V životě měl čtyři krásky, nakonec mu zůstala jen ta pátá. Krásná Princezna se zlatou hvězdou. Tajnosti slavných
19.12.2018
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Ivo Niederle v Kachyňově životopisném dramatu Tajemství velikého vypravěče
Místo na medicínu ho šoupli šupem do dolů, pro vyšší vzdělání měl totiž nepřijatelný kádrový profil. Po celý život sice zůstal hercem vedlejších rolí, přesto ale nevěděl, kam dřív skočit.
O druhém svátku vánočním letos oslaví neuvěřitelné osmdesáté deváté narozeniny, a tak není divu, že je z pohledu mladší generace hercem již poněkud pozapomenutým. Když ale spatříte jeho tvář, určitě vás napadne, že tohohle pána jste už někde viděli. Ivo Niederle se občas rozčiluje, že zapomíná jména, a s pamětí už to zkrátka není, jak to bývalo. Některé události ze svého života by ale zapomněl velmi rád.
S Františkem Vicenou (vlevo) v Divadle Komedie, v představení Krámek s písničkami
(foto – vis.idu.cz/Miroslav Tůma)
Pro studium nevhodný
Narodil se 26. prosince 1929 v Praze a stát se hercem rozhodně nebylo jeho dětským snem. Jasno ale o své budoucnosti měl brzy – chtěl být lékařem. A zpočátku se zdálo, že se mu toto přání i vyplní. Na lékařskou fakultu byl přijat, jenže skončil dřív, než vůbec stihl uzavřít první ročník. Psal se totiž rok 1948 a jeho otec, dříve úspěšný právník, se ocitl u komunistů na černé listině. A logicky vzal s sebou i svého syna. „Pro prokazatelně negativní postoj k lidově demokratickému zřízení a socialistické výstavbě našeho státu, nemůžete být přijatý na žádnou vysokou školu,“ bylo uvedeno v rozhodnutí o vyloučení z vysoké školy, které obdržel. Studovat nemohl na žádné vysoké škole, a tak nastoupil do dolů v Handlové, aby si kádrový profil alespoň trošku vylepšil.
Pod Werichovou taktovkou
Jediná škola, které jeho buržoazní původ nevadil, byla pražská DAMU, a tak se přihlásil ke studiu herectví. A vyšlo to. Svým vyjádřením pak po celou kariéru zůstával především představitelem vnitřně nesložitých postav tragikomických rysů. Absolvoval v roce 1953 a vzápětí nastoupil do stálého angažmá v Krajském krušnohorském divadle Teplice. Po čtyřech sezónách přešel na podzim roku 1957 do pražského Divadla ABC, kterému v té době šéfoval legendární Jan Werich. Na jeho jevišti se setkal s celou řadou dalších významných osobností a díky dochovanému televiznímu záznamu z roku 1960 ho můžeme spatřit i v představení Balada z hadrů (1960). V roce 1962 pak celý Werichův soubor přešel pod ‘křídla‘ Městských divadel pražských.
S Ludmilou Vostrčilovou v hudební sérii Píseň pro Rudolfa III.
(foto – repro/archiv ČT)
Napoprvé tanečníkem
Před kamerou stanul poprvé ještě během studia, v roce 1950 ztvárnil bezejmenného tanečníka v dramatu Václava Kubáska Zvony z rákosu a vzápětí návštěvníka ve vězení ve válečném filmu Martina Friče Past. Jeho první postavou, která měla i jméno, se stal v roce 1952 Kuzma ve studentském projektu Čestmíra Mlíkovského Začínáme žít, natočeném podle části stejnojmenného historického románu Antona S. Makarenka. Od té doby si zahrál ve zhruba třech desítkách filmových projektů různých žánrů, jeho role ale zpravidla nepřekročily epizodní rámec. Strohými, ale účelnými tahy vykreslil své figurky nenápadných chlapíků nejrozmanitějšího druhu a profesí, od policisty přes zedníka a partyzána až po sportovního trenéra, pacienta či řidiče autobusu.
