Pohádka novinářská. Za komančů nás držela za koule strana, za kapitálistů prachy. Co teď? Zápisníček A.V.

FOTO Málo Čapků, to si řekněme rovnou. Karel Čapek byl excelentní novinář, který sebesložitější problém vysvětlil jednoduše a k tomu krásnou češtinou. No, takových bylo, je a bude málo, s tím se smiřme. Pak jsme tu my, horší či lepší dělníci novinařiny a mnozí, počítám, teď dumají, jestli jim to ještě stojí zato. A pokud už ne, tak kam se vrtnout. Což fakt není easy. Za těch komančů byl totiž život paradoxně jednodušší. Alespoň v tom, že člověk mohl spokojeně rezignovat na kariéru, žít si po svém (už jsem někde psala, že alespoň v Praze platilo, že Rubikon byl podpis Charty 77, jinak jsme podepisovali vše; a co se té plánované rezignace na kariéru týče, já i všichni moji přátelé a známí to tak měli) a přitom nezdechnout hlady, mít na čůčo o víkendu i lístky do kina. Jenže práce, které jsme tenkrát dělali, už neexistují. Kotelny jsou elektrifikované a dálkově ovládané, geodézie už nenabírá, čůčo neprodávají a na kino nemám pomalu ani já (pro čtyřčlennou rodinu je to litr, to už si leckdo rozmyslí, takový Štěpán Cháb se čtyřmi dětmi byl v kině naposledy před osmi lety, to měli ale děti ještě jen dvě).

Začínám od konce, že. Ale kdybych se zítra rozhodla, že z etických důvodů již nebudu novinářka, protože nemohu psát, co si opravdu myslím, budu mít velký problém. Ne že by novinařina byla tak skvěle placená, ale najít džob, kde nemusíte řešit etiku, tj. je to potřebná, užitečná práce, ale zároveň vás uživí? Vynechme korporát, ty krysí závody, co slibují leda infarkt před padesátkou, co zbývá? Doplňovat zásoby v Tesku, dělat pošťačku, péct po zaučení rohlíky v malé pekárně... Za cca 100 na hodinu. To není na kino, to je sotva na holé přežití, to asi nemusím dále vysvětlovat. (Respektive, to je jiné téma, na něž také přijde řada.)  Přijde řada i na tu pohádku novinářskou, teď se jich dokonce vylouplo několik… Napřed se ale podívejme, jak nás novináře vlastně vidí.    

Vzdělaný, ale úplatný a bulvární. Něco jako Láďa Hruška   

Tak vypadá český novinář, což ukázal čerstvý průzkum (Median pro organizaci Člověk v tísni, dále ČvT) o mediální gramotnosti mezi českými středoškoláky z 11. září (žádnou konspiraci v tom nehledejte). „Kdyby žáci gymnázií, středních odborných škol a učilišť sestavovali profil průměrného českého novináře, patrně by vynikal svým vzděláním. Naopak by měl trochu problém s nezávislostí a seriózností. V seznamu nejznámějších novinářů jmenovali studenti i televizního kutila a kuchaře podle bizarních receptů Láďu Hrušku,“ stojí v článku, který vznikl na základě toho průzkumu.

Láďa Hruška a kuřecí kůžičky - tak si středoškoláci představují novináře, foto TV Prima 

Zajímavým faktem toho průzkumu je jeho místy tendenční interpretace: Studenti prý jasně odmítají situaci, kdy je majitel zpravodajského média sám aktivním politikem, jako Andrej Babiš, nebo když majitel zpravodajského webu přijímá peníze na jeho provoz od politiků – podle ČvT případ Parlamentních listů, které „se prezentují jako zpravodajský web, finance ale získávají i z plateb za inzerci od politiků a politických stran“. Mno, neznám médium, co žije z inzerce, které by odmítlo peníze od politické strany; to nejsou jen Parlamentní listy, to jsou prostě všichni! (Navíc autor článku to napsal fikaně, použil, račte si povšimnout, jediné písmeno, takovou nenápadnou spojku - i. Takže ho nikdo nemůže nařknout z dezinformace, přesto to vypadá, jako by Parlamentky žily z politiků. Což prostě není pravda, mají peníze z všemožné inzerce, stačí mrknout na jejich stránky - pokud nemáte zapnutý AdBlock.) Ale k té inzerci, jež je málokdy samospasitelná, se ještě dostaneme.

