Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Obr-dobr kdeco zvojtil, přesto ho všichni milovali. Některé až moc… Tajnosti slavných

15.10.2018
Obr-dobr kdeco zvojtil, přesto ho všichni milovali. Některé až moc… Tajnosti slavných

Autor: repro/imdb.com

Popisek: Jaroslav Vojta v psychologickém dramatu režiséra Václava Kršky Osení

Díky mimořádnému ‘nadání‘ k vyprávění anekdot, jejichž pointu vždy spolehlivě popletl, obohatil češtinu o nové slovo, které se velmi rychle ujalo – prostě kdeco zvojtil. Jeho svérázný projev se stal bohatou studnicí inspirace řady imitátorů, všichni ho ale milovali.

Kvůli jeho povaze i vysoké postavě mu říkávali Obr-dobr a kolegové všech generací ho milovali. Byl krátka takový, že to ani jinak nešlo. Jaroslava Vojtu si určitě vybavíte přinejmenším jako loupežníka Sarku Farku ze slavné ladovské pohádky Hrátky s čertem či jako hlavního hrdinu z komedie Pantáta Bezoušek. Důchod-nedůchod, přestat hrát rozhodně nemínil, přestože se to jeho ženě po celý život zajídalo, a všichni obdivovali jeho nezdolnou energii a svěžest. Legendární bard Národního divadla Jaroslav Vojta začínal ještě v poměrech, z nichž by všem současným hercům naskočila pořádná husí kůže. Milovaný představitel dobráků se srdcem na dlani, chlap jako hora s neopakovatelným svérázným projevem, se navždy zapsal do historie českého herectví.

Jako Vlček ve hře Janošík v roce 1910

Jako Vlček ve hře Janošík v roce 1910
(foto - repro/antikvariat-bohumin.cz)

Dětství o hladu

Narodil se jako trošičku opožděný vánoční dárek 27. prosince 1888 v Kutné Hoře, právě tam totiž tenkrát hostovala Zöllnerova divadelní společnost. Talent i lásku k divadlu rozhodně měl po kom zdědit. Pocházel totiž z pořádně rozvětvené rodiny herců, kteří prošli dnes již nepředstavitelnými podmínkami i zkušenostmi kočovných společností. Herci byli už jeho otec Alois Vojta-Jurný a matka Amalie a této profesi věnovali celý život i sourozenci Adolf a Hermína. Při porodu Adolfa ale maminka zemřela, když byly Jaroslavovi pouhé čtyři roky, a od té doby žil se sourozenci u babičky v Králově Poli u Brna. Otce děti vídaly jen několikrát do roka, protože jezdil s kočovnou divadelní společností. Žili velmi skromně, leckdy ani neměli co jíst, a tak se Jaroslav naučil chytat pstruhy holýma rukama či rozeznávat spoustu druhů hub, které babička sušila a prodávala na trhu. Otec se brzy znovu oženil s kolegyní Hanou Jelínkovou, díky čemuž malý Jaroslav získal další úspěšné příbuzné – slavné tetičky Marii Spurnou, Otýlii Beníškovou a Terezii Brzkovou a nevlastního bratrance Karla Beníška. Přesto se nejprve vyučil slévačem a poté ještě absolvoval dvouletý večerní kurz strojního oddělení při průmyslové škole v Brně.

S Václavem Vydrou ml. v roce 1921 v němém filmu Na vysoké stráni

S Václavem Vydrou ml. v roce 1921 v němém filmu Na vysoké stráni
(foto - repro/nfa.cz)

Dopis na rozloučenou

Ani mládí neměl snadné, protože otec trpěl vzácnou chorobou, doprovázenou nesnesitelnými bolestmi, kvůli nimž chtěl dokonce spáchat sebevraždu skokem z okna. Manželka ho sice zarazila včas, nakonec se ale stejně zastřelil, když bylo Jaroslavovi sedmnáct. Ten nesl život velmi těžce, v jednadvaceti letech dokonce napsal dopis na rozloučenou, protože se rozhodl také spáchat sebevraždu. Naštěstí ale potkal otcova bývalého lékaře, který mu to rozmluvil. Krátce nato, v roce 1906, začal hrát divadlo v brněnském spolku Bratrstvo, pak prošel ještě několika divadelními společnostmi. Hrál u V. Sýbrta-Mělnického, F. Šípka, J. E. Sedláčka, M. Kozlanské a M. Procházkové-Malé. V roce 1910 se konečně stal profesionálem a zakotvil v Národním divadle v Brně, odkud si o tři roky později na dvě sezóny odskočil do Plzně.