Republikou křížem krážem
Mnohem více než před kamerou byl od počátku šedesátých let vytížen mimopražskou zájezdovou činností. Jako konferenciér provázel koncerty orchestru Karla Vlacha, od roku 1967 pak déle než dvacet let spolupracoval na zájezdových představeních se Stellou Zázvorkovou. Díky skvělé znalosti angličtiny se také od konce padesátých let velmi často uplatňoval jako komentátor řady mezinárodních sportovních akcí. Zatímco domácí filmoví tvůrci ho vesměs opomíjeli, nacházel díky dobrým jazykovým znalostem již od osmdesátých let uplatnění u zahraničních produkcí, které natáčely u nás. Objevil se například jako Grigore v hororu Tvá sestra je vlkodlak (Howling II) či jako manažer sanatoria v dramatu podle románu Stefana Zweiga Žhavé tajemství (Burning Secret).
S Martinem Růžkem v kriminálce Karla Steklého Lupič Legenda
(foto – imdb.com)
Nabídky neodmítá
V menších rolích jsme se s ním ale dál setkávali i v českých filmech a na obrazovce. Samozřejmě ho nemohly minout ani seriálové projekty, na kontě jich má téměř čtyři desítky, od postavy Tomáše Bati v nezapomenutelné hudební sérii scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Jaromíra Vašty Píseň pro Rudolfa III. přes strážmistra Skládala ve Třiceti případech majora Zemana po recepčního Hájka v kriminální sérii Hříchy pro pátera Knoxe. V roce 1991 opustil Ivo Niederle angažmá v Městských divadlech pražských a odešel oficiálně do důchodu, dál ale spolupracoval s filmem i televizí. Nabídek ale postupně ubývalo a o jeho výraznější návrat do českého filmu se zasloužil až v roce 2005 režisér Dan Svátek, který ho obsadil v tragikomedii Blízko nebe do role věčně nespokojeného Huga, jednoho ze skupinky důchodců, kteří se scházejí ke spiritistickým seancím. Prozatím naposledy stanul před filmovou kamerou v roce 2016, když si na něj vzpomněl režisér Dan Wlodarczyk, jenž mu nabídl v dramatu Zloději zelených koní roli otce Kačmary, loni si pro změnu zahrál v německém historickém televizním dramatu. A když bude další nabídka, nejspíš se zase nechá přemluvit.
Nakonec zůstal sám
V roce 1952 se oženil s Věrou Kříbkovou a měli spolu tři dcery. Alena a Barbora emigrovaly a žijí v současnosti ve Spojených státech, nejstarší dcera ale zahynula tragicky už v roce 1961. Bylo jí tenkrát pouhých sedm let a o život přišla pod koly automobilu jakéhosi bolševického prominenta. Dokonce se tenkrát objevily tendence režimu její smrt bagatelizovat a tragickou nehodu klasifikovat jen jako opominutelný přestupek. „Vracel jsem se z fotbalu z Libně. Všiml jsem si, že před naším domem stojí policie. V ten moment jsem věděl, že se něco děje. Doma byli policajti, kteří neměli odvahu říct ženě, co se stalo. Nakonec jsem jí to musel říct já. Viník dostal snad jen osm měsíců podmínečně. Nevěděli jsme, co se životem. Naštěstí se hned 6. února následujícího roku narodila další dcera, které jsme dali také jméno Alena. Po dvou letech přišla na svět Barbora,“ zavzpomínal před časem pro deník Aha!.
V dokumentu České televize 13. komnata
(foto – repro/archiv ČT)
Věrná přítelkyně
Jednou z jeho životních lásek byl fotbal a dlouhá léta byl neodmyslitelnou součástí herecké Amfory. Ještě před pěti lety statečně vyběhl naposledy na trávník a odvedl velmi úctyhodný výkon. Od té doby už ale kamarádům raději jenom fandí. Nakonec přišel i o milovanou životní družku Věru, o kterou láskyplně pečoval až do poslední chvíle. Zůstala mu jen jediná dobrá kamarádka, Princezna se zlatou hvězdou na čele, s níž dlouhá léta bydlí ve stejném domě. Kdysi pohádkově krásná Marie Kyselková bohužel trpí vážnými zdravotními problémy a je odkázaná na pomoc druhých, takže pokud není v péči lékařů, stará se o ni Ivo Niederle. „S láskou o ni zase pečuju, chodím nakupovat, a to víte – dones, přines, zapni!“ přiznal Blesku a dodal: „Dělám jí sluhu – a rád. Pro mě je to léta moje královna.“
Vložil: Adina Janovská