Měli jsme zůstat v Rakousku Uhersku? Bylo prozíravé opustit toto nadnárodní soustátí? Otázka do pranice od...
01.11.2018
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ředitel Občanského institutu Roman Joch
Pořadatelé okázalých oslav stého výročí vzniku Československa zřejmě předpokládají, že národu stačí předhodit chléb a hry a že většina obyvatel našeho státu se příliš neorientuje v historii. Mnoho lidí však nejenže neztratilo paměť, ale naštěstí ani selský rozum. Pozastavují se nad tím, proč se připomíná sto let vzniku Československa, když takový stát zanikl již v roce 1992, tedy před šestadvaceti lety a proč hlasitě slavíme samostatnost, když jsme se jí dobrovolně vzdali.
Pro začátek jenom několik faktů. Československo existovalo od 28. října 1918 do 31. prosince 1992. Zaniklo rozdělením na Českou a Slovenskou republiku, ale již v roce 1939 se od něj oddělila Podkarpatská Rus. Od věci není ani připomenout vývoj názvu společného státu. Nejprve se jmenoval Republika Československá, od roku 1920-38 pro změnu Československá republika. V letech 1938-1945 šlo o Protektorát Čechy a Morava, 1945-1960 o Československou republiku, 1960-1989 o Československou socialistickou republiku a konečně 1988-1992 o Českou a slovenskou Federativní republiku.
Bylo to prozíravé?
Někteří „kverulanti“ navíc nechápou, proč slavíme sto let samostatnosti, když jsme se jí vstupem do Evropské unie vzdali. I když jsou debaty na toto téma ve většině médií tabu, naštěstí se najdou i taková, která mají odvahu je zprostředkovávat. Jedním z nich je i první český internetový deník Neviditelný pes. Tento týden zveřejnil příspěvek ředitele Občanského institutu Romana Jocha, který se zamýšlí nad tím, zda bylo v roce 1918 vůbec prozíravé opustit Rakousko-uherskou monarchii coby nadnárodní středoevropské soustátí. Podle něj jsme tím, že jsme tak učinili v letech 1938, 1948 a 1968, periodicky zahynuli. Připouští, že to v danou dobu otcům-zakladatelům připadalo nejlepší, ale my na rozdíl od nich víme, co se během uplynulého století stalo.
Názor jako důvod k nenávisti?
Zároveň ale konstatuje, že by nás coby svobodných lidí nebylo hodno, abychom dospěli k uniformnímu závěru, stejně jako by nás nebylo hodno, aby různost těchto názorů byla důvodem k nenávisti. Tato poznámka je mimořádně důležitá a měla by se stát nejen mottem diskusí na politické scéně, ale i v médiích a na sociálních sítích. Jestliže je totiž něco v současnosti k uzoufání, pak je to pocit, že všichni členové té či oné strany či politické orientace dostali společně se stranickou legitimací i stejný mozek. Až na čestné výjimky (poté většinou pranýřované, viz například Václav Klaus ml.) papouškují jedno a to samé stále dokola. Stačí připomenout, jaká hysterie nastala, když si Lubomír Zaorálek dovolil vyslovit jiný názor na naši vojenskou účast v Afghánistánu.
Argumenty pro i proti
Kultivovaný Joch navíc věcně předkládá argumenty pro i proti rozpadu Rakousko-Uherska. Podle jeho názoru byl nejsilnějším důvodem pro zachování monarchie fakt, že její rozbití vedlo k rozdrobení prostoru mezi Německem a Ruskem a postupně jej ovládly a okupovaly nacistická Třetí říše i komunistický Sovětský svaz. „Pohrávaly si, hrály si s námi Středoevropany jako s bezbrannou obětí,“ připomíná autor a kritizuje, že samostatné Československo nebylo schopné svým občanům zajistit svobodu a bezpečnost. Jako argument pro rozpad monarchie uvádí, že její nenásilné udržení bez zásadních reforem již nebylo možné, protože mezi jednotlivými národy panovala značná nenávist.
Co nám hrozí?
V závěru svého příspěvku Roman Joch apeluje na čtenáře: „Uplynulých sto let nemůžeme změnit, ale můžeme se z nich poučit. Už nikdy nedopustit nenávist mezi středoevropskými národy. Už nikdy nedopustit, abychom se nenáviděli tak, že budeme snadno ovládnutelní zvnějšku. Ze západu Evropy nám hrozí bláznivá politická korektnost, jež nerespektuje elementární hodnotu svobody projevu. Z východu, z Ruska nám hrozí ta nejhrubší síla, jež nerespektuje elementární hodnotu lidského života. A z jihu, ze severní Afriky a Blízkého východu nám hrozí tlak historicky nepřátelské civilizace, jejíž radikální proud nás k smrti nenávidí a nejraději by nás všechny zavraždil.
Vložil: Adéla Hofmanová