Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

A líto mi je… Kauzy Nohavica. Jak nejspíš dostanu do držky od obou stran a druhý život gerber. Zápisníček A.V.

komentář 12.11.2018
A líto mi je… Kauzy Nohavica. Jak nejspíš dostanu do držky od obou stran a druhý život gerber. Zápisníček A.V.

Autor: Ondřej Vanča

Popisek: Zápisníček, ilustrační fotomontáž

FOTO, VIDEO Jaromír Nohavica dostal Puškinovu medaili. Za, cituji, zásluhy při upevňování přátelství a spolupráce mezi národy, úspěšnou činnost ve věci sbližování a vzájemném obohacování kultur národů a národností. Jediné, co k tomu řekl, je: „Ocenění si velmi vážím. Písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého jsou dlouhá léta nedílnou součástí mého repertoáru. Těším se na výlet do Moskvy." Zatímco Nohavica mlčel a mlčí, všichni ostatní melou a melou. Tak já se připojím k všeobecnému mletí pantem. Musím ale přičiniti úvod, než se k tomu Nohavicovi dostanu.

Rozmohl se nám tu takový nešvar, abych citovala Pelíšky. V zemi nám zuří již bez nadsázky studená občanská válka, čím dál víc připomínající dobu kolem roku 1938. (Naše obrovská klika je akorát v tom, že v Německu je Mutti Merkel a v Rusku Putin, a ne Áda Hitler a Stalin; ne že bych z Angely, natožpak Vladimira Vladimiroviče byla kdovíjak nadšená, ale je to prostě jiná liga a samostatnost ČR není – dosud – ohrožena.) Dělící čára vede na základní ose prezident Zeman a (mnohem méně vášnivě, netuším proč) premiér Babiš. Je to jak Rozdělovací ulice mezi Druhou stranou a Stínadly – cokoliv se semele, zařadí média na jednu či druhou stranu. Postoj k migraci, islámu, jiným rasám, neziskovkám, Evropské unii, veřejnoprávním médiím, Spojencům v Afghánistánu, sňatkům a adopcím homosexuálů, vztahu k velmocím i válce v ČSSD, aktuálně je to právě Nohavica a jeho metál od Putina.

Malý Putin a velký Nohavica, foto kremlin.ru

Pokud na migraci, islám, neziskovky, EU, ČT a ČRo, vojenskou misi v Afghánistánu, LGBT spolek, USA a partu kolem Sobotky řeknete své bezvýhradné ANO, zatímco na Nohavicu, Zemana a Babiše NE, jste správní demokraté.

Tak kdo je tu sakra ten demograt

Zde jsem nalezla pěkný ilustrační příklad v novém článku Lenky Benešové pro Deník N. Nazvala ho „Probuzení mlčící většiny může být dost riskantní podnik. Demokraté by na něj měli společnost nejdřív připravit.“ Stojí zde: „Jen s maličkým háčkem. Tohle všechno může platit, pokud za „občanskou společnost“ uznáme jen tu část aktivních občanů země, které konvenují cíle, jež ve svých projevech účastníci shromáždění v průběhu večera vyjádřili. Jenže co ti další? “ A hlavní myšlenka je obsažena v názvu. Kdo to nechápe správně, toho je třeba tak nějak… převychovat. Díky aspoň za to, to je ještě ten mírumilovnější proud, co čeká, až konečně prozřeme, mnozí zastávají bojovnější postoj, který říká: Umlčte je, všemi dostupnými prostředky.

I smrt Zemanova lékaře je politikum?

