Žilková není dobrý terč, vážení. Nové internetové médium se vrhlo na kořist jak sup, ale… Zápisníček A.V.

04.11.2018

Foto: Ondřej Vanča

Popisek: Zápisníček, ilustrační fotomontáž

FOTO Kdože? Nový Deník, který si teď říká Deník N. Již se na něj zaměřil, a to ne zrovna v dobrém, Štěpán ve svém komentáři. Já mu naopak celkem fandila, dokonce jsem si ho předplatila. Protože začal oficiálně fungovat až 28. října, je na nějaké hodnocení ještě brzy; navíc – média by do sebe neměla kérovat bez velmi závažného důvodu. Protože mi ale anotace na články Deníku N jako předplatitelce chodí do mailu, velmi mne zarazil jeden rozhovor. No, rozhovor, je to spíše přestřelka u O.K. Corralu.

Krátká ukázka bez kontextu: Předtím jste říkala, že tam na 90 procent nenastoupíte. „A to zase nechci do rozhovoru dávat. Vy si to nahráváte. Dobře, tak já řeknu, že na 50 procent nevím, protože to také záleží na tom, jestli moje dcera zvládne studovat v angličtině, protože jí je 13 let. Nevím, jak máte staré děti, jestli máte děti. Máte děti?“ Nemyslím, že je to v tuhle chvíli podstatné. „A proč to ode mě chcete vědět? Máte vy děti?“ Ale já to od vás nechci vědět. „A máte děti? Můžete mi odpovědět? Vy chcete ode mě vědět úplně všecko, proto se ptám, jestli máte děti.“ Já jsem se vás ptala, jestli odjedete, nebo ne. „Záleží na tom, jestli má třináctiletá dcera zvládne studium v angličtině. A to nevím, dokud to nevyzkoušíme.“

Veronika Žilková na aktuálním snímku, přesněji selfíčku na brněnském nádraží, foto Facebook

Poněvadž jsem, stejně jako vy nyní, neměla ponětí, o co kráčí, zarazilo mne, jak redaktorka Hana Mazancová do Žilkové jde a ta se zuřivě brání. Projela jsem tedy tuto v uvozovkách kauzu a zjistila, že se žádná senzace nekoná. Velmi zjednodušeně řečeno, manžel Žilkové, Martin Stropnický, je novým velvyslancem v Izraeli (již odjel, zatím sám, bez rodiny) a celý spor, podle mne vskutku bezvýznamný, se vede kolem toho, zda herečka Veronika Žilková se bude jako paní velvyslancová šťourat prstem v nose, anebo bude pracovat. Což by ona ráda.

A protože jsou její možnosti práce velmi omezené – nemůže například nastoupit do izraelského McDonaldu, dokonce ani nesmí být podřízenou svého muže (to jsou pravidla zamini, čili Ministerstva zahraničí), Veronika si myslela, že by mohla na půl úvazku (jak sama uvádí, za 14 tisíc) dělat ´programového koordinátora´ pro příspěvkovou organizaci Česká centra (nesmí mít za šéfa svého muže, vzpomínáte?). No, tak to zjevně dělat nebude, neboť paní Mazancová vyrazila na křížovou výpravu, oslovila nového ministra zahraničí, ten se lekl a sdělil: „Bavili jsme se s ředitelem Černým o tom, že není přípustné, aby někdo bez výběrových řízení obsazoval nějaké pozice.“ No, transparentnost je důležitá, o tom žádná, ale vybrat si, na začátek, zrovna (ne) transparentně obsazenou, špatně placenou a relativně nízkou pozici ve státní správě?

Zdá se, že po několika pokusech (z obou stran) si tenhle pár sedl... Foto Facebook

Já Žilkovou znám, je to fakt řízek

Mohla bych spekulovat, že je to zastřený útok na jejího muže, vysoce postaveného člena Babišova ANO, na něhož nikdo celkem nemůže, neboť a) byl úspěšným ministrem, b) býval předtím též úspěšným dvojnásobným ambasadorem, c) není o něm známo, že by ukradl na ministerstvu byť i jen propisku… Nechci a nebudu si ale hned na začátek myslet o Deníku N, že by tam snad zaznělo editorské zadání, hoši a děvčata, jděte po ANO za každou cenu, naopak názorově spřízněnou TOP 09 nechte žít. Spíše je možné, že Veronika někoho nakrkla, čemuž - naopak - docela dobře věřím.

„Ministr napaden medvědem, slyšícím na jméno Prachařová," stojí u této fotky z Veroničina Facebooku

S Veronikou jsem chodila na gympl

Chodily jsme spolu na gympl. Na Zatlanku. Ne že bychom byly bůhvíjaké kámošky, v ročníku 1976 nás bylo asi 240, prostě od áčka do efka, já byla v céčku, Veronika, myslím, v éčku. Už na gymplu byla ale Veronika nepřehlédnutelná, a to je ještě mírně řečeno. Vzpomínám si, že jsem jednou kráčela po sobotně podzimním liduprostém Hradčanském náměstí, psala se sedmdesátá léta, po turistech ani památky, a najednou vidím Verunu, jak si to štráduje po druhém konci. Zavolám, čau, a ona, znělým mezzosopránem, že to musel slyšet i Gusta Husák, zalezlý v útrobách Hradu, zařvala: „Bezva, dali mi antikoncepci, to se bude šukat!“ Za přesný přepis jejích slov již dnes neručím, ale bylo to něco v tom smyslu. Anebo – scéna ve školní jídelně na Štefánikově (dříve S.M.Kirova). Veronika dlabe, holky kolem dlabou, najednou Veruna zdvihne zrak a praví: „Teda Kamilo, jak ty šilháš, mně se z toho úplně zvedá žaludek.“ (Jméno dotyčné jsem pochopitelně změnila.) No, celá jídelna ztuhla, to si asi umíte představit… Ke konci studia jsme obě ze života školy tak nějak vymizely, já pařila s máničkami, ona s herci a říkalo se, že chlapy střídá jak fusekle. To mám fakt ale jen z doslechu.

A zde je důkaz, opět z Veroničina FB

Ona si do pusy nekouká a temperamentu má stále požehnaně

Pokud vím, v tom se nezměnila, ona si moc do pusy nekouká. Má to ale svá ALE, mnohá, dokonce. Veronika je obětavá až za hranice sebezničení. Ke svým čtyřem dětem (od tří manželů; ani trpělivost a tolerance nebude její silnou stránkou) přibrala dvě adoptované, svou stařičkou maminku po smrti otce si samozřejmě vzala k sobě… To je taky Veronika. Je matka s velkým M, medvědice ochranářka – svou dceru Agátu brání vždy a všude; i mě jednou volala, když jsme o pařmence Hanychové něco ne příliš lichotivého napsali. Ječela na mne jak Viktorka ze stowattového zesilovače. Radši jsem ji nechala vyřvat a nepřipomněla jí, že jsme spolužačky, to by mi asi ukousla hlavu. Také Veronika.

A skvělá herečka, pokud dostane kvalitní příležitost, třeba Michálkovo Zapomenuté světlo s ní v druhé hlavní roli patří rozhodně k rodinnému stříbru. A drží se Desatera, nekrade, nelže. Takže já bych si za cíl své křížové výpravy proti nepravostem a zlodějnám rozhodně nevybrala Veroniku Žilkovou, ale třeba… Oldřicha Lomeckého, starostu Prahy 1 za TOP 09, více ZDE. Anebo, padni komu padni, totéž (to jest bleskurychlé uzavírání smluv na radnicích a magistrátu, dokud tam ještě sedí, a které nevypadají zrovna výhodně, pro MČ nebo město tedy) s Krnáčovou z ANO – více ZDE.

Zleva: Kordulka Stropnická, Agáta Prachařová a Mia Prachařová, Veronika Žilková a její maminka, Olga Žilková

Naše armáda – co vlastně všechno má a jak je velká?

„Zaváhání české armády, která se v neděli odpoledne promenádovala v Praze na Evropské třídě, využilo Slovensko, které vojensky obsadilo Moravu,“ píše Dominik Landsman v Reflexu. Za prvé, je to fakt vtipný článek, za druhé – když jsem se dosmála, napadlo mne: Neblíží se tohle až moc pravdě, náhodou? Přehlídka byla mimochodem moc pěkná (fotky od Armády ČR najdete v galerii, ale neptejte se, co na nich přesně je – já poznám tank a helikoptéru, sorry).

Vrtulníky nad Evropskou vytvářely trikolóru oproti zataženému nebi, foto Armáda ČR

Tak jsem se zeptala a dostalo se mi této odpovědi: „Armáda České republiky má v současné době 24 tisíc vojáků z povolání a 2767 příslušníků Aktivní zálohy. Z rozsáhlého komplexu vojenské techniky lze jako základní techniku uvést 119 bojových tanků (všechny verze typu T-72, z toho 30 modernizovaných); 439 bojových obrněných vozidel; 179 dělostřeleckých systémů ráže 100 mm a více; 58 letounů (35 bojových letounů (všechny verze typů JAS-39 a L-159), 6 cvičných letounů typů L-39, 17 dopravních a pozorovacích letounů typů L-410, Jak-40, CL-601 Challenger, A-319 CJ a CASA C-295M) a 51 vrtulníků (17 bojových vrtulníků (všechny verze vrtulníku typu Mi-24 a Mi-35, 34 neozbrojených dopravních a víceúčelových vrtulníků typů Mi-8, Mi-17, Mi-171Š a W-3A Sokol.“ Podepsán Jiří Caletka, tiskové oddělení MO. Tak nevím, máme malou armádu, nebo velkou? Spíš bych si tipla to první.

S rozběhem na vidle

V pátek byly Dušičky. Protože se moje dcera Markéta stará v Krajských listech.cz o regiony a zároveň nám v kraji Zlínském tak trochu již zaváněl medvěd z 26. října (no, ono je to naštěstí stále aktuální, protože od té doby byl medvěd sice několikrát spatřen, ale nic neskolil; zároveň hejtman Čunek o odstřelu mlčí a teď se mluví spíše zas o zásahu narkotizační puškou, pánbu zaplať za vše uvedené), rozhodla se, že tam Zlíňákům vrzne ty Dušičky. Ve stejné době jsem brouzdala po Facebooku a našla toto: „Letos o Dušičkách pozor, za otevřený oheň na hřbitově hrozí pokuta až do výše 25 000 Kč! „Kahánky v prosklených lampičkách zapálit můžete, ovšem pouze pod podmínkou, že máte hrob opatřen azbestovou deskou s protipožární klasifikací podle normy ČSN EN 13501–1 a hasicím přístrojem třídy 21A (práškový).“ Více v magazínu Víkend MFD,“ postoval spolu s ukázkou z magazínu publicista Ivan Brezina. Hned volám na Marky (máme obě home office a sedíme každá u svého kompu přes malou chodbičku): Mám něco k těm Dušičkám, to je docela bomba! Marky je ale precizní poctivec a rozhodla se, že musíme mít originální vyjádření od hasičů. Hledáme, hledáme na stránkách HZS, furt nic, až povídám: Teď večer už nic nenaděláme, zítra tam zavolám.

Naštěstí jsem si hned poté onu ukázku důkladně přečetla. Jako nehořlavý hrob? Co to je za blbost? Což byla klika, protože jinak bych se ve čtvrtek dopoledne u hasičů díky Ivanovu skvělému fórku parádně ztrapnila :-)

Tajemný hřbitov bláznů

Jedinečný bohnický hřbitov „bláznů“ se dostal v srpnu správu městské části Praha 8. „Naprosto jedinečný hřbitov v Bohnicích, kterému se kvůli pohřbívání klientů nedaleké psychiatrické nemocnice přezdívá hřbitov bláznů, se po třech letech dostává do správy Prahy 8. Toto významné pietní místo si dozajista zaslouží naši pozornost,“ radoval se místostarosta Prahy 8 Radomír Nepil, který o převod bojoval tři roky. Praha 8 plánovala ponechat hřbitovu stejný účel jako doposud, s tím, že obnovení pohřbívání se ale nechystá. Hodlali se ale vrhnout na stavební úpravy. Uvidíme, jak to dopadne nyní, po volbách, to místo je každopádně magické.

Hřbitov bláznů v Bohnicích, foto Praha 8

100. výročí prvního žehu v Liberci, dorazil primátor i expert z ministerstva

No a abychom nebyli tak pragocentričtí, tak i v Liberci slavili: „Ve středu 31. října je tomu přesně 100 let od historicky prvního žehu v libereckém krematoriu a vůbec prvního pohřbu tohoto typu na území dnešní České republiky. V den výročí se pak v krematoriu uskutečnilo setkání, které přineslo bilanci dosavadního působení města v nové roli provozovatele krematoria a pohřební služby,“ napsali nám Liberečtí s tím, že město aktuálně disponuje dvěma pohřebními vozy zn. Mercedes. Též nás upozornili na liberecké prvenství: „Při příležitosti 100. výročí prvního žehu na území někdejší monarchie navštívil liberecké krematorium i uznávaný odborník v oblasti pohřebnictví z Ministerstva pro místní rozvoj Tomáš Kotrlý, který připomněl, o jak zásadní historickou událost šlo. „Pohřeb žehem byl před sto lety něčím podobným jako je dnes kryonizace. Bylo to velmi diskutované téma, které mělo řadu odpůrců, např. ze strany šlechty, aristokracie, intelektuálních špiček Rakouska-Uherska a hlavně římskokatolické církve. Vždyť kněží nesměli asistovat při pohřbu žehem až do roku 1968. Takže to, co se v libereckém krematoriu před sto lety stalo, byla obrovská pokroková záležitost,“ uvedl Tomáš Kotrlý.“ No vida, pokrok nezastavíš.

Město má secesní krematorium zpátky ve svém vlastnictví od roku 1992. „Budovu krematoria jsme převzali ve špatném technickém stavu, a proto jsme se ihned pustili do oprav, které provádíme za plného provozu,“ uvedl primátor Tibor Batthyány. Na závěr setkání popřál primátor libereckému krematoriu, aby bylo i dalších 100 let místem důstojného rozloučení! Howgh. A dost dušičkových témat, zbývá nám již jen zvířátko na konec