Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Statný, důstojný… Přesto se přičinil o jednu z nejkrkolomnějších jazykových zlomyslností. Tajnosti slavných

10.12.2018
Statný, důstojný… Přesto se přičinil o jednu z nejkrkolomnějších jazykových zlomyslností. Tajnosti slavných

Autor: repro/archiv ČT

Popisek: Vladimír Leraus coby uherský vyslanec ve slavné pohádce s Janem Werichem Císařův pekař – Pekařův císař

Hlavní roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus… Tímto slavným jazykolamem nejspíš v životě někdo potrápil snad každého a patří k největším oblíbencům hereckých pedagogů. Víte, že tento muž byl opravdu z masa a kostí?

Člověk, který chce mluvit na veřejnosti, se bez správné artikulace neobejde a čeština je v tomto směru jazyk mimořádně záludný. I když… Někteří současní experti, jimž kdosi umožnil třímat v ruce mikrofon, ho nejspíš nikdy neslyšeli. Rozebírání jejich ‘umění‘ je ale tématem pro úplně jiný článek. Muž, který byl nositelem tak krkolomného jména, jakoby se snad i kvůli němu snažil být co nejlepší. Byl totiž vyhlášený svou perfektní hereckou technikou, založenou především na bravurním zvládnutí hlasové stránky role.

S Jaroslavem Marvanem v roce 1946 v kriminálce 13. revír 

S Jaroslavem Marvanem v roce 1946 v kriminálce 13. revír
(foto – repro/archiv ČT

Táta měl být na co pyšný

Narodil se 28. července 1905 v Berouně v rodině strojvedoucího. Kromě celoživotního zalíbení ve funících kráskách, řítících se po kolejích, byl ale jeho otec i vášnivý ochotník, takže synově lásce k divadlu vůbec nebránil. Přesto Vladimírova životní dráha zpočátku vyrazila po jiné koleji, protože tatínek nebyl přesvědčen, že ho herectví uživí. A tak ho po maturitě na berounském gymnáziu poslal do Prahy. Vladimír začal studovat francouzštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a doma doufali, že z něj bude učitel, nebo ještě lépe profesor takzvaně pod penzí. Současně ale také navštěvoval soukromé hodiny herectví u Anny Suchánkové, jedné z nejslavnějších dam činoherního souboru Národního divadla první republiky, která po odchodu do penze působila jako profesorka na pražské konzervatoři. Není divu, že Vladimírovi divadlo nedalo spát, a tak po pouhých čtyřech semestrech pověsil studia na filozofii na hřebík, aby se mohl věnovat výhradně herectví. Tatínek prý tenkrát kupodivu ani moc neprotestoval, a když pak viděl „toho svýho kluka“ v biografu, byl nadmíru pyšný.

S Rudolfem Hrušínským st. V roce 1951, v pražském Divadle Komedie v představení Koho tlačí bota?

S Rudolfem Hrušínským st. V roce 1951, v pražském Divadle Komedie v představení Koho tlačí bota?
(foto – vis.idu.cz/Karel Drbohlav)

Milovník a hrdina

Do prvního angažmá nastoupil v roce 1927 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, po dvou sezónách se přesunul do Ostravy a v roce 1932 stanul na jevišti Zemského divadla Brno. Až během války, v roce 1941, se konečně stal členem souboru pražského Městského divadla na Královských Vinohradech a především jeho spolupráce s režisérem Jiřím Fejkou v těchto letech je považována za jeho umělecky nejplodnější divadelní období. Na cíl nejvyšší, Národní divadlo, si ale musel ještě déle než desetiletí počkat. Konečně v něm zakotvil až v roce 1952 a setrval v něm až do oficiálního odchodu do penze v prosinci 1974. Statná postava, mužný zjev a zvučný hlas ho zpočátku předurčovaly do rolí milovníků a hrdinů, z nichž se postupně přehrával do charakterního oboru.

V roce 1956 v orientální pohádce Labakan

V roce 1956 v orientální pohádce Labakan
(foto – repro/TV Barrandov)

Modrý závoj

Během působení v Brně ho také oslovili poprvé filmaři. Nebo spíš především divadelní režisér Aleš Podhorský, jenž mu nabídl v roce 1934 v jednom ze svých tří filmových projektů, romantickém dramatu Hřích mládí, roli Karla Hlubiny, bratra hlavní ženské hrdinky, kterou ztvárnila nádherná Hana Vítová. Následovalo několik vedlejších rolí, diváckou pozornost ale upoutal Vladimír až později, v roce 1941 coby oční lékař Pavel Průša v komorním společenském dramatu s romantickou zápletkou Modrý závoj, natočeném podle literární předlohy Václava Řezáče. Vzápětí ztvárnil slavného dirigenta Štěpána Tuzara, sympatického protihráče Karla Högera, v neméně úspěšném psychologickém dramatu Gabriela. Po druhé světové válce ho i zestátněný filmový průmysl obsazoval až do sedmdesátých let pravidelně, většinou ale v malých či epizodních rolích.

V roce 1959 v Národním divadle, v hlavní roli dramatu Rodina Zykovových

V roce 1959 v Národním divadle, v hlavní roli dramatu Rodina Zykovových
(foto – archiv ND)

Ideální typ pro historii

Mnohem víc příležitostí mu začala od svého vzniku nabízet Československá televize, na obrazovce se objevoval pravidelně, spíš než v projektech ze současnosti hrál ale v historických komediích a dramatech různé příslušníky inteligence, hodnostáře, představitele exekutivy či muže urozeného rodu. Nejspíš se vám vybaví jako uherský vyslanec ve slavné pohádce Císařův pekař – Pekařův císař, sultán Saud v orientální pohádce Václava Kršky Labakan či plukovník Kraus von Zillergut ve filmovém zfilmování Haškova románu Dobrý voják Švejk, které natočil v roce 1956 Karel Steklý. Zahrál si i ve velkoryse pojaté husitské trilogii Otakara Vávry Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, v každém filmu ale ztvárnil jinou postavu. S filmovými diváky se rozloučil v roce 1987 po desetileté odmlce jako dvořan v absurdní komedii Věry Chytilové Šašek a královna.

Sedlák Dubský v dramatu Ladislava Stroupežnického Naši furianti – Národní divadlo v roce 1970

Sedlák Dubský v dramatu Ladislava Stroupežnického Naši furianti – Národní divadlo v roce 1970
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)

Hrál, co to šlo

Jeho prioritou byla vždy práce v divadle, bohaté uplatnění ale našel i v rozhlase, kde účinkoval v řadě dramatizací a inscenací, a rád se věnoval recitaci. Mimo jiné byl rovněž vášnivým fanouškem a propagátorem esperanta, které se mělo podle plánů stát hlavním mezinárodním jazykem. V roce 1958 byl vyznamenán za činnost v Národním divadle oceněním Za vynikající práci a není divu – v padesátých a šedesátých letech vždy nastudoval několik představení ročně a vynikal především v domácí i světové klasice. Jeho poslední oficiální rolí na jevišti Národního divadla byl radní Horina v Paličově dceři, kterou alternoval s Milošem Nedbalem. I po odchodu do penze ale dál vystupoval ve Zlaté kapličce jako host, naposledy ve Strakonickém dudákovi v roce 1983. V roce 1962 mu byl udělen titul Zasloužilého umělce Národního divadla a o tři roky později obdržel při příležitosti svých šedesátin titul Zasloužilý umělec. Zemřel 29. června 1991 v Praze, do oslavy osmdesátých šestých narozenin mu býval jediný měsíc.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace