Na otcovu živnost měl slabé plíce, a tak spravoval hrnce, ve sněhu chodil bos… Tajnosti slavných
28.11.2018
Foto: repro/youtube.com
Popisek: František Kovářík jako nezapomenutelný profesor Hrbolek v komedii Marečku, podejte mi pero!
Marečku, podejte mi pero! Nesmrtelnou hláškou ve stejnojmenné komedii vstoupil do historie české kinematografie, opravdu velkou roli ale nikdy nedostal. Přesto na sebe uměl strhnout pozornost i v malých postavách a postavičkách. Výstřední dobrodruh začínal už v němém filmu, jeho první film se ale nedochoval.
Drobná postava a vlídná venkovská tvář ho předurčovaly ke ztvárňování různých dědečků, strejčků, blázínků a podobných charakterů. Hřejivě lidský projev, životní zkušenost, vlídný jemný humor, jímavá mimika, nezapomenutelná dikce a hlas a pochopení se odráželo v jeho realistickém ztvárňování postav. Nezapomenutelný František Kovářík sice v divadle ani ve filmu opravdu velkou či titulní postavu nikdy nevytvořil, v těch malých ale dokázal na sebe strhnout veškerou pozornost. Hereckého vzdělání se mu sice nedostalo, přesto okouzloval několik generací. Pracoval neúnavně do poslední chvíle, jenom si občas posteskl, že mu chybějí přátelé, kteří již zemřeli. Jeho poslední postavu v seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře jsme mohli poprvé ocenit až po jeho smrti.
Sluha Cyril v komedii z roku 1934 Pokušení paní Antonie
(foto - repro/AB)
Na otcovu živnost neměl plíce
Narodil se 1. října 1886 jako jeden z devíti potomků plzeňského kameníka Františka Kováříka a jeho ženy Anny, dvě děti jim ale zemřely krátce po porodu. Původně měl převzít tatínkovu živnost, v mládí ale prodělal těžký zápal plic a vypadalo to, že nepřežije. Nakonec nad nemocí zvítězil, kvůli podlomenému zdraví ho ale tatínek na doporučení lékařů k fyzicky náročné kamenické práci nenutil. Místo toho se vyučil v Plzni zámečníkem, u řemesla ale vydržel jen krátce. Odmalička ho to totiž táhlo k divadlu a cirkusu, dokonce se začal v Sokole věnovat akrobacii. V pouhých sedmnácti pak obul boty z toulavého telete a vyrazil se strýčkem na zkušenou do Ameriky. Za velkou louží se živil různými podřadnými pracemi, například jako pomocník u řezníka nebo v tiskárně. Ani tam však na divadlo nezapomněl a připojil se v Chicagu k ochotnickým spolkům jako herec.
Putování kočovníka
Domů se vrátil v roce 1908 a divadlu už zůstal věrný. V následujících pěti letech vystřídal několik kočovných divadelních společností a krátce před první světovou válkou získal první stálé angažmá v pražském Švandově divadle v Praze. Tehdy se také poprvé objevil ve filmu. Debutoval před kamerou již v roce 1913 postavou holiče v komedii režiséra Jiřího Steimara Pan profesor, nepřítel žen, tento snímek se ale nedochoval. Během první světové války se vrátil do rodné Plzně, kde pracoval ve Škodových závodech a od roku 1915 pohostinsky hrál v tamním Městském divadle. A to se mu v roce 1917 málem stalo osudným.
S Antonií Hegerlíkovou v roce 1955 v představení Divadla na Vinohradech Paličova dcera
(foto - divadlonavinohradech.cz)
Odhodlaný poustevník
Tenkrát se totiž jako rekvizity používaly skutečné meče. Při jednom souboji na jevišti byl zasažen do ruky, ostří mu proťalo tepnu a hrozilo, že mu končetinu budou muset amputovat. Svérázný dobrodruh se ale rozhodl pro neobvyklou samoléčbu. Začal žít jako poustevník, nechal si narůst plnovous, přestal pít alkohol i kouřit a chodil bos na dlouhé procházky, dokonce i v zimě ve sněhu. V roce 1919 se vydal na pěší pouť po Čechách. Přivydělával si opravami hrnců a po hospodách hrál loutkové divadlo pro děti. V roce 1920 konečně získal angažmá v pražském Vinohradském divadle.
Ani důchod ho nezastavil
Vinohrady po druhé světové válce nakrátko opustil. Podílel se totiž na vzniku scény Činohra 5. května, zároveň působil v zájezdové skupině Jindřicha Plachty a v letech 1947 až 1949 působil jako umělecký ředitel Pražského divadla pro mládež, které fungovalo pod hlavičkou Vinohradského divadla. Do Divadla na Vinohradech (tehdy Ústředního divadla čs. armády) se v roce 1949 nakonec vrátil a na jeho jevišti zůstal až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1959. Zaslouženého odpočinku si užívat nechtěl, říkával, že by ho to nebavilo. I v penzi dál spolupracoval s filmem a televizí a jeho drobná postava a milá venkovská tvář ho předurčovaly pro role různých dědečků, strejčků, blázínků, tuláků a podobných postav.
Dědeček Drvota s Petrem Čepkem v seriálu z roku 1974 Byl jednou jeden dům
(foto - repro/archiv ČT)
Dědečkem před čtyřicítkou
Staré muže koneckonců hrál již od středního věku, kdy mu ještě nebylo ani čtyřicet, nezapomenutelný byl například jako starý mlynář v legendární pohádce Pyšná princezna. Nikdy sice nevytvořil velkou nebo hlavní roli, nicméně i v těch malých neustále dokazoval, že jak velký je herec. Hrál opravdově, realisticky, a jeho hřejivý lidský projev a milý humor přinášely lidem potěšení. Nezapomenutelným se ale stal především díky postavě profesora Hrbolka v komedii režiséra Oldřicha Lipského Marečku, podejte mi pero!, kterého si zahrál v devadesáti letech. Naposledy se objevil ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne jako roztomile senilní stařík, který hlavnímu protagonistovi říká: „Už nejste žádný mladík, mladíku. A bude to ještě horší. Věřte mi, já mám zkušenosti.”
Ztělesněná moudrost
Tenkrát bylo Františku Kováříkovi již neuvěřitelných devadesát sedm let a patřil k nejdéle aktivně působícím českým hercům. Herecký kolega Ilja Prachař o něm kdysi napsal: „František chodí svými cestami a rozmlouvá. Sbírá slova a váže z nich myšlenky. Spřádá je v moudra, aniž by jimi omotával kořist. Nezná násilí, ctí prostotu, slyší ticho, vidí tmu. Takto ho obdařila příroda a on jí splácí. Prozradila mu, že navždy spoutala dobro se zlem vzájemnými pouty. Aby láska s nenávistí byly odsouzeny žít pospolu, aby maliny byly sytě červené – jako rulík zlomocný. Moudrý člověk, moudrý herec. Přinesl přírodu na jeviště. Ví, že maliny ve velkých dávkách jsou mdlé, zatímco rulík zlomocný v malých dávkách je lék.“
S Jiřinou Štěpničkovou v roce 1977 v televizním dramatu Domov
(foto - repro/archiv ČT)
Stovky se nedočkal
Dokonalý byl i při práci s mikrofonem, namluvil například desetidílný cyklus vlastních vzpomínek. Již v toce 1926 vydal knížku esejí, nazvanou Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím…, a v roce 1982 vyšla jeho vzpomínková kniha Kudy všudy za divadlem. Vedle dvou státních vyznamenání, která obdržel během komunistické éry, získal František Kovářík i řadu dalších ocenění a byl jmenován Zasloužilým a Národním umělcem. Velké přání zahrát si další pěknou postavu ke stým narozeninám si už bohužel splnit nestihl. Navždy odešel přesně v den devadesátých osmých narozenin, 1. října 1984.
Vložil: Adina Janovská