Jedinečný Pantáta Bezoušek s Vlastou Matulovou a Zitou Kabátovou

Jedinečný Pantáta Bezoušek s Vlastou Matulovou a Zitou Kabátovou
(foto - repro/archiv TV Barrandov)

Antonie žárlila právem

V plzeňském angažmá se seznámil s budoucí manželkou Antonií. Měli spolu syna Ivana a dceru Radanu, navíc ještě deset let vychovávali Ruth, dceru Antoniiny kamarádky, která zahynula při autonehodě. Jeho žena byla chytrá a o rodinu se starala výborně, přesto manželství nebylo nejšťastnější. Jaroslav byl totiž pořád někde ‘v luftě‘, ať již v divadle či na natáčení filmu. Navíc měl celý život slabost pro krásné ženy, takže na něj Antonie právem žárlila. Do hlavního města Vojta zamířil až v roce 1920, a to rovnou na scénu Vinohradského divadla. Sice se dostal do povědomí diváků, finančně na tom ale byl tak bídně, že leckdy neměl ani kde hlavu složit. Finanční situace se zlepšila až po roce 1925, když se konečně dostal do Národního divadla, zprvu jako host a brzy stálý člen činoherního souboru. Konečně si mohl dovolit dělnický domek v pražských Modřanech a na naší největší scéně pak působil až do oficiálního odchodu do penze v roce 1959. Herectví ale ani pak nepověsil na hřebík a dál hostoval v pražských divadlech i různých divadelních spolcích.

Loupežník Sarka Farka na scéně Národního divadla v roce 1953, v roli Martina Kabáta Jaroslav Průcha

Loupežník Sarka Farka na scéně Národního divadla v roce 1953, v roli Martina Kabáta Jaroslav Průcha
(foto - archiv Národního divadla)

Bez humoru to nešlo

Se vysokou, mohutnou a urostlou postavou a hlubokým, drsným a chraplavým hlasem se stal skvělým představitelem hrdinských, zemitých, venkovských a silných titulních postav. Jeho vzory byli rodiče, díky nimž se vypracoval k nespoutanému herectví. Své role vytvářel velmi realisticky a s fantazií sobě vlastní se ochotně nechával strhnout humorem. Na filmovém plátně se poprvé objevil již v němé éře – v roce 1920 si zahrál otce v romantickém dramatu Magdalena. Různých postav pak posbíral ještě zhruba desítku, výrazněji se ale uplatnil až s nástupem zvuku. Hned zazářil coby Dostál v úspěšné komedii Obrácení Ferdyše Pištory, a poté ztvárnil zhruba sto deset dalších postav. Již v roce 1932 si také poprvé před kamerou zazpíval coby Dundr v komedii Načeradec, král kibiců, natočené podle knihy Karla Poláčka. Stal se vyhledávaným představitelem upřímných, rovných a spolehlivých mužů z lidu, zpravidla s pořádným smyslem pro humor, hrál dělníky, starosty, statkáře, řemeslníky, armádní důstojníky i faráře. Jeho postavy byly většinou kladné, tu a tam si ale ‘střihl‘ i nějakého toho padoucha.

S Jiřinou Petrovickou v dramatu Kutnohorští havíři

S Jiřinou Petrovickou v dramatu Kutnohorští havíři
(foto - archiv Národního divadla)

Nejslavnější loupežník

Po druhé světové válce i poté ve znárodněné kinematografii se na filmovém plátně dál objevoval pravidelně. Titulní role se už sice nedočkal, přesto byly jeho postavy vždy nepřehlédnutelné. Z té doby si snad každý vybaví především jeho loupežníka Sarku Farku z pohádkové ladovské komedie režiséra Josefa Macha z roku 1956 Hrátky s čertem, natočené podle stejnojmenné divadelní hry Jana Drdy. Nezapomenutelný je i jeho zpívající Suchánek v dramatu z hornického prostředí První parta, které natočil v roce 1959 Otakar Vávra podle knihy Karla Čapka. Řada filmových rolí se pro Jaroslava Vojtu našla i v šedesátých letech. Poslední se stala v roce 1965 postava hluchoněmého rybáře Lebedy v kriminálce Vladimíra Čecha a Jiřího Marka Alibi na vodě, který díky své schopnosti odezírat ze rtů pomůže vyšetřovatelům usvědčit vraha.

Učitel Buchar v životopisném dramatu o prvních lyžařských závodnících Bohumilu Hančovi (Josef Bek) a Václavu Vrbatovi (Jiří Vala) Synové hor

Učitel Buchar v životopisném dramatu o prvních lyžařských závodnících Bohumilu Hančovi (Josef Bek) a Václavu Vrbatovi (Jiří Vala) Synové hor
(foto - repro/archiv TV Barrandov)

Jako dědeček z pohádky

Již kolem čtyřicítky začal často ztvárňovat postavy, které byly o generaci starší než on sám, nikdy mu to ale nevadilo. Rád spolupracoval i s rozhlasem, televize si na něj ale vzpomněla jen párkrát. Přesto vám ale možná utkvěl v paměti jako otec Leopold Nedobyl v nesmrtelné sérii Sňatky z rozumu, natočené podle románu Vladimíra Neffa. Naposledy stanul před kamerou krátce před smrtí jako dřevorubec v televizní pohádce Nejsem chmýrko na bodláku. Během života získal řadu ocenění, to první, státní cenu za dramatické umění, již v roce 1929. V roce 1940 mu byla udělena Národní cena za ztvárnění postavy otce slavného českého skladatele a dirigenta Františka Kmocha v životopisném hudebním dramatu režiséra Vladimíra Slavínského To byl český muzikant. S uznáním na něj nezapomínali ani komunisté, v roce 1953 dostal titul Zasloužilý umělec, o pět let později Národního umělce a v roce 1963 převzal z rukou prezidenta Antonína Novotného Řád práce.

Naposledy před kamerou – s Františkem Filipovským a Pavlem Landovským v pohádce Nejsem chmýrko na bodláku

Naposledy před kamerou – s Františkem Filipovským a Pavlem Landovským v pohádce Nejsem chmýrko na bodláku
(foto - repro/archiv ČT)

O své smrti věděl předem

Jedinečný Jaroslav Vojta proslul mezi kolegy nejen téměř nezničitelnou dobrou náladou a svérázným smyslem pro humor, ale také úctyhodnou fyzickou kondicí. Ke stáří sice sepsal své paměti, nazvané Cesta k Národnímu divadlu, stále si ale vykračoval navzdory věku jako zamlada, takže mu kdekdo předpovídal, že se určitě dožije nejméně stovky. Nakonec ale všechno bylo jinak. V roce 1970 měl ztvárnit starého Žalmana v obrozeneckém projektu podle románu Aloise Jiráska F. L. Věk. Najednou se ale necítil ve své kůži, během kostýmních zkoušek jakoby to nebyl on. „Říkám mu tam, jakou mám radost, že spolu budeme zase točit. A on svým nezaměnitelným hlasem mi povídá: Radečku, nebudu točit, umřu. Přestaly se mi líbit ženské. A za dva týdny zemřel, odhadl to přesně,“ zavzpomínal později pro Blesk představitel hlavní postavy Radoslav Brzobohatý. Jaroslav Vojta měl tenkrát bohužel pravdu. Jen o pár dnů později ho náhle zradilo srdce a 20. dubna 1970 po pár dnech v nemocnici zemřel. Ještě dlouho poté mu nosily ctitelky na hrob na pražských Olšanských hřbitovech květiny a nechávaly různá psaníčka. A v jeho ‘domovských‘ Modřanech byla po něm později pojmenována ulice.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace