Jak zničit obrovský smysl pro humor. Stačí smůla na chlapy a malicherná lidská závist. Tajnosti slavných
08.10.2018
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Nataša Gollová v komedii Císařův pekař a pekařův císař
Dobře vychovaná dívka nikdy nemluvila vulgárně, neměla ráda přiopilé muže, učila se jazyky, jezdila na koni… Kromě talentu a půvabu jí dal osud do vínku i smysl pro humor a sklon ke ztřeštěnosti. Byla prostě nekonvenční a bezprostřední, a právě proto se nikdy nedočkala velkých seriózních rolí, po nichž toužila.
Už počtvrté nabízí milovník pamětnických filmů Aleš Cibulka poutavé čtení o hercích, herečkách, režisérech i dalších filmových tvůrcích třicátých a čtyřicátých let minulého století. V jeho knize Černobílé idoly 4 – Abeceda pamětnických hvězd se dozvíte mnohé ze života desítek vašich oblíbenců, čeká vás opět více než stovka unikátních fotografií z autorovy sbírky i autogramy všech osobností stříbrného plátna. Především ale autor tentokrát vzdává hold dámě, která odešla přesně před třiceti lety – Nataše Gollové. Sice už o ní před lety napsal dvě obsáhlé biografické knihy, zjistil ale nové informace, které nabízí čtenářům poprvé. Prvně také předkládá kompletní rozhovor, který herečka poskytla pár měsíců před svou smrtí, či sadu fotografií, k nimž v té době překvapivě svolila. Nekonvenční kráska patřila za první republiky i během druhé světové války k nejobsazovanějším hvězdám, což se jí poté vymstilo. Její život tvrdě poznamenaly talent na vztahy, které neměly budoucnost, geneticky dané zdravotní problémy i lidská závist.
Velká láska krásné baletky
Významný národohospodář první republiky JUDr. František Xaver Hodáč a Adéla Gollová, dcera uznávaného českého historika Jaroslava Golla, který působil na Karlově univerzitě, se vzali 10. července 1909 na pražském Smíchově. V roce 1910 se jim narodil syn Ivan, který se stal důstojníkem, měl pověst bonvivána a byl nadšený automobilový závodník. O tři roky později, 27. února 1912, k němu přibyla ještě mladší sestra. Dostala jméno Nataša podle hlavní hrdinky Tolstého románu Vojna a mír a příjmení Gollová později převzala jako vyjádření úcty dědečkovi. Od dětství hrávala divadlo s ochotníky, soukromě studovala herectví a moderní scénický tanec. Po maturitě na gymnáziu studovala Filozofickou fakultu UK, měla mimořádný talent na cizí jazyky a stala se členkou taneční skupiny. V roce 1932 se ještě jako Hodáčová představila veřejnosti v Paříži v baletu Vpodvečer parného dne v roli Ptáka snů. A právě v metropoli nad Seinou se také seznámila u malíře Josefa Šímy se svou největší láskou, o šestnáct let starším francouzským básníkem a dramatikem rumunského původu a zakladatelem dadaismu Tristanem Tzarou.
Filmaři si jí všimli dřív
Toužila po divadle, ale ještě než se stačila prosadit, dostala první nabídku od filmu. V roce 1932 si ji režisér Martin Frič vybral pro epizodní roličku v komedii Kantor ideál. Další dva roky hrála na Slovensku, nemocná maminka a nabídka z Městského divadla na Královských Vinohradech ji ale brzy přivedly zpátky do Prahy. Od roku 1935 hrála i na scénách Městského komorního divadla a Městského divadla na Poříčí a za deset let vytvořila téměř padesát divadelních rolí, které ale navždy zůstaly ve stínu těch filmových. V roce 1939 totiž nastal v její kariéře významný zlom, když ii režisér Miroslav Cikán obsadil jako studentku práv Jiřinu do komedie Příklady táhnou. Natašin komediální talent se v tomto projektu naplno projevil a tohoto jejího daru ještě víc využil Martin Frič, který jí dal u filmu největší příležitosti. Nejprve si zahrála usedlou Mařenku v Kristiánovi, následovala nesmrtelná crazy komedie Eva tropí hlouposti, která z ní udělala jednu z nejoblíbenějších hereček a idol dívek. S Fričem pak spolupracovala v roce 1941 na úspěšných filmech Hotel modrá hvězda a Roztomilý člověk. Ve všech čtyřech projektech byl jejím partnerem Oldřich Nový.
S Raoulem Schránilem v nesmrtelné komedii podle knihy Fan Vavřincové Eva tropí hlouposti
(foto - repro/imdb.com)
Trest za otcovy ‘hříchy‘
Rokem 1940 pro ni začalo mimořádně těžké období, které trvalo až do jara 1943. Natašin otec totiž patřil k nejvýznamnějším politikům Československé národní demokracie a po roce 1934 k Národnímu sjednocení, které se snažilo o obranu republiky proti nacistům. A tak když Nataša dostala nabídku do jediného německého filmu Vrať se ke mně zpět, ve kterém kdy hrála, neměla na výběr, pokud chtěla přežít. Němci ji přejmenovali na Adu Goll, po boku Mariny von Ditmar dostala druhou hlavní roli a v novém prostředí si napoprvé vedla úspěšně. Velmi dobře zapadla mluvou i zjevem do dějového rámce nenáročného, ale vtipně realizovaného příběhu letní pohody, v němž má každá osoba svého koníčka a jediný mráček, který vyvstane nad šťastným manželstvím, se brzy zase rozplyne, protože opravdovou vzájemnou lásku přece nemůže ohrozit náhodná shoda okolností. Přestože šlo pouze o komedii o bezdůvodné žárlivosti, která se odehrávala v kouzelných exteriérech jezerní krajiny v Alpách, byla kvůli tomu Nataša později nařčena z údajné spolupráce s nacisty.
Helenka a Ríša (Svatopluk Beneš) v romantickém dramatu Pohádka máje, které podle literární předlohy Viléma Mrštíka natočil v roce 1940 Otakar Vávra
(foto - repro/imdb.com)
Mandlové přebrala milence
Navzdory problémům s fašisty se stala vedle Adiny Mandlové a Lídy Baarové nejoblíbenější ženou stříbrného plátna a s Adinou se dokonce tak spřátelily, že jedna bez druhé nedala ani ránu. Nakonec je ale rozdělila láska k jedinému muži, který pro obě znamenal po válce pohromu, k válečnému řediteli barrandovských ateliérů Willymu Söhnelovi. „Všichni přátelé ji od toho vztahu odrazovali, protože věděli, že po válce z toho může mít nepříjemnosti. Ale ona si nedala říct,“ napsala ve svých pamětech Mandlová. „Doplatila na svůj vztah k mimořádnému muži, jehož neodpustitelnou chybou byl jeho německý původ. Nikdo nevzal v úvahu skutečnost, že držel po dobu války český film nad vodou,“ povzdychl si po letech jeden z Natašiných nejbližších přátel, herec Svatopluk Beneš. Nataša se proto odhodlala k zoufalému kroku, aby své jméno očistila a dokázala, že není o nic menší vlastenkou než ostatní.
Polda Krušinová a redaktor Viktor Bláha (Oldřich Nový) v komedii Martina Friče Roztomilý člověk
foto - repro/imdb.com)
Nepomohla ani fakta
Květen 1945 přinesl mimo jiné úřední výzvu k pomoci zdravotníkům s ošetřováním vězňů v internačním táboře Terezín. Mezi prvními se přihlásila právě Nataša. „Pak jsme dorazili do Terezína a tam to byla skutečná hrůza! Když člověk viděl ty chudáky ležící na slamnících, oholené hlavy, vytřeštěné oči, a hlavně – oni se naučili mluvit tak, že vůbec nebylo vidět, jak pohybují rty! Strašné!“ zavzpomínala pouze jednou. Pečovala o bývalé vězně pražského gestapa, v těžkých hygienických podmínkách a semeništi chorob se nakazila, nejdřív tyfem, poté svrabem. Půl roku bojovala o život a smrti unikla jen o vlásek. K morální rehabilitaci jí to ale nepomohlo. Naopak se dočkala dalších obvinění, že prací v Terezíně chtěla naoko odčinit spolupráci s nacistickým režimem. Obvinění z kolaborace nevyvrátila ani fakta. Soubor Vinohradského divadla odmítl s některými kolegy spolupracovat, mimo jiné právě s ní. Řízení proti ní bylo nakonec přece jen zastaveno díky tomu, že zprostředkovávala za války styk s partyzány a rozšiřovala protinacistické letáky.
S Danou Syslovou v roce 1966, v představení Divadla Komedie Můj přítel Harvey
(foto - vis.idu.cz/Ludvík Dittrich)
Úřady otočily jako na obrtlíku
Hlavní příčinou jejích poválečných trampot se stal především vztah s Willym Söhnelem. Československý občan německé národnosti, pocházející z Ostravska, se v roce 1938 stal příslušníkem říše a dostal na starost barradovské filmové ateliéry. Coby jejich ředitel zachránil mnoha umělcům život, po válce mu úřady vrátily československé občanství a bylo mu uděleno čestné občanství za to, že pomohl za války na Barrandově točit české filmy. Po komunistickém puči dokonce zpočátku působil jako vládní poradce ve znárodněném filmovém průmyslu. Přesto byla závist kolegů i prostých lidí slepá a škatulky ‘kolaborantka‘ se Nataša ne a ne zbavit. Navíc komunisté vzápětí Söhnelovi čestné občanství odebrali, a tak ještě v září 1948 Československo ilegálně opustil.
Teta Fany v komedii Zdeňka Podskalského Drahé tety a já
(foto - repro/archiv ČT)
Posloužila jako zástěrka
Na muže měla Nataša opravdu pech. Po válce se pokusila oživit vztah s francouzským básníkem Tristanem Tzarou, ale láska na dálku k ničemu nevedla. Naposledy se viděli v roce 1948 v Praze. Zamilovala se do herce Františka Vnoučka a stýkala se s ním čtyři roky, jenže celý život skrýval homosexualitu, protože se bál pronásledování, a tak ‘vztah‘ se známou herečkou bral pouze jako zátěrku. Do Prahy za ní jezdíval také jeden slavný rakouský herec, byl krásný, ale ženatý, a nikdy se nehodlal rozvést. V Natašině rodném domě také bydlel nějak čas malíř Josef Šíma. Ten byl sice svobodný, ale také se nakonec rozešli. V roce 1947 přijala angažmá v Českých Budějovicích i nabídku k sňatku od Karla Konstantina. Přesto se na filmové plátno vrátila až v roce 1951, kdy si ji Martin Frič a Jan Werich prosadili do role Kateřiny-Sirael v Císařově pekaři a Pekařově císaři. Po úspěšném uvedení filmu se manželé Konstantinovi vrátili do Prahy, do rodného domu na Janáčkově nábřeží 33 se ale navrátil pouze stín bývalé krásky, stárnoucí žena s prvními projevy onemocnění kyčlí. Roky 1952 a 1953 strávila na v Divadle Na Fidlovačce, od roku 1955 byla členkou Werichova Divadla satiry, pozdějšího Divadla ABC.
Věruška v roce 1981 v detektivní komedii Proč se vraždí starší dámy
(Foto - repro/Archiv ČT)
Konečná stanice
V roce 1962 zemřel Karel Konstantin na náhlou srdeční příhodu a Nataša musela vzít z existenčních důvodů do velkého bytu podnájemníky. I přes velké zdravotní potíže pak ještě ztvárnila několik filmových rolí, mimo jiné v roce 1974 nezapomenutelnou tetu Fany v komedii Zdenka Podskalského Drahé tety a já“. Nemoc ji však velmi omezovala, přestože podstoupila několik náročných operací. Její zdravotní stav se zhoršoval, potýkala se s nedostatkem peněz i opravdových přátel. V roce 1977 vyměnila velký byt za garsonku ve Štěpánské ulici a téměř denně navštěvovala protější restauraci Šumava, kde prý si povídala a popíjela s místními štamgasty. Závislost na alkoholu nezvládla, a tak ji Stanislav Fišer a Josef Zíma přesvědčili, aby se přestěhovala do domova důchodců v Krči. Její poslední byla role ve filmu režiséra Jaroslava Balíka z roku 1981 Konečná stanice. Zbytek života prožila v domově důchodců pod stálou lékařskou péčí. Zemřela ve spánku 29. října 1988. Kráska, která vstupovala do života s obrovským elánem a smyslem pro humor, vypila svůj pohár hořkosti do dna. Je pohřbena na Vyšehradském hřbitově ve společnosti svých nejbližších.
Vložil: Adina Janovská