Zvládl válku, smutek své ženy i léta zákazů. Zlomila ho až polistopadová politika. Tajnosti slavných
21.12.2018
Foto: repro/Nationalfilm
Popisek: Rudolf Hrušínský st. na promo snímku k dramatu Barbora Hlavsová
Vzpomínat na něj budeme určitě i za sto let. Hercem se prostě stát musel a mohli jsme ho vídat mnohem častěji. Jenže komunisté si na něj za normalizace zasedli kvůli podpisu článku Ludvíka Vaculíka 2000 slov a čtyři roky pak nesměl točit. Navíc to zdaleka nebyla jediná tragédie, která na něj dolehla.
Jeho filmové a divadelní role se dají počítat na stovky. Stal se legendou a vzorem pro mladší generace, divákům se při vyslovení jeho jména zpravidla nejprve vybaví jako Josef Švejk v nesmrtelné komedii režiséra Karla Steklého, natočené podle románu Jaroslava Haška. Mimořádný talent ho ale předurčil ke ztvárňování mnohem komplikovanějších a leckdy také méně kladných postav, než byl řadový, věčně vysmátý vojáček c.k. monarchie. Svým uměním obohatil divadlo, film, rozhlas i televizi. Neméně významné bylo i jeho recitátorské umění, velmi často účinkoval také jako vypravěč a pracoval v dabingu. Koneckonců slavný komisař Maigret by možná neměl u nás takový úspěch, kdyby mu nepropůjčil svůj hlas právě Rudolf Hrušínský starší.
Karel Toman a Vašek Pelíšek (Josef Kemr) v komedii Studujeme za školou
(foto – repro/archiv CS Film)
Seriózní plán nevyšel
Narodil se 17. října 1920 jako Rudolf Böhm v jihočeské Nové Včelnici poblíž Kamenice nad Lipou, v rodině, plné hereckých osobností, jejíž kořeny sahají až k Josefu Kajetánu Tylovi. Rodiče byli slavní herci první poloviny dvacátého století Hermína Červíčková a Rudolf Hrušínský nejstarší. A říkávalo se, že jeho budoucnost předurčil už samotný příchod na svět. Narodil se totiž přímo na divadelních prknech kočovné společnosti svého dědečka Václava Červíčka-Budínského, v jehož společnosti oba rodiče excelovali. Velmi brzy se stal ochotníkem, přesto po přestěhování do Prahy zamířil na gymnázium. Rodiče si totiž přáli, aby se v životě věnoval i něčemu 'pořádnějšímu', než bylo divadlo. V seriózním vzdělávacím ústavu ale dlouho nevydržel, už v tercii ho totiž vyloučili. Pokusil se dostat na konzervatoř, jenže ho nepřijali, a tak zprvu uvažoval i o jiných zaměstnáních. Nakonec ale v patnácti letech přece jen odstartoval profesionální hereckou kariéru.
V Divadle Komedie v roce 1951, s Vladimírem Lerausem v představení Koho tlačí bota?
(foto – vis.idu.cz/Karel Drbohlav)
Gesta nahradil hlasem
Jeho specialitou bylo minimální používání gest a mimiky, které bravurně nahrazoval dokonale ovládaným hlasem, jímž dokázal naznačit i sebemenší citové či rozumové pohnutky. Začínal v pražské Uranii, z níž se ale vzápětí přesunul do Dětského divadla Míly Mellanové. Již v roce 1936 začal studovat herectví v Herecké škole E. F. Buriana a jeho talent byl velmi brzy odhalen, takže po prvním roce už hrál v Burianově divadle. Přes Akropolis a dědečkovu rodinnou kočovnou společnost již v roce 1940 stanul na jevišti Divadla na Vinohradech a díky své výrazné osobitosti se postupně vypracoval až do Národního divadla, v jehož činoherním souboru zakotvil od ledna 1960. Současně ale hostoval i na dalších pražských divadelních scénách, mimo jiné například v Divadle ABC či Poetické kavárně Viola.
Josef Švejk – Poslušně hlásím
(foto – repro/archiv ČT)
Krásná Židovka vyhrála
Když se koncem druhé světové války oženil, byla to pro velké množství jeho fanynek krutá rána. Do té doby totiž platil za milovníka jak na stříbrném plátně, tak i v reálném životě. Jeho vyvolenou se nakonec stala poloviční Židovka Eva Koubová, jejíž rodinu potkal smutný osud v koncentračním táboře Osvětim. „V srpnu jsme jely s přítelkyní Mílinkou do Plané nad Lužnicí. Když jsme vystoupily z vlaku, padl mi do očí plakát, který oznamoval, že večer v sokolovně hrají Maryšu, kde hostuje Rudolf Hrušínský mladší se svými rodiči. A já jsem tenkrát, ve svých šestnácti letech, sebevědomě prohlásila: Dneska se s ním seznámím a dáme si rande!“ vzpomínala Eva na jejich seznámení. Společně vychovali syny Rudolfa a Jana, kteří pokračují v rodinné herecké tradici stejně jako vnoučata, Rudolf nejmladší a Kristýna.
