Kamkoli vešel, všichni šli do kolen. Když ho pak odstavili, začal utápět život i talent ve víně. Tajnosti slavných
20.08.2018
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Václav Voska v roce 1968 v komedii Jak se zbavit Helenky
Diváci ho milovali, což mu nakonec bylo přičteno k tíži. Neodolatelný charismatický krasavec doplatil na pevný charakter, kvůli své víře a zásadám byl odsunut na vedlejší kolej. Když mu pak konečně dovolili víc pracovat, jeho srdce to nevydrželo.
Stoprocentní profesionál a velmi citlivý člověk, z nějž vyzařovalo obrovské charizma. O Václavu Voskovi se říkávalo, že kamkoli vstoupil, jakoby ostatní svět úplně přestal existovat. Dokázal na sebe strhnout veškerou pozornost ještě dřív, než stačil promluvit jediné slovo. Velký charakterní herec zářil především na jevišti, film a televize k němu byly více než skoupé. A nejen ony. Dokonce v Národním divadle hrál pouze pět let hned po skončení druhé světové války a rozhodně nebylo jeho vinou, že musel odejít. Později se stal v Městských divadlech pražských tím, čím byl Národnímu divadlu Karel Höger. Voskův umělecký vzor, s nímž ho spojoval nejen obdobný pohled na život a umění, ale nakonec také podobný životní osud.
V psychologické kriminálce Václava Kršky z roku 1947 Až se vrátíš…
(foto - repro/archiv CS Film
Práva mu nebyla souzena
Narodil krátce po vzniku samostatného Československa, 21. října 1918, na pražských Vinohradech a byl pokřtěn Václav Vratislav. Byl druhým potomkem středoškolského profesora, který učil na gymnáziu matematiku a přírodopis. Vyrůstal v uměleckém prostředí a přirozeně se mu dostalo skvělého vzdělání. Už od dětství se věnoval hudbě, hru na klavír vystudoval v soukromé hudební škole Edvarda Šafránka. Brzy také začal hrát či alespoň statovat na celé řadě pražských scén, od loutkového divadla a školního dramatického kroužku ředitele Aloise Kulhánka přes Uměleckou a Měšťanskou besedu až po Dramatické studio Čin. Od roku 1937 statoval ve Vinohradském divadle a právě v tomto roce úspěšně odmaturoval na reálném gymnáziu ve Slovenské ulici. Namířeno měl na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
S Ladislavem Boháčem v Národním divadle v roce 1948, v představení Odvety
(foto - repro/vis.idu.cz)
První srážka s režimem
Po pěti semestrech jeho studia násilně ukončilo uzavření českých vysokých škol nacisty, a tak se začal věnovat naplno divadlu. V roce 1939 oficiálně nastoupil jako elév do Divadla na Vinohradech a po čtyřech sezónách se stal členem hereckého soboru. Tam se také seznámil s herečkou Evou Kavanovou, s níž se v roce 1946 oženil a měli spolu dcery Evu a Markétu. Po osvobození zamířil přímo na scénu Národního divadla, jenže byl hluboce věřící katolík a komunismus mu byl naprosto cizí. A někdo takový byl po převratu v únoru 1948 na naší první scéně nežádoucí. Již v roce 1951 tudíž musel změnit působiště a začal hrát v souboru Městských divadel pražských, v němž setrval až do své předčasné smrti. Zpočátku získával role, které využívaly především jeho sympatického zjevu, a přestože ztvárňoval i postavy komické, nejlépe se uplatnil v charakterních. Díky konverzačnímu umění, intelektuálskému typu, propracovanému jevištnímu dialogu a střídmosti v civilních, skvěle odstíněných výrazových prostředcích se bohatě uplatnil v celé řadě úspěšných mistrných kreací a her.
Doktor Galén v Čapkově dramatu Bílá nemoc (Komorní divadlo Praha, 1973)
(foto - repro/vis.idu.cz-Miroslav Tůma)
Velkolepý rozjezd
S filmem to u něj bylo podobné jako s divadlem, do ateliérů poprvé vstoupil již počátkem okupace. V roce 1940 si zahrál studenta Jetelíka v melodramatickém příběhu ze středoškolského prostředí Prosím, pane profesore! Různých charakterů ztvárnil pak před kamerou na sto třicet, s opravdu velkou filmovou rolí, která by se dokázala vyrovnat těm divadelním, ale na něj žádný z režisérů nikdy nevzpomněl. Na televizní obrazovce se objevil poprvé v roce 1959 v adaptaci pohádkového poetického dramatu Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Pod režisérskou taktovkou Františka Filipa tehdy ztvárnil hlavní mužskou roli a jeho partnerkou byla Jiřina Švorcová. V šedesátých letech se mu dařilo a rozjel se na plný plyn. V roce 1965 se stal laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda, o rok později mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. Když za ním přišli před rokem 1968 z Národního divadla, aby se vrátil, odmítl. V Městských divadlech pražských byl ‘pan někdo‘, jejich komornost mu vyhovovala. Byl skvělý herec a krásný muž, dívat se na něj zblízka byla radost. Brzy ale následoval tvrdý karambol, způsobený hektickými událostmi.
S Danou Medřickou v kriminálce Noc klavíristy
(foto - repro/archiv ČT)
Sexy hlas
Václav Voska měl melodický, lyrický, lehce zastřený hlas, který si cílevědomě kultivoval. Jeho cit pro rytmus a kadenci řeči i smysl pro poezii ho předurčovaly ke spolupráci s rozhlasem, interpretacím veršů i prozaických textů. Spolupracoval i s gramofonovými vydavatelstvími a dabingem, kde se kromě jiných hvězd stali jeho ‘parketou‘ například Marcello Mastroianni či Peter Sellers. Velmi často také působil jako průvodce v dokumentech. Nezapomenutelným se stala jeho role průvodce v legendárním seriálu režiséra Františka Filipa Sňatky z rozumu. V šedesátých letech scenáristé podobnou roli poměrně často využívali k posunu děje, jako kontaktní osobu mezi obrazovkou a divákem, někdy i jako glosátora. Mělo to i vysloveně praktický důvod. Jak natočit starou Prahu druhé poloviny 19. století bez drátů, televizních antén, tramvají, reklamy…? Voska stál na současném chodníku, začal vyprávět příběh… a pak střih, třeba na dobové fotografie, a divák byl nenásilně vtažen do děje.
V roli průvodce v seriálu Sňatky z rozumu
(foto - repro/youtube.com)
Éra zákazů a trestů
Právě v té době už začaly ovlivňovat jeho další osud bouřlivé události. Stal se poslancem České národní rady a zúčastnil se pohřbu Jana Palacha, což mu bylo vzápětí v době nastupující normalizace sečteno. Poměrně rychle byl odsunut do pozadí, nesměl se objevit v médiích a na veřejnosti a zákazů postupně přibývalo. Mladšímu kolegovi Rudolfu Pellarovi si prý často stěžoval, když už měl zakázáno působit v rozhlase, televizi i dabingu. Zbylo mu jen divadlo, takže si časem sám vytvořil filozofii, s jejíž pomocí se snažil žít, aniž si zadal s režimem. „Mám hezký byt, hodnou ženu, chytré děti, co mi vlastně schází?“ říkával. Jenže to bylo málo, nutně potřeboval neustále pracovat. Pokud nebyl plně vytížený, cítil se čím dál víc jako vyvrženec. A tak začal utíkat k alkoholu. Koneckonců víno mu chutnalo odjakživa a rád si po představení zašel na decinku, dvě. Časem jich ale bohužel bylo čím dál víc. Alkohol a stres mu pravděpodobně později zkrátily život.
S Martou Vančurovou v televizní Pohádce o ebenovém koni
(foto - repro/archiv ČT)
Loučení se Sokratem
Navzdory zákazům se tu a tam některý režisér přece jen odvážil Václava Vosku obsadit. V roce 1976 si zahrál si například v kriminálce Jindřicha Poláka Noc klavíristy, o dva roky později ho Štěpán Skalský obsadil v dramatu Čistá řeka a v roce 1980 na něj pamatoval Evžen Sokolovský při natáčení historického dramatu 1. máj 1890. Nesrovnatelně víc jeho herectví využívala Československá televize, ztvárnil řadu vedlejších postav v inscenacích různých žánrů včetně pohádek. Pro jeho mimořádnou činorodost to ale stále bylo málo, navíc se právem cítil přehlížený a odstrčený. Utápěl se v depresích, které výrazně zkracovaly jeho život. Když mu po letech konečně povolili víc pracovat, chtěl všem dokázat, že je opravdu pan herec. Jenže jeho srdce to nevydrželo. Na obrazovce se objevil naposledy v roce 1982 v inscenaci Pavla Háši Hořká vůně léta, na jevišti v té době exceloval v Radzinského Rozhovorech se Sokratem. Odešel náhle 22. srpna 1982 ve Valašském Meziříčí, bylo mu teprve šedesát tři let. Představení pak bylo staženo z repertoáru, protože si nikdo nedokázal představit, že by Sokrata někdo dokázal zahrát tak jako Václav Voska.
Vložil: Adina Janovská