Vychrtlá, krátkozraká, šilhala... Přesto se královna swingu mohla stát světovou hvězdou. Jenže… Tajnosti slavných
10.10.2018
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Inka Zemánková ve filmu Hotel Modrá hvězda
AUDIO/VIDEO Její kariéru stíhaly samé zákazy – nejdřív Němci, pak komunisté… Nejedna současná hvězdička by jí mohla závidět, její hlas měl totiž neuvěřitelný rozsah čtyř oktáv. Navíc si jako pravá dáma téměř celý život úspěšně ubírala celé desetiletí.
Všechny své handicapy dokázala proměnit v přednost, uměla působit současně elegantně i živelně. Na rozdíl od svých vrstevnic nikdy nestála během vystoupení na pódiu jako Y, nejspíš by to bývala ani nevydržela. S jedinečnou plavovláskou Inkou Zemánkovou totiž hudba šila odmalička. Snad úplně každý ji zná jako barovou zpěvačku z nesmrtelné komedie Martina Friče Hotel Modrá hvězda. Její mimořádný hlas ale zazníval v celé řadě dalších filmů první republiky, jen o tom málokdo věděl. Propůjčovala ho totiž kolegyním, jejichž hlasové fondy měly k jejím na míle daleko. Například Věře Ferbasové ve filmu Panna či Nataše Gollové v Rukavičce a pro hudební komedii režiséra Zdeňka Gina Hašlera Okénko do nebe nazpívala šlágr Káčata.
Slunečnice
(v roce 1941 v komedii Hotel Modrá hvězda):
Jen ona to věděla…
Světlo světa poprvé spatřila jako Anna Inéz Koníčková 14. srpna v Praze, ani to ale není stoprocentně jisté, některé databáze totiž uvádějí 4. srpen. A pokud jde o rok, to nejspíš navždy zůstane tajemstvím. Používala doklady s uvedeným rokem narození 1925, podle některých zdrojů se narodila v roce 1922, svůj rodný list ale nikdy nikomu neukázala. Teprve po její smrti publicista Ondřej Suchý objevil jasné důkazy, že skutečným rokem jejího narození byl rok 1915, a publikoval je ve své knize Dívka k rytmu zrozená. Její otec byl dědicem mlýna v Karlíku u Dobřichovic, matka dcerou horníka z Brandejska u Kladna. A to nešlo dohromady, takže ve mlýně byl rázem oheň na střeše. Tatínek si ale svoji lásku uhájil a odešli spolu do Prahy, kde pracoval jako číšník. Jenže když byly Inéz teprve dva roky, otec zemřel na souchotiny. Matka se pak brzy provdala za pardubického řezníka a dcera dlouho nevěděla, že není jejím skutečným otcem.
Dívka k rytmu zrozená:
Láska za pár buřtů
Se swingem se setkala poprvé právě v otčímově řeznictví, kde dostala od sousedky za několik uzenek desku černošských spirituálů. „To, co jsem slyšela, jsem se snažila napodobit. Textu jsem nerozuměla, a tak jsem si vytvořila vlastní scat, aniž jsem samozřejmě tušila, že jde o umělecký projev,“ prozradila později. Herecké nadání uplatnila poprvé již v Pardubicích, kde vystupovala v dětských rolích v divadle, později se objevovala i na jevišti v Hradci Králové. Když se pak s maminkou přestěhovala do Bratislavy, přijali ji v pouhých dvanácti letech jako elévku do baletního souboru Slovenského Národního divadla. A její pozornosti nemohla uniknout nedaleká kavárna Reduta, kam chodívali bratislavští umělci. Tenkrát také zazpívala děvčatům ze sextetu Singing Girls. „Byly z toho úplně pryč. Hned mě pasovaly na Singing Baby a chtěly mě vzít mezi sebe, ale zasáhla maminka. Byla jsem ještě malá a maminka mě nechtěla pustit z dohledu.“
Rytmus v srdci:
Na všechno sama
Sotva dokončila základní školu, zemřela i maminka, takže zůstala sama. Naštěstí se jí ujala rodina matčiny přítelkyně. Nejstarší ze sester Zemánkových si ji odvezla s sebou do vily na pražském Břevnově a její příjmení později přijala Inka z vděčnosti jako umělecké jméno. Paní Zemánková ji také představila Bobku Bryenovi, legendárnímu kapelníkovi z baru Espalande. „Když si mě Bobek se svými muzikanty poslechl, hned mi dal ušít pepito ze stejné látky, jako měla celá kapela. Vydělala jsem si na ně měsíční brigádou jako prodavačka v cukrovinkách,“ vzpomínala. Pak odjela s kapelou do Zlína, který měl pověst swingového města, protože u Bati pracovali Američané, kteří na swing rádi chodili. Křehká plavovláska s nádherným hlasem zaujala a nabídky se začaly hrnout. Dokonce ji oslovili i pracovníci brněnského rozhlasu, jenže Bryen s nahráváním nesouhlasil. Vzápětí ale přišla nabídka od Karla Vlacha, který chtěl, aby šla do Prahy.
