Praha jí ležela u nohou, kolegové záviděli, ženy žárlily, peníze se jen sypaly… Přesto jí něco scházelo. Tajnosti slavných
26.10.2018
Autor: vis.idu.cz
Popisek: Jiřina Šejbalová v roce 1960 v Tylově divadle, v dramatu L. N. Tolstého Živá mrtvola
Říkali jí česká Marlene Dietrich a vydělávala třikrát tolik než ostatní. Není divu, že jí kolegové záviděli slávu a peníze, kolegyně zase krásu a role. Ani jedno jí ale nakonec štěstí nepřineslo.
Uměla být mondénní dámou i lidovou dryjáčnicí, a jakmile se objevilo nové médium, nemohla chybět ani mezi oblíbenými televizními tvářemi. Jiřina Šejbalová patřila ke generaci umělců, kterou formovali režiséři Frejka, Burian či Hilar, stejně jako avantgardní výtvarníci, koncertní umělci a bohatí mecenáši, obdivovatelé, hvězdy sportovního nebe i představitelé mladé inteligence. Zkrátka všichni ti, kteří utvářeli společenskou atmosféru první poloviny dvacátého století. Diváky oslovovala neopakovatelnou barvou hlasu i zvláštním půvabem, přízeň publika se přelévala od sympatií k nenávisti podle rolí, které právě hrála. Všechny charaktery totiž dokázala ztvárnit tak přesvědčivě, že jí diváci i ty protivné a hádavé ženské uvěřili. Až do počátku sedmdesátých let, kdy byla ‘odejita‘ do důchodu, patřila k největším osobnostem v souboru Národního divadla.
V roce 1931 jako písařka Nany ve filmu Ze soboty na neděli
(foto - repro/archiv TV Barrandov)
Doma jí fandili
Jiřina Pipková se narodila 17. září 1905 v Praze, v rodině s bohatým kulturním zázemím. Jeden dědeček měl sochařskou dílnu, druhý byl operním korepetitorem a ve volném čase skládal písničky, tatínek vystudoval mnichovskou malířskou akademii a hrál na několik hudebních nástrojů a maminka měla krásný soprán. Po matce Jiřina zdědila hlas, zjevně i herecký talent. Zatímco jiným dívkám byl v té době sen o umělecké kariéře přísně zakázán, měla díky pochopení rodiny cestu k múzám otevřenou. Svým zpěvem zaujala ředitele chrámového sboru pražského kostela svatého Tomáše a na jeho doporučení začala v roce 1920 studovat zpěv na konzervatoři. Další dva roky pak získávala hereckou průpravu v dramatickém oddělení a po absolutoriu úspěšně vystoupila jako zpěvačka na scéně brněnského Národního divadla. Nabídku angažmá ale odmítla.
Káča v pohádkové komedii Hrátky s čertem (Národní divadlo v roce 1953, v roli princezny Dišperandy Eva Klenová)
(foto - vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Dala přednost avantgardě
Dala přednost avantgardní scéně Dada, kde se pod vedením E. F. Buriana a J. Frejky vyvinula v zajímavou hereckou osobnost. Kromě obdivu mladého, intelektuálně založeného publika upoutala rychle pozornost i známých divadelních tvůrců. Nejprve dostala několik drobných rolí v Národním divadle, aby v roce 1928 získala stálé angažmá a působila v něm až do odchodu do důchodu v roce 1971. Ve třicátých letech byly její doménou moderní, sportovní dívek nekomplikovaných charakterů, na přelomu třicátých a čtyřicátých let se začala propracovávat k titulním dramatickým rolím. Mimořádným způsobem dokázala dodat tragickým postavám civilní podobu, nevyhýbala se ale ani komediím. Již v padesátých letech se začala úspěšně přehrávat do postav stárnoucích a starých žen, vesměs životem zklamaných.
S Ivanem Mistríkem ve válečném dramatu Romeo, Julie a tma, natočeném v roce 1959 podle literární předlohy Jana Otčenáška
(foto - repro/archiv ČT)
Panička i záletnice
Její první vystoupení na filmovém plátně spadá ještě do němé éry, v roce 1929 si zahrála hlavní ženskou roli u v melodramatu Hanka a Jindra. V počátcích zvukového filmu dostala zajímavou příležitost v dramatu Ze soboty na neděli, které natočil režiséra Gustava Machatý podle literární předlohy Vítězslava Nezvala. Typ mondénních paniček, záletných dívek a žen, které ztvárňovala na jevišti, ji provázel i ve filmu a během první republiky a protektorátu hrála podobné role v řadě leckdy průměrných filmů. Po Vávrově romanci Maskovaná milenka z roku 1940 se ale raději odmlčela, aby nebyla protektorátním mocipánům příliš na očích. Zaměřila se výhradně na divadlo a před kameru se vrátila až koncem čtyřicátých let, kdy dospěla k uměleckým vrcholům svého filmového herectví. Za připomenutí stojí například její hostinská Božena v komedii Hostinec „U kamenného stolu“, přímo strhující výkon podala v roce 1957 v psychologicky složité úloze stárnoucí Kláry Rýdlové ve filmu Vlčí jáma, za kterou získala v roce 1958 Zlatou medaili za herecký výkon na festivalu v Benátkách.
