Vražda tyrana není zločin, prohlásil vzor mravnosti Vyšší princip. Jaký byl doopravdy? Tajnosti slavných
17.10.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: František Smolík v dramatu Vyšší princip
Vyšší princip mravní i herecký… Všechny jeho postavy, ať již na jevišti či ve filmu, měly vždy jedno společné – pevný charakter a jasný mravní postoj, z nějž nebyl ochoten uhnout byť i jediný krůček. A taková byla i celá jeho životní pouť.
Skromnost, slušnost, noblesa, laskavost, zdvořilost i gentlemanství, takový byl jeden z nejvýraznějších mužů Národního divadla. I když byl František Smolík většinou obsazován právě díky svým kvalitám do charakterních rolí, smysl pro humor mu rozhodně nechyběl. Fanouškům filmů pro pamětníky se navždy zapsal do paměti především jako třídní profesor Málek z válečného dramatu Vyšší princip, jestli ale mezi ně právě nepatříte, přesto si ho snadno vybavíte. Přinejmenším jako dobromyslného stařičkého krále Hostivíta z pohádky Princezna se zlatou hvězdou či naprosto neodolatelného poustevníka Školastyka z ladovské pohádkové komedie Hrátky s čertem.
Se Zitou Kabátovou v roce 1936 v romantickém dramatu Manželství na úvěr
(foto z pozůstalosti Zity Kabátové)
Komedianta otec doma nechtěl
Narodil se 23. ledna 1891 v Praze, jeho otec Ladislav byl vyučený krejčí, po svatbě si ale otevřel s manželkou Marií malé hokynářství na Královských Vinohradech, kde František se dvěma sourozenci vyrůstal. Divadlo mu učarovalo již v dětství, k čemuž rodiče coby vášniví diváci notně přispěli. Přesto o tom, že by měli mít v rodině komedianta, nechtěl otec ani slyšet, a tak se syn poslušně vyučil elektrotechnikem. Současně ale absolvoval alespoň několik lekcí herectví u Karla Želenského a nakonec proti otcově vůli k divadlu stejně utekl. Stal se členem kočovné společnosti Josefa Faltyse a 7. července 1908 poprvé stanul na jevišti coby František ve hře Walthera Steina Obětní beránek. V různých kočovných společnostech pak působil dalších šest let. V roce 1914 získal konečně angažmá ve Švandově divadle na pražském Smíchově, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, herečkou Miladou Ortovou. V angažmá ale dlouho nepobyl a také na svatbu si musel ještě pár let počkat. Vypukla totiž první světová válka a František narukoval na frontu.
S manželkou Miladou (vlevo) v roce 1953, v inscenaci Národního divadla Naši furianti
(foto - vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Slušňák se smyslem pro humor
V rakousko-uherské armádě působil jako sanitář ve vídeňské nemocnici a bojoval na italské a později i ruské frontě, kde padl do zajetí. Po vyhlášení republiky se vrátil na dvě sezony do Švandova divadla, odkud nakrátko přešel do holešovické Uranie a Revoluční scény. V roce 1921 přijal nabídku Jaroslava Kvapila do souboru Městského divadla na Královských Vinohradech, kde si ho vyhlédl K. H. Hilar, díky čemuž se stal v roce 1934 členem činohry Národního divadla a působil v něm až do odchodu do penze v roce 1961. Na jevišti vytvořil zhruba šest stovek rolí, některé i několikrát. Stal se představitelem středních poloh, s umírněným a střídmým civilním výrazem, mistrně pracoval s jemnými náznaky, nechyběl mu ale ani mírný, laskavý humor. Zpočátku byl díky mužnému zjevu obsazován hlavně do rolí milovníků. Jeho devízami byly vysoká a štíhlá postava, inteligentní tvář, osobní kouzlo, elegance a distingované vystupování. Všem svým postavám dokázal vtisknout noblesu, jemnost a neokázalost, současně s výraznou vnitřní rozhodností. Mistrně ztvárňoval rozmanité charaktery, od rázovitých mužů z lidu přes demokraticky založené intelektuály a humanistické idealisty až po zdegenerované aristokraty a maloměšťáky.
Poustevník Školastykus a princezna Dišperanda (Alena Vránová) v pohádce Hrátky s čertem
(foto - repro/archiv ČT)
Nepodlehl ani Burianovi
K filmu přičichl hned po vzniku nové republiky, první dva projekty němé éry z roku 1919, v nichž hrál, se ale ztratily. V roce 1921 si zahrál se svou ženou Miladou v Babičce režisérky They Červenkové, v jedné z retrospektivních scén, on jako císař Josef II. a ona jako mladá babička. Poté posbíral několik dalších rolí, výrazněji se ale uplatnil až ve zvukovém filmu, do nějž vstoupil v roce 1931 jako hlavní hrdina životopisného dramatu Svatopluka Innemanna Karel Havlíček Borovský. Celou jeho kariéru pak provázely role profesorů a učitelů, nevyhýbal se ale ani jiným charakterům. Většinu velkých rolí vytvořil v nejvýznamnějších filmech předních režisérů. V roce 1933 se mu dokonce povedl doslova husarský kousek, když se ve filmovém zpracování románu Ignáta Herrmanna U snědeného krámu nestal coby nešťastný kupec Martin Žemla Jen přihrávačem Vlasty Buriana, což bylo tehdy obvyklé, ale jeho důstojným partnerem a vyrovnaným protihráčem. Jeho herectví dosáhlo vrcholu ve znárodněné kinematografii, navzdory přibývajícím rokům ještě obohatil svou dosavadní sbírku charakterů o další tři desítky postav.
S Vlastou Burianem v roce 1933 v psychologickém dramatu U snědeného krámu
(foto - repro/archiv TV Barrandov)
Vyšší princip
„Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ Tuto legendární větu vyslovil před kamerou jako středoškolský profesor Málek ve válečném dramatu Vyšší princip, který odmítne za druhé světové války během heydrichiády souhlasit s popravou nevinných studentů. Scénář napsal společně s režisérem Jiřím Krejčíkem spisovatel Jan Drda, jenž ve své povídce zpracoval největší tragédii v historii příbramského gymnázia, popravu ředitele PhDr. Josefa Lukeše, studenta Antonína Stočese a jeho otce Vojtěcha, za údajné schvalování atentátu. Doktor Lukeš se ho měl dopustit tím, že jako profesor řečtiny a latiny ve svém výkladu připomněl, že i to největší impérium, rozuměj římská říše, došlo svého zániku. Student Stočes pak za vytržení fotografie Adolfa Hitlera z časopisu a jeho otec kvůli tomu, že rodiče jsou zodpovědní za činy svých dětí. Janu Drdovi příběh nedal spát, protože sám příbramské gymnázium vystudoval. Film byl natočen v roce 1960 a dodnes při jeho sledování mrazí v zádech. V Západním Německu bylo jeho promítání dokonce několik let zakázáno kvůli údajnému antiněmectví. Příbramské gymnázium je v současnosti pojmenováno po Antonínu Stočesovi a jeho zbytečnou smrt si každoročně připomíná koncem června stejnojmenným atletickým memoriálem.
S Jiřinou Petrovickou v roce 1960, v Moliérově komedii Zdravý nemocný
(foto - vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Od šlágrů po pohádky
V šedesátých letech František Smolík vytvářel už jen menší postavy a jeho posledním filmovým hrdinou se stal v roce 1967 felčar, přezdívaný Sivá hlava, v dětském dobrodružném filmu režiséra Milana Vošmika Na Žižkově válečném voze. Zatímco filmových postav ztvárnil téměř stovku, televize k němu byla mnohem skoupější, i když s ní spolupracoval již od počátku vysílání. Rád spolupracoval s rozhlasem, pro nějž nastudoval některé své velké divadelní role, načetl řadu knih a často hrál pro děti v nedělních pohádkách. Jeho podmanivý melodický hlas zachycuje mnoho gramofonových nahrávek, na přelomu dvacátých a třicátých let dokonce nazpíval na deskách značky Homocord řadu tehdejších domácích i zahraničních šlágrů. V roce 1953 byl jmenován Národním umělcem, v roce 1958 mu byl udělen Řád práce, o rok později s ním režisér Jaroslav Mach natočil středometrážní medailon, nazvaný prostě František Smolík, a o tři roky později převzal z rukou prezidenta Řád republiky (1961). Za herecký výkon v dramatu Vyšší princip získal cenu ankety filmového diváka na filmovém festivalu v Ostravě a medaili prezidenta festivalu Bienále na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jedinečný František Smolík zemřel 26. ledna 1972, pouhé tři dny po jednaosmdesátých narozeninách.
Vložil: Adina Janovská