Bazén a Bonami, to vidím dnes já (neděle 18:09), když kliknu na Parlamentky...

Tak kdo je tady nezávislý, zvedněte pravici

Co je v průzkumu důležité: „Že jsou česká média nezávislá, studenti spíš nevěří, právě nezávislost médií ale dvě třetiny z nich považují za důležitou podmínku fungující demokracie.“ Jo, to je jádro pudla. Nezávislost médií. O tom si pojďme povídat. Již proto, že Krajské listy.cz bývají, nemám tucha proč (zřejmě kvůli spojení s Parlamentními listy.cz), označovány za „dezinformační a proruské“. Kdo nás čte, ví, že je to naprostý nesmysl. Co se dezinformací týče – ne že bychom se nikdy nemýlili, ale dezinformace musí nutně býti záměrná, je to prostě cílená lež. Tak té jsme se nikdy nedopustili. A s těmi Rusy, tak to už je úplný blábol, fakt nevím, kde to vzali. Možná proto, že se snažíme dívat na věci z různých úhlů pohledu? Jeden citát z Jistě, pane ministře: „Cenzura je nástroj totalitních diktatur, my jsme se jenom demokraticky rozhodli to nezveřejnit“ :-).

Jistě, pane premiére!

Pojďme si říci, z čeho média žijí. Ta tištěná z prodeje, předplatného a inzerce, ta internetová jen z inzerce. Tištěná jdou již několik let do kelu, náklady ustavičně klesají. Internetovým médiím se daří, čte je víc a víc lidí, bohatá ale nejsou, alespoň většina z nich, to mi věřte. Pak jsou tu ještě veřejnoprávní média, která žijí z koncesionářských poplatků a měla by tudíž být opravdu nezávislá a poskytovat objektivní, no, to je trochu moc ideální, ale řekněme vyvážené zpravodajství. Česká televize a Český rozhlas. Neměly by nikomu stranit, což se evidentně neděje. Obě média očividně straní tak zvané pražské kavárně, což lidi rozčiluje natolik, že hledají jinde, třeba právě na těch Parlamentkách – je to poněkud kontraproduktivní, což jsem se (a nejen já, ale třeba i Martin Jaroš) pokoušela sdělit kavárně mnohokrát, ta KL ale nečte, protože jsme prý dezinformační… a kruh se uzavírá. Čímž nechme veřejnoprávní média nadále spokojeně žít (z 6,457 miliardy korun ročně v případě ČT, z 2,1 miliardy za rok v případě ČRo), ta nejsou dnes naším tématem. Jen maličkost, která mě fakt pobavila: Od povinnosti platit rozhlasový a televizní koncesionářský poplatek jsou osvobozeni, cituji, lidé s úplnou či praktickou slepotou obou očí a oboustrannou úplnou či praktickou hluchotou. Takže jednooký pirát Willy má prostě pech.

Bez komentáře :-) Foto Facebook

Pohádka sloupkařská: Vláda je neskladná a jede do Kladna

„Přijala jsem nabídku od celkem známého časopisu mít vlastní rubriku s formátem sloupku. Pár měsíců všechno šlape, a najednou se něco stane... jako by přestalo jít o kvalitu obsahu, ale spíš o to, aby někomu něco „nevadilo“; nastoupí autocenzura hraničící se zbytečnou zpovykaností redaktorů. Začnou se rozjíždět opravy mých jinotajů, slovních hříček, erotických rozšafností, politická témata začínají být úplně tabu,“ postovala před pár hodinami na svůj Facebook Eva Turnová, skvělá muzikantka a publicistka, jejíž sloupky vycházejí léta také knižně – má na kontě již 5 svých ´Turnových hájů´, podle nich vznikla letos i divadelní hra v divadle Husa na provázku… A Eva pokračuje ve své ´pohádce sloupkařské´:
„Jsem právě na Novém Zélandu, ze kterého posílám dva pravidelné sloupky.
Obratem mi přijde mail s názvem „Ad sloupky“, což nevěstí nic dobrého.
„Název ´Zélandská kiwipedie‘, jsme přejmenovali na ´Z hobití díry ke svítícím červům‘, kvůli srozumitelnosti. A krom toho váš předchozí sloupek časově nenavazuje na ten dnešní, minulý je ze Zélandu a dnešní je z cesty tam.“
Nedá mi to a odpovím: „Sloupky jsou přece od toho, že se v nich člověk pohybuje v čase, jak se mu zlíbí.“
„Korektorka říká, že to může čtenáře lehce zmást,“ dovídám se.
„Jako že si budou myslet, že jsem na Zélandu nejdřív byla a teprve pak jsem tam přiletěla?“
Žádná odpověď.
Dalším oříškem pak bylo období lednových voleb.
Aktuální sloupek jsem totiž zakončila žertovnou básničkou s dvojverším:
„Já zcela jasno ještě nemám; jen ať to není žádnej eman…“
Za minutu přijde mail s názvem „Ad sloupek/volby“:
„Povede se, prosím, jiný neprezidentský sloupek?“
„Ale no tak, vždyť je to legrace,“ reaguji.
„Volby jsou tady ale citlivé téma a jiní vnímají legraci jinak.
Pošlete náhradní sloupek nebo upravte konec…“
„Tak tam dejte ´já zcela jasno ještě nemám, z kandidáta od ´Z‘ tiše sténám‘.“
Opět žádná odpověď.
V nedávném sloupku jsem se letmo zmínila o tom, že vláda je rozkladná, chtěla jsem redakci ušetřit čas a napsala jsem rovnou pár alternativ:
„Pokud je věta ´vláda je rozkladná‘ už moc, navrhuji ´vláda je neskladná‘, případně ´vláda jede z Kladna‘...“
Přišla tato odpověď:
„Ad vaše rubrika.
Bohužel Vám musím oznámit, že Vaše sloupky už nadále v našem časopise vycházet nebudou.““

Eva Turnová kromě toho ještě maluje, renesanční dáma... Jiří Štrébl jí zde vyfotil hned třikrát, v pozadí její autoportrét, foto Facebook 

Tolik k cenzuře sloupkařky na volné noze, závěry si může učinit každý sám. Jinak  - prohledala jsem internet a zjistila, že šlo o časopis Instinkt, jenž patří majiteli TV Barrandov Jaromíru Soukupovi, který je, pozor, překvápko, jedna ruka s prezidentem... A mám další, tentokráte nasranou.

Pohádka fotografická: 18 korun padesát haléřů za fotku od České televize

Na svůj Facebook postoval skvělý fotograf Petr Našic, kterému zjevně bouchly saze. Konec konců, není divu, čtěte:
„Otázka mi přišla mejlem:
Vážený pane Našici, 
obracím se na Vás s velkou prosbou: v Divadle pod Palmovkou připravujeme ve spolupráci s Českou televizí (dramaturgem je Ondřej Šrámek) TV dokument o sedmdesáti letech našeho divadelního snažení... A rádi bychom v něm použili několik Vašich fotografií, které jste u nás pořídil. Náhledy vybraných fotografií, o které jde, posílám přes Úschovnu... 
Rozpočet projektu je bohužel, jak už to v těchto situacích bývá, dost napjatý, takže Vám za souhlas s užitím fotografií bohužel můžeme nabídnout uvedení jména v titulcích a to, že pokud zbyde nějaká částka na vyplacení honoráře za užití fotografií, že Vám ji rádi vyplatíme. Se stejnou prosbou se v téhle věci obracíme na všechny ostatní fotografy, kteří u nás v posledních letech fotografovali...
Můžeme i za takových okolností Vaše fotografie v dokumentu použít?
Děkuji Vám za pochopení!
A tady je moje odpověď: Přemejšlím, jestli to zas není fakt prdel?
No, a že prej jsem ty fotografie ještě navíc !!!pořídil!!! u „nás" , rozuměj u nich...když se jedná o fotky z Palmovky, kterou jsme dělali s Krácou and comp. cca +1990?....a další pecka: ... „našeho divadelního snažení"...wtf?
Takže: pánové NE. U mně spadla klec. ČT prostřednictvím ČTK mi posílá honoráře v rozmezí od 8,50Kč do 18,50Kč za jednu fotku typu Dokument z natáčení Formanova Amadea, nebo za poslední fotky pana Mariana Labudy, anebo za making of fotky z natáčení posledních Kusturicových filmů, na kterých jsem několik let pracoval. Za upozornění o těchto platbách si z této částky strhávají navíc 13Kč (nebo 14Kč) za známku na obálku dopisu, kde mně o této skvělé transakci poštou informují. Úlitba, že moje jméno bude v titulcích je směšná, protože to je přece samozřejmé. Nedávám tedy souhlas s jakoukoliv veřejnou prezentací fotek třetí osobě nejen z Palmovky. Opravdu nehodlám živit vychcaný zloděje. Mám vůči těmto hajzlům opravdu už nulovou toleranci. Už mne ty jejich žvásty nebaví. A je mi jedno, jestli to je Česká televize, ČTK anebo jiná agentura typu Čížkovský a Bubník. 
A tímto se přidávám na stranu všech, kteří čekali na nějaké normální vyúčtování například z Intergramu. Je třeba začít těm hajzlům dávat na prdel. Sorry za dlouhej comment..."

Petr Našic s unikátním snímkem Miloše Formana, foto Facebook

Inu, až 18 korun padesát haléřů za fotku platí ta chudá Česká televize? Ta, jíž každoročně my, koncesionáři, ze zákona tedy všichni, co nejsme úplně slepí a hlušší, posíláme šest a půl miliardy? To je vážně interesantní, že.

Pohádka krajánkovská

Tak tu pro změnu napsal novinář Michal Púr a publikoval ji na Info.cz. Svůj hodně osobní komentář nazval „Jsme na pokraji vyhynutí, politici jsou kousek od likvidace novinářů“. „Když jsem v roce 2003 začínal jako středočeský zpravodaj ČTK, regionální novinařina tehdy zažívala obrovský boom. Svoje „krajánky“ měly komerční televize, velké deníky (jistě si pamatujete velké regionální přílohy například MF Dnes), veřejnoprávní instituce investovaly do krajských poboček obrovské peníze. Sám jsem měl svoji kancelář v Kladně, což je dnes prakticky nemyslitelné. Každé větší město mělo svoje kauzy, za něž se z veřejných funkcí odstupovalo,“ píše a popisuje dobu před krizí, kdy na příklad ČTK měla v Bruselu dva stálé zpravodaje a jednoho stážistu, byla tam ale i ostatní média. „V Bruselu tehdy působilo deset českých zpravodajů, mimochodem skvělých novinářů,“ poznamenává Michal Púr a dodává:  „Než jsem v roce 2011 odešel z Bruselu, přišli jsme o kancelář, o část výplaty, o techniku, o stážistu, o několik zahraničních poboček a po mém odchodu z unijní metropole zůstal pouze jediný zpravodaj ČTK. A po jednom z ČT a ČRo. Soukromá média Brusel úplně vyklidila, přestože jeho důležitost roste, ať už v dobrém či zlém. Dnes v Česku neexistuje komplexní zpravodajství z Evropské unie, protože na něj média prostě nemají peníze.“

Pohled do útrob NATO objektivem jediného zbylého zpravodaje ČTK v Bruselu (shodou náhod je to kamarád, jmenuje se Kuba D. a pěkně fotí), foto Facebook

„Nepamatuji si rok, kdy bych někoho nepropustil, protože bylo nutné hledat úspory. Celá novinářská povolání takřka vyhynula. Korektoři šli jako první, protože čtenáři vám nějakou tu gramatickou chybu odpustí a editoři přeci v nové logice zvládnou všechno. Fotoeditorů už je jen pár. Protože fotkám přece v nové logice rozumí každý a čtenáři je jedno, co tam bude. Spása internem? Mnozí se spoléhali, že internet přinese kýženou kvalitu. Pamatujete si na různé iReportéry? Prostě obyčejné lidi, kteří točili reportáže na mobilní telefon. Byla to tehdy velká budoucnost, z níž nezbylo nic. Zmizeli zkrátka proto, že se na to nedalo koukat. Místo toho máme Youtubery. Díky nim (až na pár ojedinělých výjimek) víte, co si koupit za „vychytávku“, děti vědí, jakou hru hrát a ženy, jak se líčit. Obsah žádný. Čert vezmi, že jde vlastně o skrytou reklamu, kterou si třeba v televizi nemůžete dovolit,“ popsal své zkušenosti. Celé si to můžete přečíst ZDE, stojí to za to.