Na jevišti Tylova divadla s Olgou Scheinpflugovou, ve hře Františka Hrubína Křišťálová noc
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Zlatá šedesátá
Před kamerou stanul poprvé v roce 1937 v romantickém dramatu režiséra Václava Bínovce Lízin let do nebe v jedné z vedlejších rolí, po níž dostal ještě několik dalších příležitostí. Jeho skutečným filmovým debutem se ale stal až o dva roky později septimán Jan Vaněk v nestárnoucí komedii Martina Friče Cesta do hlubin študákovy duše. Od té doby si ho režiséři předávali pravidelně, byly roky, kdy natočil až deset projektů. V roce 1954 si zahrál i v jednom z prvních projektů Československé televize, komedii Zdeňka Podskalského st. Hry lásky plné, častěji ale jeho umění začali televizní tvůrci využívat až v šedesátých letech. Pokud šlo o jeho umění, mohli si tenkrát diváci užívat doslova žně. Dokud ovšem nezačala normalizace. Ta mu vynesla zákaz vystupování, zřejmě protože podepsal v roce 1968 2000 slov Ludvíka Vaculíka.
Na Nové scéně Národního divadla v roce 1991, v shakespearovské klasice Jak se vám líbí
(foto – vis.idu.cz/Oldřich Pernica)
Roky na indexu
Následovaly čtyři roky bez práce a finanční tísně. Současně se zákazem hraní totiž přišel i vyhazov z DAMU, kde do té doby působil jako asistent. Úřady mu nepovolily ani účinkování v zahraničních projektech, přestože o něj byl nebývalý zájem. Přesto dával svůj zamítavý postoj k normalizačnímu vývoji nepokrytě najevo a nechtěl si s vládnoucím režimem zadat. Nějaký čas se dokonce živil jako taxikář. Každodenní životní realita a starost o rodinu ho ale nakonec zlomily, takže v roce 1977 ustoupil, stejně jako řada dalších kolegů, jen aby se mohl k milované práci vrátit, a podepsal tzv. Antichartu. Dne 12. ledna 1977 zveřejnilo Rudé právo prohlášení Ztroskotanci a samozvanci. Na 28. ledna byly do Národního divadla pozvány známé osobnosti a Jiřina Švorcová přečetla „Provolání československých výborů uměleckých svazů“, které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu. Podobné shromáždění se konalo 4. února v Divadle hudby, kde prohlášení přečetl Karel Gott. Následně pod něj pod nátlakem připojovali své podpisy přední umělci, aniž byli s textem Charty 77 seznámeni, a jejich seznamy byly vydávány tiskem. Tyto seznamy ale nejsou považovány za zcela důvěryhodné, protože v nich byli uváděni i lidé, kteří Antichartu nepodepsali.
Naposledy před kamerou – s Luďkem Munzarem v televizním dramatu Noc rozhodnutí
(foto – repro/archiv ČT)
Životní zklamání
Počátkem devadesátých let se začal věnovat i politické činnosti, po převratu v roce 1989 totiž patřil mezi poslance Federálního shromáždění za Občanské fórum. V politice ale dlouho nevydržel. Po dvou letech odešel z Občanského fóra, velice zklamaný tím, kam se společenský vývoj ubírá. Za své umění obdržel titul Zasloužilého umělce, Státní cenu „Za postavy v divadelních, televizních a rozhlasových inscenacích“, Zasloužilého člena ND, titul Národního umělce a Cenu Senior Prix, řadu ocenění posbíral i na filmových festivalech. Své vzpomínky shrnul do knížek Muž, který trvá na svém, Kronika rodu Hrušínských a Eva Hrušínská vzpomíná… Před kamerou stanul naposledy jako prezident Emil Hácha v televizním historickém dramatu Pavla Háši Noc rozhodnutí. To už ale měl za sebou pět infarktů a začínal si uvědomovat, že vstup do politiky nejspíš byl chybou, protože neustálé půtky a nevraživost mezi poslanci jeho potíže se srdcem zhoršovaly. Šestý útok už jeho srdce nevydrželo. Rudolf Hrušínský starší zemřel na jeho následky 13. dubna 1994.
Vložil: Adina Janovská