Táta byl neuvěřitelně otevřenej ke všem okolo sebe, vzpomínali bratři Formani. Přečetli jsme
24.09.2018
Foto: ČT
Popisek: Bratři Formanové
Bratři Formani, synové slavného otce, jsou zvláštním úkazem. Jako malí ohromovali dovezenými prkýnky z Ameriky a stali se průkopníky snowboardingu a skateboardingu. Umělecké touhy ale byly silnější, a tak se dali na divadlo a na film. V rozhovoru pro Reportér hovořili mimo jiné o tom, jak jim jejich slavný táta chybí. A to nejenom u mariáše.
Režisér Miloš Forman byl prostě kliďas, nehvězdná hvězda, se kterou prý bylo možné klidně i jen tak mlčet: „My spolu uměli strávit spoustu času, aniž bychom si nějak zvlášť povídali; stačilo rozdat karty, licitovat, jinak mlčet, a najednou nám spolu bylo dobře – v takových chvílích jsem nepochyboval o tom, že nás má táta rád, ani o tom, jak moc mám rád svýho tátu,“ vzpomínal v rozhovoru pro Reportér Matěj Forman.
Rozhovor plný ticha
A pak se Matěj pustil ještě do jedné vzpomínky naplněné tichem: „Například jedna kamarádka, taková plachá novinářka, si s ním v době pražské Dobře placené procházky povídala v hotelu, ale najednou byla u konce svých připravených otázek a řekla: „Mě to mrzí, ale nevím už, nač se ptát,“ načež táta odpověděl, že to vůbec nevadí. Že sice ještě čeká na jeden rozhovor, ale ona ať klidně zůstane sedět: „Vždyť si se mnou dejte ještě jedno kafe.“ Kamarádka pak dojatě říkala, že spolu takhle mlčky seděli ještě patnáct minut: „A vlastně to bylo pěkný.“
V mariáši prohrávali
Mlčet se dá i nad mariášem, který s tatínkem mastili: „Než jsme se dostali na jeho úroveň, trvalo to desítky let. Jako mladí kluci jsme se sešli třeba u něj ve Státech, táta nám dal kapesné dvacet dolarů na den, patnáct jich do večera vyhrál zpátky, za zbytek jsme si koupili hot dog a komiksy. V dospělosti se to začalo srovnávat, a zvlášť v posledních pár letech už jsme někdy dokázali vyhrát, protože na mariáš se musíte soustředit, a jak byl táta starší, tak jakmile ho při hře něco vyrušilo, hned jsme toho my syčáci využili a o pár dolarů ho stáhli,“ smál se v rozhovoru Matěj Forman.
S tatínkem se viděli naposledy na jaře: „Při posledních návštěvách jsme už asi všichni mysleli na to, co bude příště – tátovi bylo osmdesát šest let, a to vás napadne, jestli se ještě potkáte. Z naší strany to asi bylo cítit, protože my s bráchou máme obecně sklon ke dlouhému, a v tomhle případě možná až obřadnému loučení,“ vyznal se v Reportérovi Petr Forman a Matěj připomněl: „On se vždycky nějak bránil sentimentu a nechtěl být patetickej.“
Nebyl nadřazený
Na tatínka vzpomínají s láskou jako na někoho, kdo neměl nikdy hvězdné manýry a připomínáním svého slavného a úspěšného života své blízké ani ke stáru netýral: „Navíc v posledních letech byl neuvěřitelně otevřenej ke všem okolo sebe. Ani dřív jsem nezažil, že by například z pozice režiséra někoho ponížil, že by dával najevo nadřazenost, ale časem se jeho přátelské chování proměnilo až do takové atmosféry smíření, což nám potvrzovali i naši známí,“ připomněl v rozhovoru pro Reportér Matěj.
Cest za tatínkem do divočiny si užíval i bratr Petr: „Pro mě byly cesty za tátou do Connecticutu zážitkem vždycky. Věděl jsem, že když už jedu tak daleko, chtě nechtě musím opustit povinnosti, které mám doma. U táty jsem zapadl do lesa, ztratil telefonní signál, najednou mě neměl kdo a jak rušit…“
Skateboard měli už v roce 1976
Dvojčata Formanovic patřila mezi průkopníky klouzání na různých prkénkách, zřejmě jako první zde měli od tatínka skateboard, už v roce 1976: „Do té doby jsme o žádných skateboardech nevěděli, ale v Americe kdosi řekl: „Miloši, a už jsi klukům koupil skejta?“ Ani táta nevěděl, oč jde, ale koupil nám je, my začali jezdit, a ještě to jaro jsme potkali první české kluky, kteří ho měli taky, takže jsme se skamarádili, a když nás sjíždělo pět po Kladenský, hned jsme si připadali jako banda… Jestli jsme nebyli první, tak určitě jedni z prvních,“ hlásí se hrdě k začátkům. Petr Forman je skatu věrný dodnes: „Když hrajeme mimo Prahu, tak kolegové mívají často kolo, ale já si beru skejt. Pokud nejsem línej a je jakžtakž slušná dlažba, jedu na prkně skoro stejně rychle jako oni.“
Připomenou si divoké skateové mládí
Formani byli členové skateové komunity, která tenkrát držela při sobě: „Lidí našeho typu bylo koncem sedmdesátek málo a jediné místo, kde se dalo jezdit na rampě, bylo na Strahově. Na pěkným a rovným asfaltu se tam dal trénovat i slalom, a pak se jelo krásně dolů pruďasem…,“ vzpomíná Matěj, který si skateové mládí připomněl díky připravovanému filmu: „Teď na festivalu ve Varech se s některými z nich uvidíme na premiéře filmu o historii českého skateboardingu; a po tolika letech bude zajímavé dozvědět se, co kdo z nich dělá.“
-
Opět jsme si připomněli, jak velká osobnost odešla. Jeden z nejúspěšnějších Čechů posledních let byl překvapivě skromný, i když jde o filmaře, který u nás nemá obdoby. A na současné FAMU to zatím nevypadá, že by rostl nějaký následovník…
+
Vyprávění o slavném tatínkovi je prodchnuto lidskostí, Formanovým „neviditelným objetím“, do kterého prý podle jeho synů dokázal zahrnout kohokoliv, kdo mu byl sympatický. Petr a Matěj Formanovi se svým slavným tátou vycházeli skvěle, dokázali se od něho mnoho naučit, nejenom v mariáši.
|
Vložil: Michaela Špačková