Pro tragédii přímo stvořená. Éterická brunetka skrývá tolik síly, že dokázala porazit i číhající smrt. Tajnosti slavných
24.08.2018
Foto: repro/youtube.com
Popisek: Marta Vančurová ve filmu Milenci v roce jedna
Říkává se, že mimořádné charisma bývá doménou mužů, u žen se s ním příliš často nesetkáte. Tahle dáma je ale výjimkou. Na první pohled se sice zdá nenápadná, vzápětí ale zjistíte, jak je jedinečná. A navíc – tak nádherné a přitom smutné oči jen tak nespatříte.
Křehký půvab, pohled plaché laně, a přitom už na první pohled tak oduševnělá osobnost, že by se sotva někdo odvážil obsadit ji do role naivní pohádkové princezny. Určitá nesmělost jí zůstala po celý život, obdobně jako před kamerou komunikovala s okolím třeba i u kasy v samoobsluze. Zažila jsem ji tak mockrát, ve stejné jsme totiž obě nakupovaly dlouhá léta. Na veřejnosti se pohybovala vždy tak nenápadně, že si možná leckdo ani neuvědomil, že právě potkal jedinečnou herečku. Koneckonců sama se netajila tím, že na slova uznání a komplimenty si nikdy nezvykla a ani se je nenaučila přijímat.
S Janem Kačerem v úspěšné minisérii Jana Eyrová
(foto - repro/archiv ČR)
Potřeba na celý život
Marta Vančurová se narodila 7. září 1948 a znamení Panny, v němž spatřila světlo světa, opravdu nezůstává nic dlužná. Pracovitá, zdrženlivá, většinou spíš nenápadná a zásadová, spolehlivá, s mimořádně vyvinutým smyslem pro povinnost a pořádek. Vrozená inteligence, vzdělání a schopnost maximálního soustředění ji předurčily k výjimečným výkonům. Dětství prožila na pražské Lhotce v době, kdy tato lokalita stále ještě byla skutečným předměstím velké Prahy, takže přírodu, kterou miluje, měla přímo nadosah. Navíc k tomu přispívaly prázdniny, které pravidelně trávila s bratrem u prarodičů v Kolíně. „Babička nás naložila do čtyřkoláčku se svačinou, na zádech jsme měli ruksáčky na šišky do kamen a chrundí na zátop a jeli jsme do lesa. Děti jsou vnímavé, tak se mi to všechno zadřelo pod kůži – ta voňavá hromada bylinek, ticho v lese...“ povzdychla si s troškou nostalgie pro server kafe.cz. „Stala se z toho potřeba na celý život. Vždycky, když je mi ouvej, zalezu někam mezi stromy a poslouchám to slovo Boží, jak říkal můj tatínek.“
V Realistickém divadle v roce 1975, s Janem Hartlem v představení Venušin vrch
(foto - vis.idu.cz/Miroslav Tůma)
Ještě stihla Hrušínského
V deseti letech začala zpívat v Dětském rozhlasovém sboru Bohumila Kulínského. Právě tam si jednou režisér Josef Henke vybral tři dívky, aby mu zazpívaly v rozhlasové pohádce. Křehká Marta, která byla mezi nimi, ho tak zaujala, že ji pozval na natáčení rozhlasové hry Ingmara Bergmanna Malba na dřevě, kde se poprvé setkala s profesionálními herci. Po maturitě zprvu nastoupila na brigádu v hydrometeorologickém ústavu a uvažovala o studiu fyziky. Nikdy ji ale nepřestalo lákat prožít něco nového, takže to nakonec zkusila s herectvím. Podala si přihlášku na DAMU, na rozdíl od mnoha kolegů, kteří se pídili po pomoci některé z uznávaných hvězd, se na přijímačky připravovala úplně sama. A ono to vyšlo. Na podzim roku 1968 nastoupila do prvního ročníku, kde se sešla mimo jiné s Kateřinou Macháčkovou, Evou Trejtnarovou, Tomášem Töpferem či Jiřím Lábusem. A měli to štěstí, že je alespoň zpočátku mohl ještě učit jedinečný Rudolf Hrušínský.
S Vlastimilem Harapesem v dramatu Den pro mou lásku
(foto - repro/SFÚ)
Nejkrásnější role
Již během studia často recitovala v pražské Viole a v roce 1970 se poprvé objevila na filmovém plátně. Jiří Suchý si ji vyhlédl pro hlavní roli ve své experimentální tragikomedii Nevěsta, kterou natočil těsně před nástupem normalizace a pro niž stihl napsat hudbu společně s Ferdinandem Havlíkem Jiří Šlitr, který tragicky zemřel o vánočních svátcích 1969. Hned po absolutoriu v roce 1972 Marta vstoupila do stálého angažmá v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo) a současně stihla i debut na televizní obrazovce coby kuchařka Eliška v pohádce Královna Černá růže. Nejdůležitější rolí pro její další kariéru se ale stala ve stejném období titulní postava v televizním miniseriálu Jana Eyrová, kterou natočila Věra Jordánová podle slavné stejnojmenné románové předlohy Charlotte Brontëové. Zahrála si v něm po boku Jana Kačera a říkává, že tahle role byla jednou z nejkrásnějších.
S Václavem Vydrou v roce 1998 v Divadle na Vinohradech, v komedii Jakobowski a plukovník
(foto - repro/archiv ČT)
Pohoršené soudružky
Ještě víc na sebe strhla pozornost diváků v roce 1973 v psychologickém dramatu režiséra Jaroslava Balíka Milenci v roce jedna. Svým typicky úsporným stylem jedinečně stvořila složitou osobnost uzavřené Heleny, poznamenané dramatickými zážitky z války. S Viktorem Preissem vytvořila milostnou dvojici, jejíž příběh neztrácí svoji sílu dodnes, a vzápětí za ni získala cenu za ženský herecký výkon na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. V roce 1976 jí režisér Juraj Herz nabídl v psychologickém dramatu Den pro mou lásku hlavní ženskou roli, která se nakonec stala její životní – postavu fotografky Marie, která se musí vyrovnat s nečekanou smrtí malé dcerky a znovu najít cestu k manželovi. Film upoutal mimo jiné i na svou dobu odvážnou, i když velmi jemně, až křehce natočenou milostnou scénou. Právě za ni Marta sklidila nejen ovace, ale i ostrou kritiku. „Vážená soudružko, naše brigáda socialistické práce se shodla na tom, že jste kurva,“ napsaly jí pohoršené divačky. Marta si na to vzpomněla po letech v rozhovoru pro revue.idnes.cz s tím, že tyhle věci naštěstí nikdy moc neprožívala. „Já spíš stála nohama na zemi a s těmi komplimenty jsem si moc nevěděla rady. Navíc jsem herečka nikdy být nechtěla, určitě ne kvůli obdivu. Spíš mě zajímal nějaký způsob sebevyjádření, poznávání jiných životů, jejich pohledů na svět, to mě na tom strašně bavilo. Vzhled jsem nechávala na ostatních, sama jsem hlavně potřebovala, aby to mělo smysl.“
S Václavem Voskou v Pohádce o ebenovém koni
(foto - repro/archiv ČT)
Nejlepší přítel na celý život
Díky Herzově projektu také našla báječného přítele na celý život ve svém filmovém manželovi, baletním mistru Vlastimilu Harapesovi. Znamenal pro ni i obrovskou oporu, když později bojovala s vážnými zdravotními komplikacemi a dalšími ranami osudu. „Je mi s ním veselo, dokáže věci vylehčit. Vím, že mu můžu kdykoliv zavolat a vždycky tu bude,“ prozradila před časem Blesku. A že si těch trablů také užila dost. Během kariéry vytvořila zhruba stovku krásných postav, mnohem víc příležitostí než film jí ale nabídla televize. Počátkem devadesátých let z Realistického divadla odešla téměř ze dne na den a vzápětí jí tehdejší ředitelka Jiřina Jirásková nabídla angažmá v Divadle na Vinohradech. Neměla nouzi ani o práci před kamerou, přestože se nikdy neúčastnila castingů. Velmi ráda spolupracovala i s rozhlasem, protože i tam jde o detail, v hlase je slyšet všechno. Na přelomu tisíciletí se ale náhle stáhla do ústraní.
S Danielou Kolářovou v Divadle na Vinohradech v představení To byla moje písnička
(foto - divadlonavinohradech.com)
Dvě vražedné rány současně
V roce 1999 u ní lékaři diagnostikovali rakovinu, bylo to prý tak rychlé, že ani neměla čas se litovat. Rozhodla se o život bojovat, protože jí ani nic jiného nezbývalo. Válku se zákeřnou nemocí sváděla několik dlouhých let, lepší období se střídala s těmi horšími. „Řekli mi, že bych měla chodit na procházky. Tehdy jsem bydlela na Vinohradech, a tak jsem každý den dělala takový okruh do Grébovky a zpět. Je tam takové místečko – čtyři jinany a pod nimi lavička – tak tam jsem seděla a dýchala. Domů jsem šla asi čtyři hodiny, krok za krokem. Víc to nešlo,“ prozradila serveru kafe.cz. Aby toho nebylo málo, právě v té době ji opustil i životní partner, kameraman a režisér Jan Malíř, s nímž žila déle než dvě desetiletí a mají spolu syna Jana. Neměla ještě úplně vyhráno, když se v roce 2003 vrátila na jeviště i před kamery. Prozatím poslední televizní inscenaci natočila v roce 2014, o dva roky později definitivně skončila i v Divadle na Vinohradech. Rozhodně to ale neznamená, že by neměla žádný program. Díky synovi má totiž tři vnoučata, takže většinou neví, kam dřív skočit.
Vložil: Adina Janovská