Tetička v seriálu Taková normální rodinka
(foto - repro/archiv ČT)
Nezapomenutelná tetička
V šedesátých letech začala víc pracovat pro televizi. K jejím nejkrásnějším rolím patří paní radová Váchová v seriálu Sňatky z rozumu, nebo tetička v legendárním seriálu Taková normální rodinka. Dvakrát vytvořila manželský pár se svým divadelním kolegou Bohušem Záhorským – ve filmech Zlatá svatba a Náš dědek Josef. Její poslední filmová role byla shodou okolností zároveň i hlavní – v psychologickém snímku Sólo pro starou dámu hrála Marii Hahnovou, která se po letech vrací do Prahy. Ambice slibného projektu sice zůstaly nenaplněny, přesto za něj Jiřina Šejbalová získala několik cen včetně Zvláštního uznání za herecký výkon na mezinárodním filmovém festivalu ve španělském Valladolidu. Před kamerou stanula naposledy v roce 1980 v televizní inscenaci Nezralé maliny.
S režisérem Jurajem Herzem v roce 1976 během natáčení dramatu Den pro mou lásku
(foto - repro/archiv ČT)
Hvězdné manýry
Cizokrajnou, tajuplnou krásnou tváří s mírně zešikmenýma očima a širokými lícními kostmi, podmanivým hlasem a pěveckým nadáním získala přezdívku česká Marlene Dietrich, stát se tajemným démonem se ale nikdy nesnažila. Současníci na ni vzpomínali jako na skvělou kamarádku a kuchařku a svým výrazným, operně školeným hlasem zpívala nejraději na hudbu Jaroslava Ježka, filmové songy či písničky k táborákům. I ona se ale občas chovala jako pravá filmová hvězda, nakažená hvězdnými manýry. Alespoň podle režiséra Otakara Vávry, který ve svých pamětech zmínil příhodu o jejím „nejstrašnějším vánočním zážitku“. Hereččin ctitel, zámožný majitel obchodu s módou, prý poslal svému idolu elegantní dlouhé rukavice a Šejbalová, která čekala luxusní kožich, je s rozhořčením vyhodila. Druhý den natěšený obchodník herečce zavolal, jak že se jí líbil jeho dárek. A čekal velkou pochvalu, protože do každého z prstů rukavic vložil pečlivě srolovanou pětitisícovku...
S Milošem Nedbalem a Otou Sklenčkou ve své poslední televizní inscenaci Nezralé maliny
(foto - archiv ČT)
Tolerantní manžel
Přestože byla provdána za známého pražského advokáta Jaroslava Pipka, často a ráda prý podléhala svodům kolegů. Jejími milenci údajně byli Zdeněk Štěpánek, Rudolf Deyl, Eman Fiala, a dokonce i legendární písničkář Karel Hašler. Manžel prý ale na ni nežárlil a milostná dobrodružství jí toleroval. Bydleli na rohu Pařížské a Široké ulice a okna arkýře jejich bytu ve druhém patře secesního staroměstského domu měla barevná skla. Od roku 1968 byla profesorkou na pražské DAMU, kde vyučovala jevištní řeč, a ve stejné době napsala dvě kuchařské knihy, proložené vzpomínkami na svoji úspěšnou hereckou kariéru. Velmi často také spolupracovala s rozhlasem, kde vytvořila nový typ pořadu, jaký bychom dnes označili jako one women show. V roce 1958 byla jmenována Zasloužilou umělkyní a při příležitosti šedesátých narozenin dostala titul Národní umělkyně. Její perfektní výkony byly vždy velkoryse oceňovány, takže její honoráře zpravidla třikrát převyšovaly odměny ostatních, což jí řada kolegů záviděla. Pohádkové výdělky jí ale štěstí nepřinesly. Neměla děti a manžela přežila o devět let. Jiřina Šejbalová zemřela krátce po natáčení filmu Nezralé maliny, 23. srpna 1981 podlehla rakovině.
Vložil: Adina Janovská