Zajímavá je též z tohoto hlediska aférka s tragickým koncem – ten Zemanův lékař, který zemřel v Číně během nedávné státní návštěvy. „Ke všem těm komentářům, jaký je to hnus, že ho tam nechali. Státní návštěva má svoje pravidla, všechno je naplánováno na minuty. V Číně to platí obzvlášť, protože jsou to pedantští šílenci, co chtějí všechno ne na minutu, ale na půl minuty. Kvůli průjezdu kolony na letiště třeba zavřou všechny ulice, kudy se jede, a nejspíš i ty přilehlé, takže v části města úplně stojí doprava. Při vší úctě k lékaři, když někdo nepřijde na předem určené místo, fakt není možné zastavit třeba na půl hodiny celou kolonu, odlet letadla etc. Prostě to nejde. Stál jsem u toho, když tomu lékaři volali ještě na schůdcích při nástupu do letadla. Zároveň mluvili s kýmsi, kdo měl zjistit, co se s ním děje. S tím, že lékař přiletí do Prahy později. V letadle se říkalo, že si večer předtím stěžoval, že mu je špatně. Fakt ale nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo mít tak fatální následky. Po cestě to absolutně nikdo netušil a v podstatě se to dál nijak neřešilo. Holt přiletí později. Je to smutný, ale rozčilovat se, že se vše nezastavilo a nešlo se mu zaťukat na pokoj, co s ním je, je úplně mimo. No, anebo je tu samozřejmě druhá možnost: játra toho doktora potřebovali na transplantaci pro Zemana, takže mu uletěli schválně a čínští soudruzi se postarali o zbytek,“ okomentoval to s ironií v závěru novinář Petr Kolář z Týdne, který u toho, na rozdíl od mnoha ´chytráků, meloucích pantem´ byl.

Za tento post si novinář Petr Kolář mimo jiné vysloužil velmi ´milý´ koment: „Když já teď nevím, jestli jsi ruský šváb nebo čínský šváb. Nemám ráda tyhle patové situace.“ Se Zemanem již nesmějí jezdit ani novináři, protože se tak stanou jeho pohůnky.

Most přes rozbouřené vody? Bohužel, ho*no

Takže je třeba říci, kde stojím a kde stojí Krajské listy.cz. Uprostřed. Jednak, jak pravidelní čtenáři vědí, nikomu nevnucuji své názory, dokonce na mnoho témat ani silný názor nemám, neb o nich  nevím dost, autoři pak si mohou psát, co chtějí, pokud to náležitě vyargumentují. Takže se v redakci v mnohém názorově lišíme a spoustu témat vnímáme krapátko složitěji, spíše než na ose ano – ne, jako ano, ale, nebo ne, ale. Tak třeba vztah k EU. Já si myslím ano, ale. Štěpán, Adina a Adéla ne, ale. Anebo vztah k LGBT komunitě. Já jsem s výhradami pro, Štěpán s výhradami proti.

Moje idea, očividně naivní, je být jakýmsi mostem klenoucím se nad rozbouřenými vodami. Protože ale zlomyslného boha nejvíce pobavíte, připravíte-li si plán, tuším s pravděpodobností, hraničící s jistotou, že most se konat nebude. Zato minimálně hodně sprostá dršťková jo, a to z obou znesvářených stran. Neb nemám mučednické sklony, ale taky nemám schopnost patřičného zjednodušení reality tak, abych se mohla hrdě postavit do bojového šiku… fakt jako nevím. Tak tu budu halt stát v dešti jako svatej na mostě a vrány mi budou srát na hlavu :-). Jestli náhodou někdo zastává podobné stanovisko, mám kolem spoustu místa.

Velmoci a my: Tři vlci a jedno prasátko

Jarkovi Nohavicovi se nyní klade za vinu, že přijetím Puškinovy medaile, což obnášelo pěknou fotku s (malinkým – ani jsem netušila, že je tak drobný) Putinem, poklonkoval před nepřátelskými Rusy, již nás ohrožují, potvrdil definitivně, že býval práskačem StB a znevážil všechny své písně – mnozí na Facebooku píší, že vyhazují cédéčka a do budoucna čekám kolektivní koniášovské… no, ne zrovna pálení, neb CD blbě hoří, ale rozřezání rozbrušovačkou kompletního Nohavicova díla na piazettě u Národního divadla.

