Nespravedlivý osud statečné první dámy. Pro lásku k manželovi nesnesitelně trpěla. Tajnosti slavných
02.11.2018
Foto: ČT
Popisek: Film Josefa Císařovského ´Poslední slovo Charlotty Masarykové´ má podobu hraného dokumentu, ve kterém koláž citací z autentických textů ilustrují herecké výstupy (představitelkou hrdinky v mládí je Anna Císařovská, později pak skladatelka Bára Císařovská - jako v tomto případě).
FOTO Celé svoje manželství prožila Charlotta Masaryková ve stínu slavnějšího muže, prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. A je tomu tak dodnes. Pohledná dívka z bohaté americké rodiny skutečně krutě doplatila na to, že se stala ženou odvážného politika. A je obdivuhodné, s jakou statečností čelila nespravedlivému osudu. Pochovala tři děti, manžel byl odsouzen k trestu smrti, dcera uvězněna, syn bojoval na frontě a ona sama zápasila s těžkými depresemi.
Její životní dráhu tento týden připomněla Česká televize v dokumentu Poslední slovo Charlotty Masarykové. Přinesl řadu informací, které nejsou příliš známé, například jak se vlastně Charlotta Garrique a Tomáš Masaryk seznámili. Nebylo tomu v Americe, jak by se s ohledem na její původ mohlo zdát, ale kousek od našich hranic, v Lipsku. Tam totiž umělecky nadaná Američanka studovala hru na klavír. Jenže, denně cvičila tak pilně, že si poškodila ruku a sen o dráze profesionální klavíristky se jí nesplnil. Do Lipska se však čas od času vracela a při jedné z návštěv se v roce 1877 seznámila se sedmadvacetiletým doktorem filozofie Tomášem Masarykem. Začali se spolu stýkat a již rok nato se vzali.
Mladá Charlotta, foto NM / repro
Oddaná Češka
Charlottini rodiče nebyli z charismatického a vzdělaného intelektuála nijak nadšení, především kvůli rozdílnému společenskému postavení i odlišné politické situaci v Americe a Rakousko-Uhersku. Nakonec ale nerovný sňatek povolili. Novomanželé načas žili ve Vídni a poté se přestěhovali do Prahy, kde měl Masaryk zajištěné místo univerzitního profesora. Charlotta se naučila česky, angažovala se v ženském hnutí a také v pražském kulturním životě. Prahou prý byla nadšená. Svými články rovněž propagovala českou hudbu, především Bedřicha Smetanu. Jejím největším tématem ale byl boj za rovnoprávnost žen, ostatně také díky ní u nás získaly volební právo jako jedny z prvních v Evropě.
Již později, s manželem v Československu, foto NM / repro
Je obdivuhodné, jak zvládala náročný soukromý i veřejný život, především s ohledem na to, že se jí postupně narodilo šest dětí. Navíc rodina dosti často zápasila s finančními problémy a Masaryk si dokonce jednou musel půjčit peníze u svého bohatého tchána. Z největší nouze je vysvobodilo nečekané dědictví.
Charlotta má v ČR jediný pomník, na Valašsku v obci Hutisko Solanec. Stojí tam dvojjazyčně: Ženě trpitelce a všem jejím sestrám
Jedna rána za druhou
Nejtěžší zkoušku však pro ni znamenaly Masarykovy veřejné aktivity. Kvůli sporům o pravost Rukopisů a především, že se nahlas zastal židovského mladíka Leopolda Hilsnera, podezřelého z vraždy mladé dívky, čelil nenávisti a prakticky zůstal sám proti všem. Postavili se proti němu i jeho studenti, kteří jej dokonce na přednáškách vypískali. Skutečné peklo ale nastalo v období první světové války. Masaryk byl nucen s dcerou Olgou emigrovat (protože byl v nepřítomnosti odsouzen za vlastizradu k trestu smrti) a Charlotta zůstala v Praze s cejchem manželky vlastizrádce. Policejní orgány ji šikanovaly, často se musela podrobit výslechům a domovním prohlídkám, dcera Alice navíc byla osm měsíců uvězněná. Jen co se vyrovnala se smrtí dvou dcer (zemřely krátce po narození), přišla i o syna Herberta, který podlehl na začátku války tyfu. A syn Jan, jenž ji také hodně potrápil, narukoval do války. To vše se samozřejmě podepsalo na jejím zdraví. Stále častěji podléhala záchvatům deprese a začátkem roku 1918 musela být hospitalizována v léčebně.
Její životní situace se zásadně změnila, když se T. G. Masaryk vrátil z exilu a stal se prvním československým prezidentem, zatímco ona byla poctěna funkci vůbec první československé „první dámy“. Kvůli své nemoci se však na veřejnosti se objevila pouze několikrát, i když v této pozici působila pět let. Zemřela v roce 1923 na následky mozkové mrtvice, přesto se navzdory špatnému zdravotnímu stavu dožila dvaasedmdesáti let. Je pochována v Lánech, vedle svého muže, který se přiznal, že by bez ní nemohl dosáhnout toho, čeho dosáhl.
Vložil: Adéla Hofmanová