Proč (zatím) nemířím do Teska, aneb Pohádka šéfredaktorská

Protože mám, alespoň zatím, kliku z pr… To bylo, milé děti, tak: Za totáče jsem se zašívala, jak už jsem předeslala, jako operátorka u sálového počítače, což byl nejnižší post s výjimkou uklízečky a vrátného. Ta pozice již dnes neexistuje, pro vaši představu - počítač s výkonností 1 MB zabíral sál o velikosti 50 metrů čtverečních. Umíte si tedy představit můj šok, když jsem nastoupila do Reflexu a vyfasovala stolní počítač? Mezitím jsem byla 4 roky na mateřské a kompy holt udělaly mílový skok. Můj tehdejší kolega Baldýnský (který tam právě začínal svou novinářskou kariéru, následovala ta scenáristická, ale to už je jiná, jeho pohádka) mi laskavě obstaral speciální program a naučil mě zacházet s myší… K Reflexu jsem přišla ve čtyři ráno v klubu Újezd (již neexistuje), kde mi kamarádka řekla, že kulturní rubrika hledá sekretářku.

Nebyli ze mě dvakrát nadšení. Pavel Melounek (tehdejší šéf, už chudák nežije) a jeho boys (hlavně tedy Milda Tesař – ten je tam dodnes, patrně už ale nenosí své texty napsané tužkou miniaturním písmem na papírkách) měli za to, že by sekretářka mohla umět psát rychle podle diktátu – což jsem teda fakt neuměla. Tudíž jsem zvedala telefony a neměla do čeho píchnout. (Přesto mě slušně platili, to byla holt zlatá devadesátá léta…) Tak jsem vypomáhala, kde se dalo. Připravovala jsem krátký čas Reflex Extra, například. Se střídavým úspěchem, neboť např. reportáž o vykopání proslulého štěchovického pokladu, který tam měli zakopat nacisté, nepřijala konzervativnější část redakce s valným nadšením; zato ho vzala zcela vážně protiteroristická jednotka a pozvala si mě na pohovor. Vyfasovala jsem také dopisovou rubriku a začala psát i vlastní články, upřímně - z nudy. Reflex tehdy vlastnili Němci, takže žádná cenzura, žádná autocenzura a navíc, docela dost peněz na všechno. Na základě mého „psaní" mě Josef Vomáčka přijal jako reportéra do mnohem chudšího časopisu PROgram, kde jsem setrvala až do definitivního konce dotyčného plátku zhruba o rok později. Ani tam se cenzura nekonala, proč taky? Vlastnil ho výrobce fuseklí.

Zlatá devadesátá

V mezičase jsem se jako naprostý začátečník pokoušela o „investigativní žurnalistiku" pro malou společnost režiséra Ivo Trajkova, která vyráběla příspěvky pro televizní Černé ovce. Našla jsem si zajímavé téma o zmatcích okolo ruského plutonia. Téma, které dalekosáhle přesahovalo moje schopnosti, zkušenosti i kontakty. Zarputile jsem se nicméně prokutávala hlouběji. Po několika týdnech se mě určený režisér optal, jak jsem daleko. Popravdě jsem řekla, že víc nevím, než vím. „Co tam furt hledáš?“, zeptal se po seznámení se stavem reportáže. „Ehm, hledám pravdu." Smál se tak, že spadl ze židle. A pak už se ze mne – jaxi nedopatřením - stala šéfredaktorka: V roce 1996 jsme s grafikem Martinem Durajem a Kačenkou Benešovou postavili pražský programový a kulturní čtrnáctideník 14. V redakci jsem byla zpočátku jediná, takže ta šéfredaktorka tak nějak vyplynula z nouze – bez jakýchkoli předchozích zkušeností s takovým postem (opět musím říci, zlatá devadesátá léta, tohle by se dnes už stát nemohlo). Za svůj největší úspěch považuju, že se nám podařilo vůbec přežít. Sedm let. A byl to posléze i moc pěkný časopis. Nešlo o cenzuru, ale čistě o peníze, vlastnil nás výrobce ploterů… Já měla vůbec štěstí na „ziskové“ projekty. Obzvlášť pumprdentní byly kulturní programy pro telefonního operátora Oscar. Pracná a tudíž poměrně nákladná záležitost. Nad vyúčtováním v ceně 5 Kč a nějaké drobné jsem se málem rozplakala a dotyčný kšeft vypověděla.

Zkrátím to a dovolím si citovat ze svého politicky nekorektního CV: „Vím, proč nás vyhodili z Atlasu. Protože ho koupili za účelem likvidace konkurence. Houser zlikvidovali také, teď si ho koupilo bývalé vedení a lapá po dechu. Z titulů Grand Princ zbyl snad jediný, o realitách… Z mého Kafe.cz je promo pro Story. A z VLP mě vyhodili. Dokonce dvakrát. Poprvé kvůli vysokému platu (31 500), tak jsem nabídla nižší a fungovala spokojeně další dva roky. Koncem roku 2013 přes úspěchy webu z 12 webeditorů udělali 4, takže odborník na kulturu a ještě za desítku? Cha cha.“ A tak jsem postavila v roce 2013 Krajské listy.cz  - pro jednu nejmenoVVanou politickou stranu, které brzy došly peníze, tak z toho vypadla.

A jak to tedy děláme?

Máme nízký rozpočet. Nemáme žádnou redakci. Všichni jsme freelanceři, tedy volnonohaři. A ač jsme již dlouho v černých číslech, finančně se pořád držíme zpátky, honoráře jsou, slušně řečeno, nevysoké. Hodně děláme ´názorovou´ novinařinu, komentáře – to se dá od stolu. Všichni kolegové (s výjimkou mne a Štěpána Chába, který je ale ještě hladovější než pověstná kostelní myš) mají další zaměstnání. Spoustu věcí si nemůžeme dovolit – třeba poslat reportéra s foťákem k jezeru Lhota zjistit, jak to bylo s těmi utopenými vietnamskými chlapci doopravdy (KL žádného reportéra, natožpak foťáka nemají; jel tam Respekt a bylo z toho slávy - přitom by to měla být u zpravodajských médií samozřejmost, proč tam nebyla ta ostatní?). Živí nás čistě a jenom inzerce. Z toho plyne, že pokud bychom se chtěli navézt třeba do nevím, firmy XY, nemůžeme, platí si u nás kampaně. Naštěstí jsme nikdy neměli tu potřebu, nic špatného, pokud vím,  ti XY či XX, anebo YY neprovedli. Proto jsem také uvedla, že mám(e) kliku z, a víte co, já to napíšu, z prdele. Zatím jsme se do střetu zájmů nedostali, ale stát se to samozřejmě může. Velkého inzerenta prostě nenatřete, do ruky, která vás krmí, nehryznete.

KL komplet (v počtu 2 + 5 x 1/5) a rozlezlí po celé republice. Většina autorů se osobně nezná, některé jsem na vlastní oči neviděla nikdy ani já. Kontakt probíhá přes mobil a mail... Přesto současná ustálená skvadra cítí silnou sounáležitost s KL - a sebou navzájem, to bylo vidět, když byl Štěpán v nemocnici, Štěpán, kterého kromě mne nikdo neviděl, ani s ním nemluvil... Je to milé, to přiznám. Jen na Moravě nejsme, mimochodem.

Nehryzají ani v Bakalově, ani v Babišově mediálním impériu. Lepší to teď mají Bakalovci, tedy vydavatelství Ekonomia (Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářky…) – majitel zalezl do švajcu, všechno, co mohl, prodal a teď se již řeší jen hříchy minulé, tj. OKD. A protože je šéf sněmovní komise pro vyšetření tohoto mega tunelu Pirát, nelze očekávat, že by tuto stranu nějak hoši a děvčata z Ekonomie chválili, ale jinak mají asi celkem volnost. To Babiš boys a girls to mají horší, boss (tedy, ono mu to oficiálně nepatří, Mafru i Agrofert zaparkoval do svěřenského fondu, ale…) má v Česku kde co a ještě je premiér. Tak holt zatínají zuby a kdo může, prchá. Do Lukačevičova Seznamu (šéf, Ivo Lukačevič, se prý toulá někde po světě, baví se pokročilým programováním a nemá v Česku žádné další ekonomické, natožpak politické zájmy), například. Vynechala jsem Deníky VLP, záměrně, ty už nepatří zubaři z Pasova, ale firmě Penta (proslulá hlavně na Slovensku) a panuje tam korporátní vlčinec, jak jsem slyšela. Pak je tu Czech News Center byznysmenů Křetínského a Tkáče (Blesk, Reflex…), to je také korporát, i když tam podle zvěstí nemají tak otřesné podmínky jako v Denících. Komu co přesně patří, najdete ZDE.

Odsud se prchá jak o život... Foto Facebook

Nový deník se jmenuje… Nový deník

Už jsem si ho předplatila. (Redakce složená z asi čtyřicítky novinářů pod vedením šéfredaktora Pavla Tomáška nabízí měsíční předplatné webového obsahu za 195 Kč, nebo 580 Kč za tři měsíce, nebo 1950 Kč za rok.) Napsali mi: „Dobrý den, děkujeme za Vaši podporu a za to, že patříte mezi naše první předplatitele. Velice si toho vážíme, protože bez toho bychom pro Vás nemohli dělat silné a nezávislé noviny. Startujeme 28. října 2018, na den přesně 100 let po vzniku Československa. Ján Simkanič, ředitel Nového deníku.“

Odtud se neprchá, jeden Bakala se zřejmě dá zkousnout... Foto Facebook 

Nic než dobrý pocit

Ředitel Simkanič k nápadu, spustit nový, skutečně nezávislý, tj. jen čtenáři placený deník, řekl: „Nápad se zrodil ze dvou stran. Jednak z okruhu lidí, kteří vedou Denník N, přišla myšlenka české adaptace. A z druhé strany lidé, díky nimž funguje Nadační fond nezávislé žurnalistiky, dlouhodobě zvažovali, že by vedle mediálních projektů, k jejichž činnosti přispívají, rádi podpořili něco zásadnějšího. V tuto chvíli se připojují další investoři, výčet tedy ještě není kompletní. Jaroslav a Silke Horákovi (Albatros Media), Martin Vohánka (W.A.G. payment solutions) a Libor Winkler. Lidé, kteří patří mezi zakladatele Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Je to jejich vlastní iniciativa, nikoli iniciativa fondu. Záleží jim na budoucnosti této země. Zní to možná pateticky, ale je to tak. Kdyby to nedělali, tak mají méně starostí. Už svou aktivitou kolem fondu prokazují, že jejich podpora je nezištná a že podporují pestré projekty od Deníku Referendum, A2larmu po Reportéra, Hlídacího Psa či Neovlivní. Ti lidé z toho nemají nic jiného než dobrý pocit.“

Poprvé na webu 28. října, foto Facebook

Atomový kufřík čtenářů a veřejnosti

„Za celým projektem je úvaha, aby ho čtenáři vzali za svůj a aby to vyjádřili tím, že si ho předplatí. Většina příjmů by měla přicházet od čtenářů. Stojíme na placeném obsahu a na platební bráně stejně jako Denník N. V jeho případě se to ekonomicky daří, po třech letech fungování je v provozním plusu. Počítáme se stejným modelem. Dnes si finanční skupiny a miliardáři pořizují média jako hračky nebo, jak sami říkají, jako atomové kufříky. Pokud bych měl zůstat ve stejné terminologii, my chceme být atomovým kufříkem čtenářů a veřejnosti. Úvodní investice řádu desítek milionů korun je určena k tomu, aby se projekt podařilo rozjet,“ dodal Simkanič.

