Na plátně byl v ‘šedesátkách‘ jednička, DAMU i emigraci ale zvládl až na druhý pokus. Tajnosti slavných
29.10.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Vladimír Pucholt v legendárním muzikálu Starci na chmelu
VIDEO K tomu, aby se navždy zapsal do historie české kinematografie, mu stačily pouhé tři roky. Na plátně se sice etabloval již jako dětská hvězda, přesto snil odjakživa o úplně odlišné profesi – toužil stát se lékařem. Dostat se na medicínu ale neměl kvůli ‘pokaňkanému‘ kádrovému profilu šanci. Na DAMU to ale naštěstí nikomu nevadilo.
Titulů má ve své filmografii sice pouhých pětadvacet, k tomu, aby se stal nezapomenutelným, jich ale úplně stačilo sedm. Vedle nesporného talentu měl totiž štěstí i na dobu a skvělé tvůrce. Vladimír Pucholt sice ztvárnil různé charaktery, přesto ale všechny mají něco společného. Jsou komické i tragické zároveň, především jsou ale hluboce lidské. Jeho hrdinové jsou nedokonalí, zranitelní, neustále pochybující i chybující, chlapci či muži, kteří po něčem touží a v životě něco hledají.
Lásky jedné plavovlásky:
Dětská hvězdička
Narodil se v Praze v jednom z nejdramatičtějších období historie, 30. prosince 1942. Hitlerovské Německo právě v tomto roce odstartovalo tzv. konečné řešení židovské otázky, na východní frontě už zuřila největší bitva v dějinách – u Stalingradu. Vladimírův otec byl advokát, což pro něj znamenalo do budoucna velký problém – tzv. buržoazní původ. Poprvé se mihnul před kamerou již v deseti letech jako jeden z chlapců v dobrodružném rodinném filmu Jana Matějovského a Jiřího Slavíčka Konec strašidel, líčící statečnost malých pionýrů. O dva roky později si ho filmaři vybrali znovu jako představitele malého fotoamatéra v komedii Miloše Makovce Návštěva z oblak, jež bývá hodnocena jako nejsympatičtější česká agitka, která kdy byla natočena. A pak už se jeho kariéra začínala slibně rozjíždět.
Kádrový škraloup
V necelých patnácti letech poprvé stanul před kamerou slavného režiséra Jiřího Krejčíka. V jeho komedii O věcech nadpřirozených ztvárnil v povídce Glorie kominického učně a jediný jeho dvouvteřinový udivený pohled prý Krejčíka přesvědčil, že tenhle kluk má mimořádný talent a spolupracovat s ním stojí určitě za to. Pak Vladimír ztvárnil několik dalších postav, například zámečnického učedníka v krimikomedii Kasaři či Cyrilka Bureše v další společensky ‘mravokárné‘ komedii Žalobníci. Úspěšně odmaturoval, o své herecké budoucnosti ale přesvědčen rozhodně nebyl. Toužil po medicíně, uvažoval i o studiu jazyků. Nakonec ale za něj rozhodl jeho ‘nevhodný‘ původ. Otec advokát totiž odmítl po roce 1948 dál vykonávat právnickou praxi v ‘bezprávním‘ státě, takže se pak živil, jak se dalo, mimo jiné jako tramvaják či pomocný dělník na stavbách. A jeho syn nedostal doporučení ke studiu na žádnou z vysokých škol. Jedinou, která byla ochotna přivřít oko a pozvat ho k přijímačkám, byla DAMU, napoprvé ale neuspěl.
Černý Petr:
Krejčíkův jediný
Vyučil se spojovým mechanikem v Tesle Karlín a v posledním ročníku se rozhodl, že DAMU přece jenom ještě jednou zkusí. Při přípravě se ho ujal legendární Ladislav Pešek a tentokrát to vyšlo. Dostudovat ho ale nakonec nenechali, protože odmítl roli chovance polepšovny. Prostě prý cítil, že by ho nedokázal zahrát pravdivě. A tak v roce 1965 na fakultě skončil a dokonce mu za trest hrozil dočasný zákaz herecké činnosti. Na ten ale nakonec nedošlo, protože se mezitím stal přece jen už příliš známým a oblíbeným. Přičinil se o to právě Krejčík, který si ho přes odpor ‘vyšších míst‘ prosadil v roce 1962 pro roli Dormědonta v inscenaci Pozdní láska, filmařsky náročné televizní adaptaci divadelní hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského, v hlavních rolích s Olgou Scheinpflugovou a Vladimírem Šmeralem. A právě ta Vladimírovi otevřela cestu k velkým a nezapomenutelným rolím.
Ahój! Slyšíš ten rozdíl?
Tuhle hlášku snad zná úplně každý, přinejmenším ze starší generace. Vladimír se jí proslavil coby zednický učeň Čenda Semerád v roce 1963 v jednom z prvních filmů takzvané československé nové vlny a zároveň hraném debutu režiséra Miloše Formana Černý Petr. A pak přišla životní role, kterou mu už nikdy nikdo neodpáře – svérázný, čestný, zásadový a po uši zamilovaný Filip v legendárním muzikálu režiséra Ladislava Rychmana Starci na chmelu. Pokud jde o diváckou návštěvnost, řadí se k nejúspěšnějším českým filmům, po premiéře ho totiž viděly téměř tři miliony diváků, a rozhodně nikoli díky propagaci. Významně k tomu přispěly chytlavé písničky v podání Karla Gotta, Josefa Zímy, Jany Petrů, Karla Štědrého a Jany Malknechtové, z nichž se rázem staly hity, i mimořádná baletní choreografie Josefa Koníčka, v níž se představili tehdejší studenti taneční konzervatoře.
Starci na chmelu:
Role na tělo
Vladimír natolik zaujal, že se v roce 1965 Miloš Forman rozhodl společně s Jaroslavem Papouškem a Ivanem Passerem napsat mu hlavní roli takzvaně na tělo. Partnerku jeho Mildy a hlavní postavu ztvárnila mladší sestra jedné z největších hvězd šedesátých let a Formanovy první exmanželky Hana Brejchová a romantická komedie s poněkud hořkým koncem sklízela úspěchy po celém světě. V roce 1967 se dokonce stala jedním z pěti neanglicky mluvených filmů, nominovaných na Oscara. Ten největší Pucholtův herecký koncert ale měl teprve přijít a přičinil se o něj opět režisér Krejčík – vrcholná exhibice v roli mladého strážmistra v trpké komedii Svatba jako řemen. Scénář pedagoga, spisovatele, scenáristy, publicisty a muzikologa Zdeňka Mahlera nastavil nekompromisně zrcadlo všem možným státním autoritám, od policistů přes různé funkcionáře a vojáky až po pokladního na nádraží. Především se ale tato nelichotivá satira stala důvodem, proč se film ocitl na dvaadvacet let v trezoru, přestože to leckdo sváděl na Pucholta, pro nějž byl Milda poslední postavou v jeho československé herecké kariéře.
Snažil se neublížit
Mezitím se Vladimír stal jedním z největších ‘taháků‘ pražského Činoherního klubu. Byl jedním ze zakládajících členů souboru a Jan Kačer, který ho v roce 1965 dával dohromady, později prohlásil: „Chtěl jsem, aby to byli lidi, kteří nenáviděli totalitu, měli v sobě fantazii, tvořivost, svobodu.“ Na lístky do ‘Činoheráku‘ se stávaly dlouhé fronty a Pucholt v něm vydržel dva roky. To už ale vážně uvažoval o emigraci, takže sice nastudoval Chlestakova, smlouvu už ale nepodepsal. A jen umělecký šéf Jaroslav Vostrý věděl, že odehraje pouze premiéru a několik repríz. Stejně tak nechtěl ublížit režiséru Krejčíkovi, a tak nabízenou roli v jeho připravované komedii Penzion pro svobodné pány odmítl a v roli Halibuta ho nahradil Jiří Hrzán. Roli, a dokonce hlavní, pro něj v té době měl i Jiří Menzel ve svém oscarovém snímku Ostře sledované vlaky. Místo něj pak jako Miloš Hrma zazářil Václav Neckář.