Bláznivý den:
Hvězda z Modré hvězdy
V Praze zpívala nejen s Vlachovým orchestrem, ale také s Melody Boys R. A. Dvorského a režisér Martin Frič s ní chtěl natočit jazzový velkofilm, který se měl jmenovat Bloudění v rytmu. To už ale Evropou začínala dunět válečná děla a v Praze houstla atmosféra, takže nakonec z natáčení sešlo. V roce 1938 nahrála svůj první hit Ráda zpívám hot, který se rázem stal hymnou nastupující swingové generace. Okupační úřady trvaly na tom, že anglické hot musí nahradit ‘z not‘, Inka ale trvala na svém a anglickou verzi ustála. Neméně úspěšná byla i další píseň Dívka k rytmu zrozená. Opravdovou hvězdu z ní ale udělal Frič, když ji v roce 1941 obsadil jako barovou zpěvačku v komedii Hotel Modrá hvězda, v němž poprvé zazpívala svoji Slunečnici. Současně podepsala roční smlouvu s kavárnou Vltava, brzy ale zjistila, že vlastně jde o celodenní pracovní úvazek. Navíc ji šéf Jaroslav Malina odmítal uvolňovat na zájezdy s orchestry.
Ráda zpívám hot:
Podivná osvěta
Za války protektorátní úřady nezapomněly ani na ni, a tak dostala příkaz odjet s orchestrem Karla Finka do Německa, kde měla vystupovat v programech pro totálně nasazené české dělníky. Dorazili do Norimberku jen krátce po bombardování a vzpomínky na to, co spatřila na vlastní oči, ji dlouho trápily. „Dodnes vidím Norimberk jako měsíční krajinu. Okolo nás plačící lidé bez střechy nad hlavou a Češi v hospodách čekající na konec války, aby se mohli konečně vrátit domů,“ prozradila po letech s tím, že ji z této podivné osvěty vysvobodila až úplavice. Do konce války pak působila s Járou Kohoutem jako subreta v divadle U Nováků (dříve Osvobozené divadlo) v pražské Vodičkově ulici a těsně před osvobozením krátce spolupracovala s dirigentem Karlem Vackem ve Zlíně.
Bloudění v rytmu:
Z hvězdy traktoristkou
Po válce se provdala za Václava Holuba a přestěhovala se s ním do Liberce, kde se dál věnovala swingu a jazzu. Vystupovala na zájezdových představeních a s libereckým big bandem Ládi Bareše. Nad její milovanou hudbou se ale stahovala stále černější mračna. Nad Inkou se definitivně zatáhla v polovině padesátých let po vystoupení v pražské Lucerně, kdy jí prý vrchní šéf ‘populární‘ hudby Dušan Havlíček řekl: „Soudružko Zemánková, vezměte na vědomí, že dívka k rytmu zrozená už nikdy nebude, luskání prsty a pohupování v bocích jsou zápaďácká manýra a vy jste zpěvačka zápaďáckých manýr.“ Vzápětí následoval zákaz veřejného vystupování, a tak odjela na tři roky do Cvikova, kde se stal manžel ředitelem traktorové stanice. A Inka traktoristkou. Práce ji bavila, ale nepomohla. Natočila dvě nahrávky s Karlem Vlachem, jenže do rozhlasu stejně nesměly.
Bé, bé:
Místo Prahy BBC
Zatímco doma na pódia nesměla, zaujala v sousedním Polsku, kde dva roky úspěšně působila, a protože byl tamní režim vždy liberálnější, měl polský rozhlas výměnu se západními stanicemi a Inčin hlas začal najednou znít ve vysílání BBC. Po návratu začala učit na lidové konzervatoři, absolvovala lekce stepu u tanečního mistra Franka Towena, který stál mimo jiné i u zrodu legendárního tria Golden Kids, a protože se nedočkala dětí, našla si nového koníčka – horolezectví. Srpen 1968 ji zastihl ve Francii a kapelník Bobek Bryen jí nabídl dlouhodobé angažmá. Přesto se vrátila domů. Zpívalo jí to jako snad nikdy dřív, přesto o ni nikdo nestál. „Natočila jsem televizní profil – úřady ho chtěly stáhnout, ale nakonec ho velkoryse zařadily na druhý program proti zápasu ČSSR–Sovětský svaz v hokeji,“ povzdychla si s hořkostí.
Ticho, prosím:
Na comeback čekala marně
Stále čekala na druhou šanci, jenže nepřicházela. Teprve v roce 1988 konečně vyšla její LP deska Dívka k rytmu zrozená a po listopadu 1989 si ji fanoušci filmů pro pamětníky připomněli v hodinovém snímku, nazvaném Bloudění v rytmu a v životě Inky Zemánkové. A v roce 1992 vydala LP Slunečnice. O svém soukromí mluvila jen velmi neochotně a sporadicky, svého prvního manžela prý ale velmi milovala. Bohužel po pár letech zemřel, takže dalších dvacet let zůstala sama. Nakonec se provdala podruhé za lékaře Josefa Bednaříka a tehdy prohlásila, že je konečně šťastná. Navzdory přibývajícím rokům vypadala vždy výborně, nepřestávala udivovat svou vitalitou a zůstávala skutečnou dámou. V květnu 2000 její manžel zemřel a o pouhé dva týdny později Inka navždy odešla za ním. Bylo jí osmdesát pět let. Prý…
Měsíc má dlouhou chvíli:
Vložil: Adina Janovská