Od degenerace občanského sebevědomí k chartistovi, co si za to aspoň „nechá tučně zaplatit“. Babišovy Lidovky dnes. Přečetli jsme
21.11.2018
Foto: Facebook / Lidovky.cz
Popisek: Redakce Lidovek; ilustrační foto
Babiš už pět let vlastní Lidové noviny, deník s tradicí novinářské a intelektuální nezávislosti. Jsou takové i dnes? Čtvrtletně vydávaný kulturní časopis Revolver Revue, jehož letošní páté číslo právě vychází, nabízí mimo jiné anketu s desítkami vybraných osobností. Zamýšlejí se nad tím, jaké důsledky má to, že Lidovky vlastní někdejší nomenklaturní kádr, spolupracovník StB, oligarcha a dnes také trestně stíhaný předseda vlády Andrej Babiš. Podle Bubínku revolveru, jenž část ankety na svém internetovém portálu zveřejnil, byly kdysi Lidové noviny deníkem s dlouhou tradicí novinářské a intelektuální nezávislosti, zahrnující i období samizdatu. Dotázaní odpovídají na to, jak vnímají skutečnost, že Babiš vlastní nejen Lidové noviny a jaké důsledky tohoto vlastnictví považují za nejpodstatnější… A někteří své novinářské kolegy opravdu nešetří.
Michael Špirit, literární historik, editor a kritik mimo jiné uvedl, že jedním z jasných důsledků stavu, kdy je nejvlivnějším mediálním magnátem ministr financí, resp. předseda vlády, jsou výsledky parlamentních, prezidentských a komunálních voleb. Důsledkem méně viditelným, ale podle něj zřejmě dlouhodobějším, je postupující degenerace občanského sebevědomí. „Začíná tam, kde si ráno při cestě do práce dychtivě beru a pročítám deník, který mi dávají zadarmo, nebo v rádiu bez znepokojení vyslechnu jaré zpravodajství o tom, co píší Lidové noviny, jako by to byly úplně normální noviny, které nevydává ministerský předseda, a končí u zaměstnanců příslušné mediální společnosti a u autorů, kteří do dotyčných tiskovin a internetových portálů přispívají, aniž by si položili otázku, co znamená, že jejich slohové práce jsou zveřejňovány právě zde,“ říká Špirit.
Může za to Léko, Babišovi prý dluží majlant
Publicistka Lenka Zlámalová, která „před Babišem“ byla komentátorkou v Lidových novinách a po akvizici z redakce odešla, pro Revolver Revue v anketě uvedla, že Lidové noviny se krátce poté, co je Andrej Babiš převzal, proměnily v jeho hlavní mocenský nástroj ve veřejném prostoru. Tuto roli podle Zlámalové sehrávají výrazně důkladněji než Mladá fronta DNES, která přitom měla ve chvíli, kdy si Andrej Babiš oba deníky pořizoval, nesrovnatelně větší publikum a vliv. Zlámalová tvrdí, že zásadní vliv na to má osoba šéfredaktora Lidových novin Istvána Léko, který je osobním přítelem Andreje Babiše. Vliv má prý i to, že je Andreji Babišovi velmi silně zavázán. Údajně mu dluží kolem 40 milionů korun za provoz serveru Česká pozice, který Léko vydával, než ho Babiš nasadil na vedení Lidových novin.
Macháček si nechává alespoň tučně zaplatit
„Lidové noviny zaměstnávají speciální duo redaktorů Ondřej Koutník – Martin Shabu, specializované na rozehrávání různých mocenských her v Babišově zájmu. Když je potřeba někoho mediálně znemožnit, aby ho Babiš posléze mohl odstavit, předchází tomu článek tohoto dua v Lidových novinách. Prvním příkladem byla Babišova ministryně spravedlnosti Helena Válková. Poté policejní prezident Tomáš Tuhý. Naposledy Babišův nejbližší spolupracovník Jaroslav Faltýnek. Tomu všemu vytvářejí zdání pokračování éry intelektuálně vlivného deníku různé osobnosti, které zde pravidelně umisťovaly a umisťují své texty. Janem Rejžkem, Martinem C. Putnou počínaje, Petruškou Šustrovou, Tomášem Baldýnským a historikem architektury Zdeňkem Lukešem konče. Všichni to alibisticky vysvětlují tím, že jejich práci to, že jsou součástí Babišovy stáje, nijak neovlivňuje. Vrcholem byl komentátor Jan Macháček. Signatář Charty 77 kombinuje práci pro Lidové noviny s vedením babišovského Institutu pro politiku a společnost. Ten si za to podle dostupných informací na rozdíl od většiny ostatních, kteří slouží Babišovi velmi levně, nechává alespoň tučně zaplatit,“ popisuje současné poměry v kdysi prestižních Lidových novinách Zlámalová.
Celá škála dosti odporných tiskovin, kde vládne jiný Babiš
„Každý si musí sám rozmyslet, s kým může spolupracovat, a nemělo by se mu, ani vnějším nátlakem, v tom bránit. Jde jenom o Lidovky? Jde jenom o Babiše? Museli bychom jmenovat celou škálu tiskovin dosti odporných, kde vládne nějaký jiný Babiš,“ stručně v anketě Revolver Revue poukazuje na různá vlastnictví médií literární historik Jiří Brabec.
Revolver revue zjišťovala názor na Babišovu akvizici i u Luboše Dobrovského, novináře, a také někdejšího disidenta, později kancléře prezidenta Václava Havla či velvyslance v Ruské federaci. Ten tvrdí například to, že pracovat v novinách, jejichž majitelem, jakkoliv je skrytý za svým svěřenským fondem, je někdejší spolupracovník Státní bezpečnosti, krátce řečeno udavač, aktuálně trestně stíhaný za dotační podvod, jako politik svým veškerým jednáním směřující k přeměně politiky v pouhý výkon moci, je nemravné.
Komička Procházková, tragikomický Jan Rejžek…
„V této věci samozřejmě nejde jen o Andreje Babiše a Lidové noviny, ale především o samotné prorůstání politické, ekonomické a mediální moci. Jaké to má a může mít konkrétní důsledky, se lze jen domýšlet,“ upozorňuje v anketě Revolver Revue divadelník kritik Vladimír Mikulka. Podle něj by to bylo hrozivé a nebezpečné i v případě, že by byl Babiš príma chlapík a kovaný demokrat a kdyby se tu a tam neprovalily konkrétní kauzy, které příslušným obavám dávají zřetelné obrysy. „Jeden důsledek lze nicméně v případě Lidových novin, které se snaží udržet fasádu nezávislé a intelektuálně laděné tiskoviny, pozorovat obzvláště dobře. Mám na mysli vynalézavost, s jakou řada jinak vcelku úctyhodných osobností obhajuje svoji spolupráci s Babišovým listem – i když přitom jedním dechem tvrdí, že Babiše jako takového odmítají,“ upozorňuje Mikulka. Za komické považuje tvrzení novinářky Petry Procházkové, která prý věřila tomu, že šéfredaktor Léko dokáže Babišově tlaku vzdorovat, nebo tragikomické přesvědčení Jana Rejžka, že byl v Lidových novinách odvážným protibabišovským bojovníkem.
„Svéráznou tragickou korunu těmto argumentům bohužel nasadil můj kolega divadelní kritik (a kamarád) Martin Švejda, který ono v jádru normalizačně upatlané dilema zůstat, nebo odejít interpretoval jako antické drama, ve kterém proti sobě stojí kolaboranti a fanatici,“ dodává kritik. Předpokládá, že svým argumentům všichni výše zmínění upřímně věří, což je podle něj ještě horší, než kdyby se za ně pouze účelově schovávali. „Nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží, nebo dokázal sám sebe přesvědčit, že to neví. I tohle docela rozšířené užitečné nevědění je jedním z hrozivých důsledků dnešní situace. Začátek normalizace jsem nezažil, ale odhaduji, že to ve výrazně drsnější podobě muselo vypadat docela podobně. Není to příjemný pocit,“ končí svou odpověď pro Revolver Revue Vladimír Mikulka.
Zuzana Sirotková
|
Lidové noviny jsou deník založený v roce 1893 v Brně novinářem a politikem Adolfem Stránským, v němž pravidelně publikovala řada známých českých spisovatelů. Staly se nástupcem Moravských listů vycházejících od roku 1889 a přejmenovaných na Lidové noviny na popud T. G. M. Do 2. světové války tento deník požíval vysoké vážnosti. Protože vycházel i za války, muselo být jeho jméno po osvobození změněno na Svobodné noviny (návrat k původnímu názvu od 9. května 1948). Po komunistickém převratu v roce 1948 bylo vydávání tohoto deníku nakonec v roce 1952 zastaveno. V roce 1987 bylo vydávání obnoveno ilegálně a od roku 1990 legálně. Lidové noviny se od počátku věnovaly zahraniční politice a kultuře. Jako první u nás uveřejňovaly politickou karikaturu. Do okruhu jejich přispěvatelů a redaktorů patřili Karel Čapek, Josef Čapek, Eduard Bass, Karel Poláček, Edvard Valenta, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen, Jan Drda, Václav Řezáč, ale i prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš.