Šéfredaktor Pavel Tomášek, foto Facebook

„Cítím v této zemi silnou touhu – a to je analogické se Slovenskem – po kvalitním, důvěryhodném zpravodajství. Mnoho lidí má potřebu číst si zprávy, kterým bude moct věřit. Naším cílem je být závislí jen na čtenářích, a to je i součást naší důvěryhodnosti směrem k nim. Nebudeme podstatně závislí ani na inzertních příjmech, ani na majiteli. Moje dosavadní zkušenost je i z předešlého působiště taková, že pokud se má dnes postavit kvalitní a velká redakce, která bude schopná pokrýt široké spektrum témat a oblastí, tak taková redakce není ve střednědobém výhledu uživitelná z inzerce. V digitálním duopolu technologických gigantů není možné online zpravodajství financovat čistě z reklamních příjmů. Proto chceme, aby si nás platili čtenáři,“ dovysvětlil šéfredaktor Pavel Tomášek s tím, že ambice je mít nejlepší domácí zpravodajství na českém trhu. Sama jsem hodně zvědavá, lidí mají dost, dokonce dobrých, osvědčených lidí, peníze mají také, tak good luck!

Je jich jak psů :-) Foto Facebook

Papouščí útěkář, tedy úletář je zpět, vyhublý, ale zdravý

 

Po návratu do Zoo chovatelé papouška prohlédli, zkontrolovali jeho zdravotní stav a také zvážili. „Za celou dobu pobytu mimo voliéru ara zhubl 200 g. To naprosto odpovídá vynaložené námaze, během těch pěti dnů totiž nalétal kolem 60 km. Svůj vliv měla určitě i jiná potrava, kdy se místo semen a ořechů živil zřejmě jablky, švestkami a dalším plody. Navíc měl samozřejmě i horší přístup k vodě,“ uvedl zoolog Kamil Čihák. Ara hyacintový se tak skutečně  v pořádku vrátil. Díky odpovídající potravě se také jeho váha prý brzy vrátí na tu původní… Foto Zoo Zlín

Co se stalo? V neděli 9. září se třem papouškům zlínské Zoo podařilo pokořit novou ocelovou síť ve voliéře Guayanas a uletět.  Jeden byl odchycen bezprostředně po útěku, druhého papouška, aru vojenského, který se po celou dobu zdržoval v blízkosti voliéry, se podařilo lapit ve středu, ale třetího uprchlíka, aru hyacintového, chovatelé v areálu Zoo naposledy viděli v pondělí 10. září. Zoo proto vyhlásila poplach.

První zprávu o zahlédnutí uprchlého papouška Zoo získala hned v úterý - papoušek byl viděn v Jankovicích a v Chomýži, tzn mezi Holešovem a Bystřicí pod Hostýnem. Další zpráva přišla ve čtvrtek ze Skaličky u Hranic, papoušek se objevil v parku u Ústavu sociální péče. Tým zoologů ihned vyrazil, papouška našli, nicméně se ho nepodařilo odchytit. Úspěšní byli až v sobotu. Papoušek prý je na dvoře rodinného domku v Choryni u Valmezu, dostali zprávu. Tou dobou mířil na místo i ředitel Zoo Roman Horský. „Informaci o papouškovi nám předali pracovníci Policie ČR Zlín. Obrátil se na ně pan Zdeněk Škarupa z Choryně, že na jeho dvoře zřejmě sedí hledaný papoušek,“ uvedl Roman Horský. Pracovníci Zoo ho našli, seděl na plotě, který ohraničoval dvůr u rodinného domku a dělal jako by nic.

 

Okamžitě připravili odchytovou klec, kterou měli po celou dobu hledání s sebou, a umístili do ní vlašské ořechy. „Pak už nezbylo než jen trpělivě čekat. Byly to nekonečné minuty, stačilo málo a ara mohl kdykoliv odletět. Nakonec přece jen hlad zvítězil,“ popsal situaci ředitel. Jak vyprávěl pan Škarupa, papoušek se ozýval za jeho domkem zřejmě již předchozí den. „Slyšel jsem navečer podivné zvuky, říkal jsem si, jestli to není náhodou ten uprchlý papoušek. Ale neviděl jsem ho, na dvorku se objevil až během dopoledne. Hned jsem volal na policii, aby zavolali do Zoo. Mám velkou radost, že to tak dobře dopadlo. Můj syn dnes jel s rodinou do zlínské Zoo na návštěvu, možná toho papouška sem tak trochu přivolal,“ s úsměvem popsal objevení ary pan Škarupa.

 

Vložil: Anička Vančová

Zápisníček AV, HP, média, ČT, ČRo,