Svatba jako řemen:
Emigrace na druhý pokus
O emigraci uvažoval dlouho a tatínek, který v té době pracoval jako topič v jednom z pražských divadel, ho intenzivně učil anglicky. Málokdo ví, že se nechtěl vrátit do Československa již během hostování divadla v Dánsku. Napsal mamince dopis, že na Západě požádá o azyl, tehdy ho ale ještě telefonicky přesvědčili, aby se vrátil. V roce 1968 ale dostal povolávací rozkaz k nástupu na základní vojenskou službu, a tak využil toho, že měl dosud platnou výjezdní doložku, a odjel do Velké Británie. Hlavním důvodem byl pocit křivdy, že mu nebylo umožněno stát se lékařem. Aby nemusel žádat o politický azyl, na popud britského filmaře českého původu Karla Reisze za něj požádal spisovatel John le Carré prostřednictvím známého novináře manželku tehdejšího ministra vnitra Roye Jenkinse o pomoc. Ta pak manželovi předložila prosbu ráno k snídani společně s vejcem natvrdo.
Dluh splatil do poslední pence
V Anglii začínal od nuly, zpočátku uklízel byty, pak se mu podařilo získat místo laboranta v nemocnici. Českou maturitu mu ale neuznali, a tak začal chodit do večerní školy. Poslal přihlášky ke studiu na několik lékařských fakult a byl přijat v Sheffieldu. Přispěl prý k tomu i doporučující dopis od slavného anglického režiséra Lindsaye Andersona. Během studia mu Le Carré i finančně pomáhal a vděčný absolvent pak celou půjčku vrátil do poslední pence. Absolvoval v roce 1974 s vynikajícím prospěchem, dokonce získal Zlatou medaili za klinickou medicínu, a specializoval se na neonatologii (péči o novorozence). Oženil se s Angličankou Rosemary, výtvarnicí, zaměřenou na tkaní goblénů, a narodil se jim syn Lyndsey a poté dcera Camila. V roce 1981 rodina zamířila do Kanady, která měla lékařů s Vladimírovou specializací nedostatek. Rok působil v Torontu, pak zamířil na sever do North Bay. V roce 1985 se do Toronta vrátil, po čase se stal vedoucím lékařem neonatologického oddělení a současně si otevřel ve svém domě soukromou ordinaci. Úspěšné v životě byly i jeho děti – syn se stal kapitánem dopravního letadla a dcera novinářkou a fotografkou.
S manželkou Rosemary na promoci 20. června 1974 – z dokumentu Jiřího Krejčíka Můj Vladimír Pucholt
(foto – repro/archiv ČT)
Návrat ztraceného syna
Dlouhá léta Vladimír říkával, že další film už nikdy nebude. Nakonec se ale přece jenom nechal v roce 1999 přemluvit, aby si v dramatu Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje zahrál emigranta Poutníka, který se vrací po létech na skok domů. Svoji poslední stopu v jeho životě zanechal i legendární režisér Jiří Krejčík, jenž se pustil do realizace dokumentu Můj Vladimír Pucholt, přestože s natáčením hlavní protagonista nesouhlasil. Vznikl tak netradiční dvojportrét, zahrnující autorovo vzpomínání na oblíbeného herce a ukázky Pucholtových divadelních i filmových rolí. Jiří Krejčík bohužel zemřel v roce 2013 a projekt nestihl dokončit, jeho díla se ale s pokorou a úctou ujali střihač Miloslav Liška a režisérka Jana Hádková. Dotáhli ho do vysílatelné podoby a v roce 2015 se přece jen dočkalo televizní premiéry na obrazovce České televize.
V roce 1999 v dramatu Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje
(foto – repro/archiv ČT)
Vložil: Adina Janovská