Vhodné místo, vejde se sem hodně lidí a všichni pěkně uvidí. Pak se ten bordel jenom zamete... Foto ČT

Přišel čas na moje NE, ALE. Rusko, Čína a USA jsou velmoci, trpící imperiálním velikášstvím jako všechny velmoci v dějinách, starým Římem počínaje. Rády by ovládly pokud možno celý svět. V tom se moc neliší. Liší ve svém chování k vlastním občanům, kde nejprasáčtější je asi Čína, pak Rusko; Spojené státy (přes mnohé prasárny, které dovoluje ´Patriot´s Act´ - viz americké drama z roku 2007 Odvlečen s Jakem Gyllenhaalem a Reese Whitherspoon, plus další prasárny, které koná CIA ve světě – viz třeba Hranice zlomu s Angelinou Jolie) mají staletími vybudované pojistky, a ten Hollywood, proti zneužívání moci, a ty, přes občasné výkyvy, v zásadě fungují. Good for them.

Z hlediska středně velké země ve středu Evropy, jejíž armáda je malá a bezvýznamná, bych byla navýsost obezřetná ke všem třem, ale největší pozornost bych věnovala Rusku. Je nejblíž a patřili jsme do jeho sféry vlivu po dlouhých čtyřicet let. To je práce pro BIS. Nikoliv pro samozvané české „elfy“, potírající ruské dezinformace a propagandu, a to prostě proto, že tímto bohulibým záměrem jednak ohrožují svobodu v zemi (viz Formanův Lid versus Larry Flint), druhak, že přesně tomu, proti čemu bojují, tím nahrávají, rozdělují totiž zemi ještě více. Ani pro umělce, žijeme ve svobodě, ne v totalitě. Umělci jsou prostě umělci, ne svědomí národa.

Lid versus Larry Flint: Svoboda je vyšší hodnota, než pocuchané peří obětí protináboženských fórů a nahatých fotek krále pornografie. Soudil Miloš Forman a natočil o tom super film s Woodym Harrelsonem

A ne, nelíbí se mi prezidentova orientace na Rusko a Čínu, měl by zůstat neutrální. Naštěstí se ale nebojím, že na to fakt hnusně dojedeme, jako když uražený Beneš, na kterého neměl Churchill čas, vyrazil v prosinci 1943 do Moskvy, kde ho naopak Stalin vřele přivítal, a uzavřel tam smlouvu, jež Československou republiku řádně posunula do sféry sovětského vlivu… Konec konců, mám dojem, že lidské motivy obou prezidentů jsou stejné, bohužel. 

Tak jak je to s tím agentstvím?

Myslím, že jsem odpověděla na dvě ze tří základních obvinění, která teď hýbou národem a nutí všechny Čechy, Moravany a Slezany se rozhodnout – jsi-li demokrat, vyhoď Nohavicu do popelnice, pokud to neuděláš, jsi zlý troll, patrně zaplacený Rusy. Taková blbost - tak halt vypadá to ostré dělení na demograty a trolly. No a jsme u třetího obvinění, které si mnozí vychutnávají tak, že u toho blahem chrochtají. „Agentu StB předal medaili důstojník KGB.“      

O tom sám Nohavica řekl toto: „Někdy v polovině osmdesátých let - přesné datum nevím, protože jsem to tehdy nepovažoval za tak důležité, abych si to někam poznamenal - mě pozvali na policii kvůli prodloužení občanského průkazu. Ukázalo se, že to je finta, nakonec jsem se dostal do úplně jiné kanceláře. Tam byl člověk, který se mi představil jako pracovník kontrarozvědky v Karviné. Ukázal mi časopis Pavla Tigrida Svědectví, kde vyšlo několik mých textů, a chtěl vědět, jak se tam ty texty dostaly. Řekl jsem jim, že to nevím. A nevím to dodneška. Ani mě to nezajímá. Mohl to být kdokoliv, tenkrát se na koncertech běžně dělalo, že lidé měli svoje kazeťáky a nahrávali si písničky. Od té doby jsem se občas scházel s pánem, který se mi představil jako poručík Liberda. Věděli to i mí kamarádi a přátelé. Říkal jsem mu Generál. Občas mi zavolal a vyptával se. Bylo to docela civilní a bezpodstatné. Generál se mě třeba zeptal: Tož tak, Jarku, kde hrajete? A já odpovídal: Však se podívejte na plakáty. A přijďte se někdy podívat, ať to vidíte na vlastní oči. Nebo chtěl půjčit nějaké desky - tak jsem mu přinesl Dádu Patrasovou. Teď mi zpětně dochází, že jim nešlo o žádné informace, stejně už všechno věděli. Navíc před lidmi jsem se nikdy s ničím netajil. Pro ně bylo účelem těch schůzek dát najevo svoji existenci. Proto také probíhaly v restauracích, všem na očích. Tehdy mně připadalo, že je to lepší, než chodit k nim. Samozřejmě jsem se pletl. Tak jako tak mně rušili koncerty, tak jako tak jsem nesměl i směl hrát. V tom, že jsem se s tím poručíkem scházel, byla asi moje jistá pohodlnost, možná i zbabělost. A neschopnost říct ne, poslat je do háje. Ale mám čisté svědomí. Nikdy jsem nikoho neudal.“

Nohavica na fotce Oty Nepilého

Nechci být berlička pro cizí slabosti, mám někdy co dělat s těmi vlastními

No, tady si asi Jarek tu pravdu trochu upravil. Ale celkem pochopitelně, tedy alespoň pro mne. Byl to myslím Respekt, kdo vytáhl obvinění, že Nohavica práskal na Karla Kryla a přinesl důkazy. Jenže – Karel Kryl žil v bezpečí na druhé straně, v západoněmeckém Mnichově, takže docela chápu, že to Jarek asi nepovažoval za něco, co by komukoliv ublížilo. Zato si myslím, že si celou svou ´spolupráci´ s StB dlouho vyčítal a možná vyčítá dodnes. Jak jsem na to přišla? Četbou rozhovorů s ním. „Role mučedníka nebo dokonce hrdiny mi vždycky připadaly směšné a tak scestné. Já a hrdina… Já, který často mívám strach. Třeba zrovna z toho, že se zachovám zbaběle… Já, který na svém charakteru nikdy neměl vyžehlené puky. Někdy jsem ukázněný a klidný, jindy náladový a impulsivní, někdy normální, jindy vyvádím nebo se předvádím… Určitě nejsem jednoduchý prvoplánový typ. Natož hrdina pro každou příležitost. Vůbec mi ta potřeba hrdinů připadá podivná. Chápu, že spousta z nás potřebuje mít, třeba jen v koutku duše, svého spravedlivého Otce nebo prostě člověka, kterého si váží, protože on ví a dokáže víc než my. To je asi normální. Ale nelíbí se mi jakékoliv přehánění, heroizování a výroba bůžků, proroků nebo miláčků davů… To je potřeba malých a slabých lidí. Čím jsou menší, tím jsou jejich bůžci větší, mramorovější a taky nedotknutelnější… Nechci být berlička pro cizí slabosti. Nemluvě o tom, že mám někdy co dělat s těmi vlastními,“ řekl Nohavica. A ne jednou. Když se jeho rozhovory probíráte, překvapí vás, jak konzistentní jsou jeho názory během čtyř desetiletí…

Nohavica je spíše lyrik, než bojovník, zvoucí na barikády

Je to takový trochu smutný…

„Je to takový jako trochu smutný to pozorovat tolik let po revoluci. Trochu si myslím, že 99% lidí, kteří ´vědí´, že by nabídku na spolupráci s STB nikdy nepřijali, jí především nikdy nedostali. Dost snadno se to pak soudí... Dneska je každej underground ve stylu: ´Mně taky zakázali culík v televizi´... ale ve skutečnosti o tom ví pěkný kulový. To pranýřovaní mě už unavuje. Obzvláště pak od lidí, který by po první facce v Bartolomějský udali vlastní matku... o tom nepochybuju ani vteřinu. Nepotkal jsem jich zas tak málo. Ten hnus je hnusem tý doby. Proč se nepranýřujou ty fízlové, co umučili pana profesora Patočku? Nebo ty fízlové, co umlátili Pavla Wonku? Ty nesou vinu. Ale jasně, do nich se strefovat není tak jednoduchý a tak populární. Hrdinové, vole,“ reagoval na svém Facebooku 29. října hudebník Tadeáš Věrčák. Sdílela jsem ten post. On si to pamatuje, já taky. A vůbec si nejsem jistá, že bych obstála, sorry. Takže nebudu soudit. Takže si NEDOVOLÍM soudit. Ostatně, mluví o tom již J. Kristus v jedné dva tisíce let staré knížce, o tom házení šutrama, že.

Monty Pythonův Život Briana: Připomínka jednoho biblického příběhu...

Když se na to jde rafinovaně, aneb jak sejme Nohavicu vzdělaný intelektuál

Právě dnes jsem objevila protinohavicovskou filipiku na veřejnoprávním ČRo, napsal ji Jan Fingerland. Proti Nohavicově ´zbabělosti a udavačství´, byť to říká nepřímo, staví ´jeho´ básníky, Okudžavu a Vysockého. Přitom píše, že je příznačné, že si Nohavica vybral jen málo z Vysockého písní, a to jen ty „méně bojovné“, což je pro něj pádný důkaz. A končí připomenutím jiného ruského básníka, Alexandra Galiče, jehož si Nohavica nevybral, což podle pana Fingerlanda opět dokazuje výše řečené: „Galič by před pár dny oslavil nedožitou stovku. Zemřel v roce 1977 za nevyjasněných okolností, podle jeho dcery ho zavraždila KGB. Tedy někdo ze zkušenějších kolegů tehdejšího nováčka Vladimira Putina. Jaromír Nohavica si Galiče bohužel neoblíbil. Ale vlastně má pravdu, za zpívání jeho písní by dnes v Kremlu medaili nedostal,“ píše v pátečním článku.

Bulat Okudžava, foto ČT

Takže, demagogie jako prase. Pan Fingerland vyzdvihuje básníka Galiče, věřím, že právem. Jenže ho neznám, škoda pro mě, věřím, ale prostě neznám. A patrně ho nezná, nebo alespoň tehdy neznal Jarek Nohavica, jehož rozhovory si pan Fingerland velkoryse nepřečetl. Jinak by tam našel třeba tuto odpověď na otázku, jak se dostal v 80. letech k Okudžavovi a Vysockému - jejich tvorba se k nám nedostávala a ani ruštinu neměli lidé po okupaci v roce 1968 moc rádi… „Bylo tenkrát zajímavé, že na jedné straně tady byl hlásán velký internacionalimus a otevřené hranice na východ, ale na druhé straně jsem se nemohl přes řeku Olzu dostat do Polska. Stejně tak to bylo i s písničkami, které se k nám také nedostávaly. Nahrávky se mi pokoutně dostaly v 70. a 80. letech, což je z dnešního pohledu velmi legrační. Nahrávky jsem dostal přes polské přátele, protože Poláci jsou přece jenom trošku otevřenější. Bulat Okudžava do Polska jezdil  a hrával tam i v 80. letech. Měly tam jeho knížky i nahrávky, vyšly mu tam desky a písničky se dostaly až ke mně.“

Poslední léta Jarek Nohavica hodně spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským, foto NDM

S Vysockým bych se bál setkat, je to sok, rváč, jiný člověk, než jsem já

Anebo by objevil přesně popsaný vztah Jarka Nohavici k Vysockému a Okudžavovi i odpověď na to, které písně si vybral a proč: „Na Okudžavovi se mi líbí především jeho znalý pohled na svět. Zpívá o věcech života - radostných nebo smutných - s chápavým pokýváním hlavy. Nikdy neodsuzuje. Není to přitom nějaká moudrost stáří - napsal už ve dvaceti písničku s právě takovým pokývnutím hlavy. Znalost sama sebe, znalost člověka a toho, co ten druhý dělá, protože je sám taky takový - to je Okudžava. S Okudžavou bych se chtěl setkat. S Vysockým - kdyby to ještě šlo – bych se bál setkat. Je to sok, rváč, jiný člověk, než jsem já. Někdy si říkám – to snad ani není pravda, o čem on dokáže napsat. A jak. Teď zrovna jsem třeba objevil písničku o tom, jak leží pacient v nemocnici s amputovanou nohou. Soused po jedné straně umře, soused na druhé mu líčí, že mu vlastně měli uříznout i tu druhou. A pacient si stýská: škoda, že ten první umřel, určitě by nebyl takový zlý… V životě by mě nenapadlo napsat takovou písničku. Vysockij ji napsal a je skvělá. Nebo napsal, jak přijde ke své ženské a tam sedí chlap, co s ní předtím žil. Pak se znovu setkají a chlap má osm kamarádů na pomoc. Vysockij nezaváhá, jde a praští první. A říká: já musel… Takový nejsem. Asi bych se chtěl domluvit. Řekl bych – kluci neblbněte, přece už tě nemá ráda, tak co. Dostal bych po hubě, to taky vím. A kdo by měl pravdu? Okudžavu mám rád, protože je můj. Vysockého mám rád, protože vůbec není můj. Okudžavu mohu zpívat v originále. Vysockého zpívat je těžké, tak si ho překládám a upravuji pro sebe, bojuji s ním. Jsou každý jiný, a nejen v písničkách, ale i v životě – co o nich vím. A Teď si představ, co jsem se tuhle dočetl: Okudžava má nad stolem portrét Vysockého!“

Vladimir Vysockij, foto iReport

Věřím, že toto je pádná odpověď panu Fingerlandovi i veřejnoprávnímu Českému rozhlasu. Kdyby ne, dodám příspěvek čtenáře pod zmíněným článkem: „Lidsky nedokonalý Nohavica, jehož písně se, až my tu nebudem, pořád budou zpívat, může mít naštěstí tyhle novinářské neumětely naprosto na banánu.“ Jen bych k tomu panu / paní s nickem Nuci‏ @Nuciolla ale řekla jednu věc: Od pana Fingerlanda to asi nebude novinářské neumětelství, stejně jako já, i on si může na první dobrou najít Nohavicovy rozhovory a trochu se v nich pohrabat. Otázkou ale je, zda se mu chce. Protože by mu to zbortilo jeho rafinovaně vystavěný a falešně vypointovaný protinohavicovský článek, kde btw dokazuje, jaký je znalec ruské kultury a my pitomci. A to je mi líto. Líto, kam jsme to v téhle studené válce dopracovali, pane Fingerlande.

Dvě Martiny

Přímo k Nohavicovi se 26. října vyjádřil publicista Miloš Čermák: „Před 29 lety. „Jsem spíše vrah než žalobce, však žíti někde za kopcem, mě málo láká, to radši doma ve sklepě, budu si lepit sveřepě, svá křídla ptáka." Vystoupil s Krylem na jednom pódiu, na slavném koncertu ve Vratislavi, ještě před pádem režimu. Byla to odvaha, za ni mu publikum tleskalo. Text písně byl polemikou: s Krylem a emigrací. Byl dobře napsaný, velmi dobrý. Ale v daném kontextu zároveň - ke Krylovi - nepřípadný a necitlivý. Pro mě je to symbol té doby, toho, jak byla strašná a tragická, a jak dokázala rozdělit dva lidi s tak nesmírným talentem. Pro mě je to součást odpovědi na otázku těch, kteří se dnes překvapeně ptají: „Co se stalo s Nohavicou?" Nestalo se nic. Má talent od Pánaboha, znamenal toho hrozně moc v životech mnoha lidí. Kryla uctíval, Kryl ho uznával. S oběma jsem se bavil (o tom druhém), a vím, že to byl vztah založený na respektu. Ale v textu téhle parodie Krylovy Martiny, zazpívané počátkem listopadu 1989 v Polsku, je odpověď mimo jiné i na to, jaký je Jaromír Nohavica dnes. Krylova Martina, to je zpověď chlápka, který frajerskou povýšeností maskuje smutek. Nohavicova Martina je pokus o upřímnou odpověď, která maskuje zoufalství.“

ANO, ALE. Nohavicova Martina podle mne vůbec není parodie té Krylovy. Je to jeho odpověď, prostě druhá část mince, je to věnování z již zmíněných Pelíšků: „Všem, kterým tehdy z roku na rok zmizeli kamarádi a kamarádky, milenky a milenci, rodiče nebo děti, blízcí přátelé a oni tu na všechno zůstali sami.“ Poslechněte si je, konec konců.

Karel Kryl:

Jarek Nohavica:

A líto mi je…

Tu fotku z Wroclavi, kde se deset dnů před sametem sešli na jednom pódiu všichni naši milovaní písničkáři, z domova i z exilu, mám pořád nad psacím stolem. Teprve teď jsem zjistila, že ji fotil pan Ota Nepilý, kterého jsem, kvůli její elektronické verzi, požádala o přátelství na FB... „O otevřenosti Polska svědčí i to, že se tam v roce 1989 konalo velké setkání písničkářů. Ve Wroclavi uspořádali setkání písničkářů z Evropy počátkem listopadu 89, asi deset dní před listopadovými událostmi u nás. Dostávali jsme se tam potajmu, pokradmu a partyzánsky přes zelenou hranici. Prvně jsme se tam potkali navzájem a pak se viděli za 14 dní doma,“ popsal to Jarek Nohavica v rozhovoru myslím pro Deník.

Ota Nepilý vzpomíná na Facebooku na tu Wroclav: „V posledních dnech se hodně mluví o Jarkovi Nohavicovi a o udělení Puškinovy ceny z rukou Vladimíra Putina. Vzpomínám, jak jsem ve starém velkém wroclavském divadle přišel jako fotograf do šatny s účinkujícími, kde byli spolu písničkáři z tehdejšího Československa i z emigrace a všichni si měli po letech co povídat. Jarek Nohavica seděl u stolu s nějakým, mne neznámým pánem, a oba kouřili cigarety. Jarek mne uviděl a pozdravil a viděl, že se nechytám, s kým to tam sedí a tak začal na pána, s kterým seděl: „Představuji Ti jednoho známého českého fotografa Otu Nepilého." Po odmlce dodal s pohledem na mne: „A tohle je Karel Kryl." Začal jsem blekotat a omlouvat se Karlovi, že jsem ho nepoznal, že u nás celých dvacet let nebyla k vidění žádná jeho fotka a že jeho písničky samozřejmě dobře znám a dokonce jsem se dostal ke všem jeho deskám vydaným ve švédském Šafránu... Jarek se tím vyloženě bavil a mne bylo chvíli trapně. Nakonec bylo vše super, asi jeden z nejlepších a nesilnějších koncertů v mém životě a dokonce jsem mohl pobývat s Karlem Krylem ve Wroclawi soukromě a být u natáčení rozhovoru pro polskou televizi. Moc děkuji, že jsem to mohl tehdy prožít a poznat Karla Kryla trochu blíž.“

Mandala, foto Ota Nepilý

Kupte si hřebeny, čekají nás všivé časy

Předvídal Jarek ve stejnojmenné písni již v roce 2012 na albu Tak mě tu máš. „Pesimismem bych to nenazval, ani možná skepsí. Poučeností člověka, který už má let tolik, kolik má, takže už něco viděl, něco přečetl, něco zažil a ví, že jiné to nebude,“ okomentoval song, který přišel tehdy, v tom dvanáctém roce, hudebnímu kritikovi Milanu Tesařovi jako „dramatická hrozba rudou jízdou za zpěvu Internacionály, působící svým neodstupem a krylovskou temnotou v době, kdy nejmladší generace vůbec neví, co to slovo znamená, pateticky, až nechtěně komicky.“ A líto mi je, že už nezažiju koncert ve Wroclavi, že si neposlechnu naživo Kryla, že se mezi sebou tak pitomě štěkáme… Jenže vím, že:

Co bylo je pryč jednou provždy a stesky jsou k ničemu, každá epocha má vlastní kulisy herce i kus, a líto mi je že už nikdy se nesetkám s Puškinem, nezajdu si s ním na čaj do bistra U sedmi hus. Co bylo je pryč vyjdu ven na špacír koukám noc je tu, vtom z ničeho nic vedle arbatských vrat u vody stojí drožkář a kůň a pan Puškin jde po prázdném prospektu, já krk za to dám zítra že se něco přihodí.

Druhý život gerber

Místo zvířátka kytka. Zjistila jsem, že gerbery mají jednu báječnou vlastnost. Když tak po týdnu smutně svěsí hlavičky a zdá se, že je po nich, ufiknu značnou část stonku a gerbera zázračně ožije v jiné, menší vázičce. Prima věc, nemyslíte?

 

Foto Dan Veselý

 

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace