Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

#MeToo? Ještě jsme se na to nekoukli z jednoho, docela důležitého úhlu. Zápisníček A.V.

komentář 21.10.2018
#MeToo? Ještě jsme se na to nekoukli z jednoho, docela důležitého úhlu. Zápisníček A.V.

Autor: Ondřej Vanča

Popisek: Zápisníček, ilustrační fotomontáž

FOTO Před časem jsem slíbila, že se detailně mrknu na #MeToo a náš komentátor Štěpán, který to již rozebral ve svém komentu, se na to velmi těší. Očividně mne hodlá utlouci argumenty… Tak jo, jenže detailně? Tak to by znamenalo, se všemi relevantními informacemi, dnes již čistokrevnou diplomku (a půl roku práce na ní). Ne že by mě to nebavilo, v permanentní válce o #MeToo v Česku, jež vždy na chvilku utichne, aby se vzápětí ještě více rozhořela, nalézám totiž v mnoha jejích aspektech hříchy, nebo spíše dětské nemoci, kterých se v tomhle středoevropském prostoru ustavičně dopouštíme. Čímž si, podle mého skromného názoru, velmi škodíme, ale…

Je tu totiž důležitý faktor času. Ten se týká nejen #MeToo (a hele, já to propálila, ten úhel z titulku – no co už nadělám), ale i právě řečeného. Letos počítáme sice 100 let od vzniku samostatného Československa (a že jsou to velkolepé trachtace), ale ve skutečnosti je to teprve 42 let svobodného státu. Což je málo, malinko. Málo na to, abychom se to naučili, sami si vládnout. A když nebudeme podléhat panice, ale ani apatii a rezignaci, budeme mít, když tedy dá velký Manitou a všichni bohové v Pantheonu, další léta a desítky let na učení. Ani Řím nepostavili za den, že.

Z Facebooku Andreje Babiše: Premiér pod maskou, to se hodí, co?

Co teprve taková Amerika. Jen se koukněme na Wikipedii, co se dělo ve Spojených státech v roce 1818? (42 let poté, co 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlásila vznik USA.) V tomto roce přibyl teprve 21. stát, Illinois. Pár let předtím mladičký stát vpadl do Kanady, jenže s Brity prohrál a musel se stáhnout, a tak od roku 1814 popisuje wikina politické poměry jako faktickou vládu jedné strany (dnes historiky označována jako demokraté-republikáni); nepřipomíná vám to něco? Do největšího vnitroamerického konfliktu, války Severu proti jihu, zbývalo ještě dlouhých (a hele, to je zajímavé, numerologové, čumte) 42 let… 

Tea Jay Ivo, aka Ivo Pospíšil. Dříve rocker a zakladatel Garáže, dnes skvělý dýdžej, autor knížky Příliš pozdě zemřít mladý, kterou si dovolím, jako dnes první, doporučit. Co tu Ivo dělá? Jeho Facebook je plný skvělých starých fotek, které se mi ohromně hodily k tomuto tématu, tak jsem si je s dovolením vypůjčila. Tímto mu děkuji... 

A 42 je konec konců magické číslo. Je to odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. (Ve světě Stopařova průvodce po galaxii britského autora Douglase Adamse si myši, pandimenzionální to bytosti, daly za úkol najít odpověď na otázku Života, Vesmíru a vůbec, a proto vybraly ze svého středu dva nejlepší programátory Lunkvila a Fuka, aby sestrojili počítač nazvaný Hlubina myšlení, který ji měl vypočítat. A tento počítač jim skutečně po sedmi a půl miliónu letech dal jednoduchou odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec - ´42´, s tím, že sám neví, jaké je znění oné základní otázky.) To se zrovna hodí, že bychom s tím mohli začít. Don´t panic, nepropadejte panice, nabádal klasik Douglas Adams, tak se toho pojďme držet, i v té kampani #MeToo.

Alfa samci tvrdí…

K aféře, ano, u nás je to spíše aféra než kampaň, #MeToo. Jedna strana, povětšinou - ale ne vždy - mužská tvrdí, že jde o, slovy Michala Viewegha, „smrtelné spojení chorobně rozbujelého amerického feminismu a tamějšího hypertrofovaného právního systému (a nejspíš i neléčených projevů klimakteria)“ a že se ženský zbláznily. Zde dovolte citát dalšího alfa samce, marketéra Jakuba Horáka z jeho Facebooku:  „´Nepřijde vám divné, že princ políbil Sněhurku bez jejího souhlasu?´ ´Proč Popelka čeká na bohatého muže, aby jí zachránil, a nezachrání se sama?´ Keira Knightley zakázala své tříleté dceři dívat se na klasické pohádky, protože odmítá stereotypy v nich obsažené. Takže nakonec cimrmanovské realistické úpravy pohádek á la ´Jak chudák do ještě větší nouze přišel´ se stanou realitou díky těmto pokrokovým pí*ám.“

Z Facebooku Tea Jay Iva

Méně pokrokoví alfa samci upozorňují na to, že jde o soud bez soudu, který bez důkazů, jen na základě tvrzení ničí kariéry a životy. Jaroslav Polanský přidal nedávno na FB tento post: „Smutná zpráva: Frank Underwood je dle Netflixu oficiálně mrtvý. Jde o první potvrzenou oběť kampaně #MeToo. Ještě tedy můžeme doufat v tzv. Bobby Ewing efekt, jakože se to Claire celé jen zdálo.“ Na vysvětlenou, americký herec Kevin Spacey byl definitivně vyhozen z megapopulárního seriálu Dům z karet, kde hrál hlavní roli. Toho pro změnu obviňují z obtěžování i jednoho znásilnění mladí muži, neboť Kevin je gay. Zatím se vše ale odehrává ve fázi tvrzení proti tvrzení, jediné, k čemu se Kevin přiznal, je jeho homosexuální orientace.

Z Facebooku Tea Jay Iva

Shrnuto, podtrženo: V kampani se dramaticky přehání, mnohé dámy v boji proti tak zvaným genderovým stereotypům se stávají doslova fúriemi a mužům #MeToo ničí  - bez důkazů, jen na základě tvrzení proti tvrzení - kariéry i životy. Podle mne? Mají pravdu, je to tak. 

Genderdámy namítají…

Že kampaň #MeToo vytáhla na světlo odporné, ponižující, urážlivé chování mužů k ženám, dokonce sexuální násilí, jež na ženách muži páchají a které se ustavičně zametá pod koberec. Její mluvčí se tak trochu stala novinářka Markéta Kutilová, vystoupila i v pořadu Máte slovo, kde se řešilo toto téma. Kutilová říká, že spousta mužů neví, co znamená ne. U Jílkové popisovala, že zrovna jí se sexuální obtěžování přihodilo snad pětadvacetkrát. „Mně se stalo, že muž naproti mě vyndal penis a přede mnou masturboval,“ vyprávěla s tím, že nevěděla, jestli ji ten muž neublíží, tak ho nechala ´dílo´ dokončit. Navíc prý cestovala ve vlaku spolu s malou dcerkou, pokud si to správně pamatuji. V Americe a následně na Západě, kde kampaň začala, s ní vytáhly herečky, již měly spoustu ošklivých zkušeností s režiséry a producenty, kteří chtěli vyměnit roli, tj. profesní uplatnění, za sex.

Z Facebooku Tea Jay Iva

Shrnuto, podtrženo: Ženy, které #MeToo sdílejí, mají pocit, že muži nechtějí poslouchat a znovu, jako již mnohdy v dějinách, situaci zlehčují nebo úplně popírají, stejné to dříve bylo na příklad s domácím násilím. Opět – mají naprostou pravdu, je to tak.

Mícháme hrušky s jabkama

Sexuální obtěžování se sexuálním násilím. To první může být velice nepříjemné, to druhé je prostě trestné a mělo by se s tím tak nakládat. Bývalá ministryně spravedlnosti Kovářová k tomu podotkla, že jí muži obtěžovali celý život a že doufá, že budou obtěžovat i nadále. Což dokonale vystihuje ten problém. Mezi sváděním a sexuálním obtěžováním je tenká hranice, navíc ne každý ´čte´ situaci stejně. Jenže hashtag #MeToo to míchá dohromady.

Brigitte Bardot a Jean Gabin. Z Facebooku Tea Jay Iva...

Kauza číslo jedna

Tak například kauza Američana Bretta Kavanaugha, který byl nominován do Nejvyššího soudu, na ten se ostatně odvolává i Michal Viewegh ve svém sloupku, který vzbudil takové pohoršení, ale i nadšení, to si nezastírejme. Před budovou Senátu protestovaly proti Kavanaughovi obviňovanému ze sexuálního násilí stovky lidí, většinou žen z hnutí #MeToo.  Kavanaugha totiž obvinilo několik žen ze sexuálních útoků, jichž se měl před desetiletími dopustit na střední a vysoké škole. První byla Christine Blasey Ford, která ho obvinila z nepřístojného chování na večírku v době, kdy oba studovali na Yale. Co se přesně stalo, podle dotyčné dámy? Kavanaugh ji se svým kamarádem v opilosti zatáhli do ložnice, kde se ji Kavanaugh snažil svléknout. Také jí zakryl rukou ústa, aby ztlumil její křik, až se obávala, že by ji takto mohl neúmyslně zabít. „Ale podrobnosti z té noci, kvůli které tady jsem, nikdy nezapomenu. Vryly se mi do paměti a čas od času mě pronásledují,“ řekla a přitom prý zadržovala pláč.

Časopis People, protesty proti Kavanaughovi, foto repro

Mno. Stalo se to v létě roku 1982. Tiše předpokládám, že všichni byli, včetně oné Christine, zlití jak káry, to v lepším případě. Amerika již měla za sebou šedesátá léta se sloganem ´Dělej lásku, ne válku´, který mládež naplnila až po okraj kelímku s chlastem (a různými pilulemi a jinými drogami). AIDS byl ještě v nedohlednu. A jak tehdy vypadaly večírky, na to se můžeme kouknout (doporučený film - Risky Business, čili Riskantní podnik s Tomem Cruisem, anebo, abychom se vrátili k nám, knížka i film A bude hůř od Jana Pelce; to abyste nemuseli číst dlouhá vědecká pojednání, tady se i pobavíte).

 

Pokud Christine tvrdí, že se jí Kavanaugh snažil svléknout, tak tím říká, že ji ale nakonec nesvlékl. Ani neznásilnil. Takže milá Christine je fakt mimořádně přecitlivělá povaha, že stále vzpomíná na jeden mejdan před 40 lety, kde se jí, nota bene, až tak moc nestalo. (A že si to dovolím říci? No jo, dovolím, já zažila skutečné znásilnění, v Bulharsku, kde šlo o život; trochu jsem se poté vztekala a pak to pustila z hlavy, což chápu, že asi není běžné, já jsem holt z jinýho těsta, to zas musím uznat.) To jako nevěděla, jak to na univerzitních večírcích chodí, když tam vyrazila? Navíc to vytáhla zrovna v okamžiku, kdy dotyčný násilník kandiduje na tak vysokou funkci, proč? 

Z Facebooku Tea Jay Iva

Shrnuto, podtrženo: Christine mě nepřesvědčila. Zato zjevně přesvědčila právníka Houdka, který sdělil ve Výzvě Renaty Kalenské na DVTV, že „Viewegh (ten právě o tom psal, jak už bylo řečeno – pozn. red.) zlehčuje závažný zločin, to nejhorší bylo to brutální zlehčování tak závažného zločinu jako je znásilnění. Je to něco hrozného, protože pan Viewegh ve svém textu zlehčuje chování, které je trestné.“ Podle mne právě pan Houdek je ten, který míchá hrušky s jablky, opilecký petting se skutečným znásilněním. Navíc vůbec nebere v úvahu, že v roce 1982 panovaly prostě trochu jiné poměry, to není chvála, ani odsudek, ale reálný fakt. No, možná trochu, pro mne byla osmdesátá léta jeden nekončící mejdan (viz A bude hůř, anebo právě Příliš pozdě zemřít mladý Ivo Pospíšila) a bylo to skvělý a děsná sranda. Trochu lituju své děti, že nic podobného nezažily, ale zas budou mít v pořádku játra a ledviny, že.