V roce 1987 tento titul obnovila skupina disidentů, kteří se rozhodli vytvářet nezávislé noviny. S počátky novodobého vydávání těchto novin jsou spojeni lidé jako Jiří Ruml, Jiří Dienstbier a Ladislav Hejdánek. Jejich cílem bylo noviny oficiálně zaregistrovat a vydávat jako měsíčník. Na podzim 1987 vyšla dvě nultá čísla, první číslo vyšlo v lednu 1988. Protože se noviny nedařilo až do listopadu 1989 oficiálně zaregistrovat, museli je tvůrci šířit jako samizdat. Na jaře 1990 začaly Lidové noviny vycházet jako deník. O několik let později byly sloučeny se zanikající Lidovou demokracií (deník Československé strany lidové), od které převzaly modrou barvu titulu.
Deník patřil do roku 2013 do koncernu Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft, vydavatele deníku Rheinische Post, který v České republice rovněž vydával deník Mladá fronta DNES. V roce 2013 koupil vydavatelství Andrej Babiš, resp. jeho koncern Agrofert, nyní je ve svěřenském fondu.
Slavní šéfredaktoři Lidových novin
Eduard Bass (šéfredaktor 1933–1938 a 1945) byl jmenován šéfredaktorem po smrti Heinricha jako dlouholetý redaktor Lidových novin. Autor Klapzubovy jedenáctky se do čela redakce vrátil po osvobození Československa, v srpnu 1945 však přenechal své místo Ferdinandu Peroutkovi.
Ferdinand Peroutka, šéfredaktor 1945–1948, politik a novinář pracoval v LN nejprve od prosince 1924 do února 1926. Do novin se vrátil v roce 1929 a působil zde až do svého zatčení v roce 1939. Po návratu z koncentračního tábora se stal šéfredaktorem Svobodných novin (poválečný název LN). Po únoru 1948 emigroval. Pak ve Spojených státech amerických řídil rozhlasovou stanici Svobodná Evropa.
Jan Drda, šéfredaktor 1948–1952, tento komunistický novinář spolupracoval s LN od roku 1937 do srpna 1943, kdy s ním noviny rozvázaly pracovní poměr. Po Vítězném únoru se stal šéfredaktorem a řídil noviny až do jejich zániku v únoru 1952.
A. J. Liehm, designovaný šéfredaktor 1968, během pražského jara roku 1968 vznikla myšlenka obnovit po 16 letech vydávání Lidových novin. Znovuzrození deníku, jehož designovaným šéfredaktorem se stal A. J. Liehm, však zhatila srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Jiří Ruml, šéfredaktor 1988–1990, jeden z prvních signatářů Charty 77 začal v roce 1987 pracovat na obnově vydávání LN. Stal se šéfredaktorem samizdatových Lidových novin. V říjnu 1989 byl zatčen a obviněn z pobuřování. Po listopadovém převratu v roce 1989 se stal šéfem obnovených LN a v této funkci setrval do června 1990, kdy byl zvolen za Občanské fórum poslancem Federálního shromáždění ČSSR.
Rudolf Zeman, šéfredaktor 1990–1991, další signatář Charty 77 vystřídal Jiřího Rumla po jeho odchodu do politiky. V samizdatových LN zastával funkci zástupce šéfredaktora, kvůli čemuž byl v říjnu až listopadu 1989 vězněn. Po roce 1992 pracoval v LN jako editor.
Jaromír Štětina, šéfredaktor 1993–1994, společně s Petrou Procházkovou proslul jako válečný zpravodaj. Do LN nastoupil v prosinci 1989 jako zpravodaj ze zemí bývalého Sovětského svazu. Po návratu začátkem roku 1993 založil a vedl Nadaci Lidových novin. Od června 1993 byl šéfredaktorem.
Jefim Fištejn, šéfredaktor 1996–1997, komentátor a zástupce programového ředitele Rádia Svobodná Evropa nastoupil do Lidových novin jako šéfredaktor 1. dubna 1996. Ve funkci skončil v červenci 1997.
Zdroj: Wikipedie
|
Vložil: Anička Vančová