Mistr improvizace v pravou chvíli nikdy nezaváhal. Svoboda ale pro něj přišla pozdě. Tajnosti slavných
03.12.2018
Foto: ČT
Popisek: Miroslav Horníček
VIDEO Herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, fotograf, glosátor, především ale – dobrý člověk. O jednom z největších českých umělců už toho byla napsána a natočena spousta, až nyní jsme se ale konečně dočkali přehledného shrnutí a objasnění všech jeho profesních i osobních vzestupů a pádů.
Pořádně tlustá kniha Jaroslava Kříženeckého, nazvaná Století Miroslava Horníčka, je prvním dílem, které se opravdu podrobně věnuje celé jeho dlouhé kariéře i životu. Zachycuje plzeňské dětství a studentská léta, kdy ho zasáhla umělecká scéna předválečných let, sleduje nadšeného ochotníka, který v pravou chvíli nezaváhá a vstoupí jako amatér mezi profesionály Velkého plzeňského divadla. A v jinou pravou chvíli opět nezaváhá a jde za hlasem svého pravého divadelního srdce – na malou pražskou avantgardní scénu. Štěstí mu dopřeje přežít nejhorší padesátá léta na scéně Národního divadla, aby se pak ostrým střihem ocitl jako rovnocenný partner Jana Wericha v Divadle ABC. Sledujeme přitom nejen jeho práci a osobní příběh, ale také si připomeneme obraz a osudy oněch scén v letech, kdy tu působil. Nadějná šedesátá léta, spojená se Semaforem, Kinoautomatem na montrealském EXPO a slavnými Hovory H. Jen svoboda pro něj přišla v roce 1989 už trochu pozdě.
Konečně se přestal stydět
Miroslav Horníček se narodil 10. listopadu 1918 v Plzni. Na divadelní prkna vstoupil již během studia na tamní reálce, kde spoluzaložil Studentský avantgardní kolektiv. A rodičům, kteří pracovali v textilce, prý neustále přidělával starosti. „Opakoval jsem dvakrát tercii, byl jsem líný a lehkomyslný. Nechápu, že mě nezabili,“ říkával. Komediální sklony se u něj projevily právě až na střední škole, kde se konečně přestal stydět. Svými hereckými výstupy přiváděl profesory k šílenství a spolužáky k salvám smíchu, takže o ředitelské důtky neměl nouzi. „Být špatným žákem je mnohem nesnadnější než být žákem dobrým,“ glosoval později své počínání. Po maturitě sice nastoupil úřednickou dráhu v plzeňské nemocnici, ale již v roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni.
Kinoautomat – první interaktivní film na světě
(oficiální trailer):
Malá, křehká cukřenka
Po válce odešel do pražského divadla Větrník a o rok později přestoupil do Divadla satiry, kde setrval do roku 1949. Následovalo šestileté účinkování v Národním divadle. V divadle také potkal svou ženu Bělu. „Jednou jsem ji zahlédl, jak čekala před pokladnou, a po biletářce jsem jí poslal vzkaz: Všechno vám vysvětlím, jen mi sdělte svou adresu. Naštěstí odpověděla a dali jsme si rande,“ prozradil později okamžik, kdy se zrodila láska na celý život. Mluvil o ní jako malé křehké ženě, jako o cukřence, která organizuje jeho život. Rozhodujícím pro jeho další umělecký vývoj bylo setkání s Janem Werichem, pro nějž se stal od poloviny padesátých let v Divadle ABC na šest let rovnocenným hereckým partnerem. Po něm zdědil také přívlastek filozofujícího klauna. „Z pana Wericha měl zpočátku velký respekt, nicméně byli velcí přátelé,“ prozradil Horníčkův lékař a přítel Vladimír Mareš.
V Baladě z hadrů s Janem Werichem, v roce 1957 v Divadle ABC
(foto - vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Mistr improvizace
Měl obrovský podíl i na vzniku Divadla Semafor, v němž spolupracoval s dalším velkým jevištním partnerem Jiřím Suchým, kterému dělal spoluhráče v letech 1965 až 1968. Zazářil například v nezapomenutelné hře Člověk z půdy. Zcela mimořádná a excelentní byla i jeho společná vystoupení s Milošem Kopeckým. Od počátku sedmdesátých ale vystupoval hlavně ve svých autorských divadelních i televizních recitálech, z nichž získaly v letech 1969 až 1971 velkou oblibu nezapomenutelné Hovory H. V pořadu, v němž s nadhledem odpovídal divákům a zpovídal hosty, byl jeho sparingpartnerem režisér Vladimír Svitáček. Mnohokrát osvědčil i své filmové mistrovství. Vytvořil zhruba pět desítek filmových a televizních postav, sám si ale nejvíc cenil účinkování v seriálu Byli jednou dva písaři, v němž exceloval po boku Jiřího Sováka.
Prohlídka Prahou
(Kabaret u dobré pohody, 1977):
Smrt úřadovala na place
Celý život prožil s milovanou Bělou. Měli spolu syna Jana, který začal po maturitě studovat dokumentaristiku na pražské FAMU. Pak ale přišla tragédie, s níž se manželé nikdy nevyrovnali. V závěru roku 1970, když vrcholila práce na ‘Písařích‘, se Jan přijel podívat na natáčení, protože rád sledoval otce při práci. Za usedlostí, kde natáčení probíhalo, seděl vpodvečer sám na skruži, plné vody, v níž se utopil. Zemřel přesně v den svých třiadvacátých narozenin a říkalo se, že příčinou jeho smrti byl epileptický záchvat. Pro otce to byl strašný šok, přesto se vrhl brzy znovu do práce. „Natáčení se na týden přerušilo, ale pak se normálně jelo dál, aniž by to na Mirkově výkonu bylo nějak znát,“ prozradil Jiří Sovák. „Sovák si vzal Horníčka na starost. Neutěšoval ho nijak okatě, neříkal mu, ať netruchlí, nic takového. Jenom ho pozorně sledoval, a když se třeba Horníček plížil k té nádrži, kde se mu syn utopil, hned u něj byl Sovák a už něco po něm chtěl: Poslouchej, co kdyby sis v té příští scéně stoupl na židli? Pořád pro něj vymýšlel pracovní úkoly,“ popsala Věra Tichánková, která ztvárnila Heřmanku.
S Monikou Švábovou v roce 1980, v představení plzeňského divadla Setkání s Veronikou
(foto - vis.idu.cz/Věra Caltová)
Soukromý ráj
Na dlouhá léta se stala jeho útočištěm a soukromým rájem chalupa v severočeských Kytlicích, ležících na říčce Kamenici, pár kilometrů od Nového Boru. Říkával, že tu našel druhý domov, a když se pak hledaly lokace pro film Táto, sežeň štěně, doporučil právě Kytlice. Obci se dokonce říkalo Malá Praha, protože v ní dodnes má chalupy řada slavných osobností. Miroslav Horníček rád chodil mezi lidi, posedět na zahrádce a trochu společně popít dobrého vína. V posledních letech se na chalupu přestěhoval nastálo, po manželčině smrti se ale jeho zdravotní stav horšil, a tak se uchýlil k manželům Marešovým do Liberce a na chalupu už jen občas dojížděl. Naposledy tam byl v létě 2001 a odtamtud ho vezli rovnou do liberecké nemocnice. Jeho hrob na místním hřbitově, obložený kamínky, v němž jsou pohřbeni i manželka Běla a syn Jan, leží hned na kraji pod košatým kaštanem.
Tvrďák aneb O baletu
(s Milošem Kopeckým, Silvestr 1977):
Raději psal a tvořil
Spíš než herectví ho přitahovaly jiné tvůrčí činnosti. Rád psal a tvořil koláže. Jeho literární dráhu předznamenala v roce 1966 kniha Dobře utajené housle, která se vzápětí stala slavným divadelním recitálem. K nejžádanějším titulům patřily Hovory, Listy z Provence, Jablko je vinno, Chvála pohybu či Pětatřicet skvělých průvanů a S paní ve spaní. Úspěšné byly i jeho komedie, například Hovory přes rampu, Rozhodně nesprávné okno, Dva muži v šachu či Muž jménem Juan. Podepsán byl pod řadou divadelních režií a mnohokrát vystavoval i své koláže. V roce 1967 strávil půl roku na výstavě EXPO '67 v Montrealu, v naprosto unikátním projektu Kinoautomat, jako hrdina snímku Byl jednou jeden dům, za nějž rozhodovali během promítání diváci v hledišti pomocí hlasovacího zařízení. Pak se vrátil do Československa a prožil v něm celou normalizaci, emigrovat ho prý nikdy ani nenapadlo. I když byl považován za člověka apolitického, často byl vnímán jako jemný glosátor politické situace.
Hovory H o V+W v Rokoku v roce 1991
(foto - vis.idu.cz/Martin Poš)
Vyvolená řekla NE
Miroslav Horníček byl držitelem Ceny Thálie za mimořádný přínos jevištnímu umění, nositelem Ceny humoru Karla Poláčka a čestným občanem Plzně. V roce 1996 převzal platinovou desku Supraphonu a při vyhlašování ankety TýTý byl zapsán do televizní Dvorany slávy. V roce 2000 získal Medaili Za zásluhy. Teprve při projednávání dědictví vyšlo najevo, že se chtěl počátkem roku 2001 podruhé oženit se svou ‘něžnou přítelkyní‘ Jiřinou Folkovou. „Mirek mě skutečně požádal o ruku. Tehdy jsem ale řekla ne,“ přiznala médiím před lety Jiřina Folková, která se o něj začala starat po Bělině smrti v Kytlici. „S panem Horníčkem jsme si velmi rozuměli. Jeho nabídka mě sice překvapila, ale brala jsem to jako přirozený vývoj. Tehdy byl už ale velmi nemocný a nechtěla jsem, aby si okolí můj případný souhlas vykládalo špatně.“ V té době byl totiž herec již po několika mozkových a srdečních příhodách a okolí vnímal jen ve světlých okamžicích. A těch stále ubývalo. Miroslav Horníček zemřel 15. února 2003 v Liberci.
Vložil: Adina Janovská