Kauza číslo dvě

Týká se Harveyho Weinsteina, slavného a velmi mocného (to si prosím zapamatujte) amerického filmového producenta, který se svým bratrem Bobem založil filmovou společnost Miramax, jež produkovala filmy Pulp Fiction: Historky z podsvětí, Sex, lži a video, Zamilovaný Shakespeare… Právě jeho případ vyvolal mezinárodní hnutí proti sexuálnímu obtěžování, tedy  MeToo. Ten byl již policejně obviněn ze znásilnění a dalších sexuálních zločinů, kterých se podle policie dopustil na dvou ženách. Na hollywoodského magnáta si stěžovaly desítky žen, obviňovaly z osahávání a urážlivých výroků, ale i z omezování osobní svobody a znásilnění. Mezi údajnými oběťmi jsou filmové hvězdy jako Salma Hayek či Gwyneth Paltrow, těch se ale žaloba netýká. Obvinění se podle agentury AP týká dvou žen. V prvním případě se Weinstein podle prokuratury dopustil v roce 2013 znásilnění, druhý se týká bývalé herečky Lucii Evans, která vyšetřovatelům řekla, že ji Weinstein v roce 2004 přinutil k orálnímu sexu. Identita první Weinsteinovy oběti není známá, protože o činu nepromluvila veřejně.

Z Facebooku Tea Jay Iva

Shrnuto, podtrženo: O.K. Znásilnění je zločin. U nás i ve Státech, a je výborné, že policie koná, jak se u nás tak pěkně říká. Doufejme, že brzy dojde k nezávislému soudu. A jestli tu dosud bezejmennou oběť přimělo k vystoupení hnutí #MeToo, a už to tak vypadá, tleskám.

Takže, jak dál s #MeToo?

Nepovím nic nového, když řeknu, to chce klid a nohy v suchu, což je česká verze Don´t panic. Držme se zlaté střední cesty. Každý případ se musí posuzovat zvlášť a podléhat nyní módnímu rozčílení a hysterickému obviňování? To je blbost. Nebezpečná blbost, jež opravdu může zničit někomu život. Úplně stejná blbost je ale nebrat to vážně. Ženy opravdu mají spoustu mizerných zkušeností s chlapy, kteří zneužívají svou moc a vynucují si sex.

Byť si myslím, že spíše jde o tu moc, než o ten sex – jako když Rusové v pětačtyřicátém obsadili Berlín a vypukla přímo epidemie brutálních znásilnění německých žen; vojáci se tak mstili náckům, chtěli nepřítele ponížit a potrestat. 

Z Facebooku Tea Jay Iva

Byť si myslím, že by se měl také vždy brát v úvahu již zmíněný faktor času – poměry se za posledních sto let strašně změnily. A strašně rychle. Zde si dovolím trochu delší výčet doporučených filmů: Sufražetka s Meryl Streep na cameo, o boji za volební právo žen, který byl pro tehdejší aktivistky fakt brutální ze strany mužů – volební právo pro ženy bylo uzákoněno ve většině zemí až po první světové válce a nebylo to zadarmo, stojíme, dámy, na ramenou obryň; báječný britský seriál Foylova válka nebo americký Bomb Girls, jak paradoxně druhá světová válka stála u zrodu nové emancipace – chlapi byli na frontě a ženy musely do práce, což se jim zalíbilo, mít vlastní peníze a tudíž nezávislost; výborná německá série na HBO GO Ku´damm 56 a 59, kde velká láska začala férovým znásilněním; nový skvělý seriál The Marvelous Mrs. Maisel, jenž ukazuje život ženy americké střední třídy v ranných šedesátých letech – správná manželka šla do postele nalíčená, pak tiše vyklouzla, odmalovala se, ráno opět vyskočila dřív, nalíčila se, učesala a hupsla do postele, aby ji manžel vždy viděl dokonale upravenou; Formanovo Taking Off, o dekádu později, jak středostavovské rodinky reagovaly na své děti – hipíky; ke kauze Kevin Spacey je zas velmi podnětný televizní film Stejná srdce z produkce HBO, který ukazuje, že sedmdesátá léta byla pro gaye osvobozující, což realizovali převážně volným, rozuměj promiskuitním a leckdy dost tvrdým sexem… I americký bestsellerista, král hororů Stephen King má k tématu hodně co říci a není to zdaleka jen jeho Dolores Claiborn a Geraldova hra.

Z Facebooku Tea Jay Iva...

Jak jsem to prožívala já

Je mi šestapadesát, takže dost pamatuju. A v zásadě se považuji za feministku, aktuálně nepraktikující. Vzpomínám na mého milovaného tatínka, který byl Žid, tudíž si nesmírně vážil toho, že mi to docela pálí, naopak mu bylo celkem fuk, že nejsem žádná krasava (jako dítě jsem byla obzvláště ohavná, vypadala jsem jako zchromlý chrt zkřížený s bobrem; to ty klofáky). A který mě vyučil v ustavičném přemýšlení, přehodnocování obecně přijímaných faktů, zpochybňování zažitých vzorů a vzorců, ve vedení diskuze i spoustě dalších, užitečných a praktických věcí – on byl totiž přesvědčený komunista i skvělý byznysmen; provozoval obojí, jen s tou komunistickou praxí měl s léty čím dál větší trabl... Matka z toho byla zděšená, podle ní holčičky prostě poslouchají rodiče a diskuse se nevedou. Táta vyhrával, byl mnohem chytřejší, velká, charismatická osobnost. A čím jsem byla starší, tím více se o mě bál.

Ilustračka, foto já

Tušil, že u holek se nějaká chytrost zrovna nenosí. Psal se konec sedmdesátých let a tatínkova vysněná představa byla, že vystuduju jednu nebo více vysokých škol, usadím se v akademickém hnízdě a vdám se za staršího, vzdělaného pána, který by to, snad, mohl i ocenit. Jenže mě vychoval až příliš dobře; sama nevím, zda si ten paradox někdy uvědomil. Já jsem odmaturovala, odfoukla si, že tenhle blbinec mám za sebou, rezolutně odmítla studovat debilní bolševické školy a začala pařit s máničkami. V devatenácti jsem si jednu takovou mařenu vzala, ostatně jsme spolu dodnes. A chudáka tatínka ani ve snu nenapadlo, že na to, abych žila po svém, svobodně, podle vlastních zásad, chlapa nepotřebuju. A nepotřebuju ho ani k tomu, abych se slušně uživila, uživím sebe i svou rodinu sama.   

To jsem já, na nějaké svatbě, někdy počátkem osmdesátek, vedle kámoše Dalibora. Obecně lze říci, že kluci s krátkými vlasy byli buď na vojně, nebo těsně po vojně... Kdo to fotil, bůhví

Nebudu ale zastírat, že mě – tak mezi 12 a 30 - mrzelo, že nejsem hezká. Tenkrát byla doba taková, že pro ženu byla krása skoro nutnost, respektive jediná přednost, kterou se mohla prezentovat a která jí zajišťovala postavení ve společenství, v němž se pohybovala. I mezi mařenami platilo, že hezká holka stojí tak nějak výše než ta ošklivá. „Ona je prostě… Marilyn Monroe…“, abych citovala z písně Filipa Topola, lídra Psích vojáků. Jenže máničky tenkrát, to byla také velmi svobodomyslná společnost, kde se cenila odlišnost, výjimečnost až bizarnost (taktéž názorová, to je ten hlavní rozdíl mezi tehdy a teď), takže jsem tam nakonec docela dobře zapadla.

Ilustračka, foto zase já

Ale nemylte se, holky mezi sebou se vytahovaly, kolik má která zářezů na pažbě, kdepak nějaké #MeToo, každá se cítila poctěná, když o ní kluk projevil zájem, a že to ve společenství, prosáklém alkoholem, nebývalo rozhodně formou kytky a milostné básně, to si už asi umíte představit. Doporučené filmy jsou opět zahraniční, ty české v té době realitu logicky nereflektovaly, snad jen Krejčíkovo Probuzení. Vzpomínám si, že jsem ho viděla v bedně jako šestnáctka a děsně záviděla Janě Brejchové, že má tak skvělý kámoše, co hrajou na kytaru, a tak báječně se baví… Zkuste třeba Rockerky se Susan Sarandon a Goldie Hawn o dvou bývalých grouppies, které se mohou smíchy potrhat, když probírají fotky penisů svých bývalých milenců a pokoušejí se k nim přiřadit obličeje. Tak to chodilo. No, teda, u nás bez těch fotek penisů, neměly jsme polaroidy… Já se tu a tam bavím tím, že znervózňuju kámošky (no jo, naše parta stále drží při sobě, už těch čtyřicet let) připomínkami toho, jak řádily za mlada, obzvláště když vedou ´vzorné rodičovské řeči´. A kdyby snad některá vytáhla ten hashtag – holky, bacha, já to mám ještě v čerstvé paměti! Ono ani právo nesmí být retroaktivní – soudit někoho za přečin, kterého se dopustil v době, kdy to přečin nebyl.

A opět já, dnes, selfíčko v rámařství, kde jsem objevila relevantní obrázky, viz nahoře... S poznámkou, že teď už je mi zgruntu fuck, jak vypadám, ať si myslí, kdo chce, co chce. Úlevně osvobozující pocit, to vám teda povím

Na druhou stranu, ženská práva se vždy prosazovala - protože musela - násilím, zadarmo nám rovnoprávnost, volební právo, stejný plat za stejnou práci, probourání onoho skleněného stropu… nikdo, respektive mocný bílý muž nedal. A #MeToo je jen další, logický krok. Teď jen bacha, abychom to nepřeťáply. Tady podle mého skromného názoru platí, že nic se nemá přehánět – velmi nerada bych žila ve společnosti, kde se mi chlap bojí dát najevo, že se mu líbím. Prostě stará dobrá… zlatá střední cesta. Vím, není sexy. Revoluce se s ní nevyhrávají, jako heslo do kampaně by ji marketér Horák rozhodně neschválil, je nudná jak modrý pondělí. Zato za sebou nezanechává přejeté oběti v pangejtu.

 

Máme nádherné babí léto, prý ale jen do neděle... Původně jsem tento Zápisníček zamýšlela jako krátké komenty k tomu, co se přes týden událo, jenže se mi to ´hlavní téma´ často nějak rozleze. Ale nebojte, já se k původnímu záměru zas vrátím. Foto Jolana (z tý naší party)

Kdo potřebuje čínskou pandu za milion ročně, když máme…

Malou, huňatou, sladkou pandu červenou. Tedy vlastně panďáka. Narodil se druhého července samici Wilmě a samci Patovi a bude nosit ´klučičí´ jméno. Jaké, to se návštěvníci dozvědí na slavnostním křtu, který je naplánován na 2. prosince… Panďátko, které se za necelé čtyři měsíce života stalo vyhledávaným přírůstkem pražské Zoo, absolvovalo veterinární prohlídku, jež určila jeho pohlaví. Jak? Jednoduše. Popadli ho a koukli mu mezi chlupaté zadní packy. Vůbec, ale vůbec se mu to prý nelíbilo, dle Zoo „vyluzoval ne příliš líbivé zvuky.“ Což znamená ohlušující pískání, jak to popsali na FB. Chápu, mně by se to taky nelíbilo; na gynekology běžně syčím jak mamba. 

Vzácný přírůstek, mládě pandy červené, se čím dál více rozkoukává a osměluje ve venkovním výběhu, foto Lenka Pastorčáková, Zoo Praha

 

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace