Bratříček už dávno zavřel vrátka... Měl socialismus s lidskou tváří šanci, kdyby nepřijely tanky? Zápisníček A.V.

Foto: Ondřej Vanča

Popisek: Fotomontáž

FOTO, VIDEO, FOTOGALERIE K tomuto tématu mne vyprovokovaly Eurozprávy, docela zvláštní web s články a la ´Co obsahují ženské kabelky? Nový objev vyděsil i odborníky´ (netuším, co v dámské kabelce mohlo tak vyděsit experty, nečetla jsem to, sorry). Eurozprávy se tentokráte věnovaly ohlasům Srpna ´68 v rakouském a německém tisku. Již v perexu píší pražské jaro bez uvozovek či apostrofů, zato socialismus s lidskou tváří těmi uvozovkami zpochybňují… Německý deník Südwestpresse podle Eurozpráv mimo jiné upozorňuje na průzkum, podle něhož čtvrtině Čechů pojem pražské jaro nic neříká. „Už před lety nevěděla polovina studentů gymnázia Jana Palacha, po kom je jejich škola pojmenována,“ konstatuje dnes Südwestpresse.

Ještě chvilku budu citovat Eurozprávy v naději, že to dobře přeložily a nic nepomotaly (moje bídná němčina stačí tak na objednání řízku a kafete v rakouské hospodě):  „Připomínky událostí roku 1968 přinášejí také regionální listy Berliner Morgenpost, Badische Zeitung či Wormser Zeitung nebo socialistický list Neues Deutschland. „„Po 50 letech z pražského jara zbylo rozčarování," píše Neues Deutschland,  někdejší oficiální deník východoněmecké komunistické strany SED, s tím, že  „svému kapitalistickému prostředí se Zeman a mnoho dalších politiků výborně přizpůsobili a  český prezident nedávno jmenoval oligarchu Andreje Babiše premiérem. Toho podporují sociální demokraté a komunisté. Tím se zvrhlo ve frašku téměř vše, co v zemi kdysi platilo za levicové.“ Tak tedy, co nám zbylo z pražského jara? A zajímá to dnes ještě někoho?

Okolo tisíce archivních fotografií, které připomínají události a život roku 1968 v tehdejším Československu, poslali občané z Česka a Slovenska do společného soutěžního projektu Českého rozhlasu a společnosti Czech Photo. Za nejzdařilejší vybrala porota snímek Břetislava Hyblera ´Raněný na nosítkách´. Nejlepší fotografie projektu jsou k vidění v pražské galerii Czech Photo Centre. A já si je vypůjčila do článku jako ilustraci…

Tak co dáme na ten rynek, starosto?

Navenek padesáté výročí vzpomínají všichni. Trochu mi to připomíná svou formálností bolševická výročí a povinné nástěnky. Jako krajský web sledujeme, co se děje v regionech a jedno každé město a městečko má ´něco´. Více než často jsou to velkoformátové fotky na náměstí, které působí dojmem, že před půl rokem se sešli na radnici: ´Hele Franto, bude výročí osmašedesátýho, musíme něco udělat jako my tady na radnici. Jasně, Pepo, ale co jako? No a co třeba fotky? Kámoš to nazvětšuje, to je za pár šupů, vrzneme to na rynek a ty pak budeš mít projev. Konec, ende, vykropíno.´ Možná mnoha radnicím křivdím, nevím, ale ty velkoformátové fotky na panelech, to je fakt úplná epidemie… Média samozřejmě nestojí stranou, tisknou příběhy pamětníků, i veřejnoprávní ČT toho nachystala docela dost (více dále v článku). Zdá se tedy, že je vše, jak má být.

Kromě snímku Břetislava Hyblera, jenž zachytil boje probíhající 21. srpna 1968 na pražské Vinohradské třídě, se porotě líbila rovněž série snímků Stanislava Šťastného ´U Rozhlasu´ a fotografie Bohumila Dobrovolského - to je ona...

Husákovy děti jsou moc mladé, aby to pamatovaly

Jenže ty krásný mladý kluci s vlasy pod uši a dlouhými kotletami, v černých rolácích, a nádherný holky v minisukních s vosími hnízdy na hlavách, oči obtažené černou linkou, ti už jsou dnes v penzi a je jim od pětašedesáti výš. To pro ně tenkrát skončil svět, ta úžasná šedesátá léta s opojnou vůní svobody, bezvadný muziky, skvělých knížek a vůbec všeho, co v temných padesátých letech se zdálo být nemožné. Ti si určitě vzpomenou… Říká se, že každý Američan ví, co dělal, když zastřelili Kennedyho, no dnes už spíše když CNN ukázalo první záběry 11. září. U nás to platilo o 21. srpnu. Jenže vyjádřit ten pocit, popsat tu dobu – to nepovinně povinné politické projevy nedokážou. A bojím se, že ani ty velkoformátové fotky.  

Čestné uznání poroty si pak odnáší Jovan Dezort a Libuše Kyndrová (tento snímek je její). Témata, která oceněné snímky připomínají, zobrazovala především události odehrávající se 21. srpna v okolí budovy tehdejšího Československého rozhlasu, ale třeba také na Václavském náměstí.

Za okny mrazilo srpnové slunce

Jedinou skutečnou šanci má umění. Píseň, knížka, film – ty tohle umějí. Ty dobré. Co se muziky týče, Supraphon právě vydal ´1968 / 50 hitů roku naděje a zrady´, kde mně osobně chybí jen jediná písnička. ´Už koníček pádí´, zrovna tuhle mám spojenou s pražským jarem. Bylo mi šest a pamatuju si jen málo, ale pořád vidím, jak moje máma a sestřenice Míša, nežije už dneska ani jedna z nich, cválají předsíní, aby měly výběh, zatímco Walda Matuška zpívá z rádia  ´znám zem plnou mlíka a buclatejch krav´. Nejsem žádný Čapek a neumím ten pocit štěstí, naděje a srandy a ještě něčeho, co se zdráhá popisu, něčeho, co bylo vlastní právě šedesátým létům… neumím to plasticky vykreslit. Jako kdyby byli všichni trochu opilí, lehounce lízlí. Nadějí. Něčím. Já nevím. Proto mě tak zajímá, jak dopadly filmy, které připravila Česká televize. Jasně, taky pustí Pelíšky, tam to ´něco´ je. Ale má i novinky. A ten v uvozovkách zatčený socialismus s lidskou tváří? Ne, asi neměl za mák šancí. Ale byla to hezká vize, škoda jí. Raději bych socialismus s lidskou tváří, než kapitalismus s tesáky od krve. Jestli to ze mne dělá levičáka, budiž.   

První film o Dubčekovi, Palach v kinech

V srpnu roku 1968 informovala Československá televize z provizorních studií do poslední chvíle o postupu vojsk Varšavské smlouvy při okupaci Československa. Po padesáti letech nabídne reflexi tehdejších událostí v souboru unikátních dokumentů, prvním hraném filmu o Alexandru Dubčekovi, zpravodajské rekonstrukci i televizním programem z roku 1968, píše ČT o úterním programu. Ve stejný den vstoupí do kin koprodukční film České televize Jan Palach, jejž podle scénáře Evy Kantůrkové natočil režisér Robert Sedláček. „Chtěl jsem vyprávět tragický příběh, který není dětsky naivním bojem proti totalitě, ale extrémním příkladem toho, kam až všudypřítomná konformita a přizpůsobivost dohnaná do krajnosti může zavést citlivého jedince,“ říká režisér Sedláček.

Snímky vybírala odborná porota v čele s českým fotografem Herbertem Slavíkem. Dalšími členy poroty byli například historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma, dramatik, scénárista a herec Zdeněk Svěrák, generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral a ředitelka soutěže Czech Press Photo a galerie Czech Photo Centre Veronika Souralová. Snímek nafotil Jovan Dezort.

Dostojí Palach Hořícímu keři?

Kromě zmíněných dokumentů, které začne ČT vysílat už v noci z 20. na 21. srpna (jde o pořad Dnes před 50 lety, který formou zpravodajských vstupů zpřítomní srpnové události v odpovídající chronologické posloupnosti) mě a asi i vás nejvíce zajímá, jak se povedl televizní Dubček slovenského režiséra Laca Halamy a Sedláčkův Jan Palach, který jde do kin. Zvláště ve srovnání s fantastickým Hořícím keřem, který natočila v roce 2013 pro české HBO původem Polka, dnes již světoznámá režisérka Agnieszka Holland.

Hořící keř, na snímku HBO Jaroslava Pokorná, která hrála Palachovu maminku

Co zatím víme? „Film sleduje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by něčeho takového byl schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní, bouřlivým kolejním životem roku 68, doma ve Všetatech soužitím s mámou, jako brigádník míří do Francie a Kazachstánu, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu roku 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Nebo si všimli, ale v tom, jak všechno kolem upadalo závratnou rychlostí do deprese, považovali Janovu proměnu za přirozenou součást všeho okolo?“ píše ČT. Koukněte se do galerie, jsou tam fotky z filmu Jan Palach i Dubček.

Pelíšky, foto ČT. Když jsem je viděla v kině poprvé, brečela jsem... Na české televizi poběží dnes večer na ČT 1 ve 20:20 

Česko-slovenská koprodukce 

V den výročí, 21. srpna, uvede Česká televize na svém prvním programu ve 20.00 premiéru filmu Dubček. První hraný snímek o politikovi, který je pevně svázán s pražským jarem, je podán formou retrospektivy a začíná osudnou cestou Alexandera Dubčeka do Prahy roku 1992, během níž vzpomíná na přelomové události svého života. Film, který v koprodukci s Českou televizí natočila slovenská RTVS, tak pokrývá tři fáze Dubčekova života, rok 1968, život ve společenské izolaci a později po roce 1989. „Překvapilo mě, jak málo jsem před studiem historických pramenů věděl o událostech roku 1968. Bylo pro mě důležité si osobu Dubčeka bezvýhradně obhájit. Lidsky, protože politicky to pro mě bylo velmi komplikované,“ říká představitel titulní role Adrian Jastraban.

RebeLOVE, také moc povedený muzikál... Také v neděli na ČT, ve 22:20

Dubček k tomu přišel jak slepý k houslím

Je, myslím, obecně známo, že Alexander Dubček se stal v lednu ´68 komunistickým šéfem a následně tváří pražského jara tak trochu náhodou. Co mne na tom ale dnes zajímá, je kontrast. Dubček přišel po koženém Novotném, byl mladý a lidi si ho zamilovali. Což mu dávali tak najevo, že v reformách podle všeho zašel mnohem dál, než měl původně v úmyslu. S nadsázkou lze říci, že ho ´udělaly´ vřelé sympatie lidí. A my dnes sledujeme pravý opak – Miloš Zeman naráží od prvního dne svého prezidentství na vyloženou otevřenou nenávist části národa. Podle mne to z něj z velké části udělalo to, co je dnes. Zlého, zatrpklého, jedovatého starého pána. No, máte, co jste chtěli, kavárno, pardón, česká inteligence (jak jsem se nedávno dočetla; připomíná mi to ´dělníky, rolníky a inteligenci´:-). Zeman už je nyní opravdu takový, jak ho již pět let vykreslujete. Ale to jen tak na okraj. Nebo na úvod?  

„Máme velkou radost z toho, že se do soutěže zapojilo tolik lidí. A ještě víc nás těší, že se mezi soutěžními snímky objevila celá řada unikátních fotografií, které dosud byly v soukromém albu a my je teď můžeme ukázat široké veřejnosti,“ uvádí šéfredaktor stanice Český rozhlas Radiožurnál Ondřej Suchan. Snímek Stanislava Šťastného ´U Rozhlasu´ 

Kauza ´trenky´ má dohru. Neskutečnou

A to už je taková fraška, že jsem nevěřila svým multifokálům, když jsem to četla. „Červnový happening, při kterém prezident Miloš Zeman spálil červené trenýrky, má nyní dohru. Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) zahájila proti této akci přestupkové řízení. Je tu podezření o porušení zákona o ovzduší pálením jiných než rostlinných materiálů v otevřeném ohništi,“ napsaly myslím Novinky. To si dělají srandu, nebo si někdo na inspekci chce připsat body, že má ten ´správný názor na Zemana´?  Hrad prostřednictvím mluvčího Ovčáčka oznámil, že o tom ví, ale zatím se nebude vyjadřovat.

Trenky v Londýně, komu to náhodou uniklo: Na fasádě londýnské Red Gallery visely v červenci obří červené trenky. Umístil je tam český kurátor Jaroslav Krampol. Osm krát osm metrů velký kus látky odkazoval na akci skupiny Ztohoven vůči prezidentu Miloši Zemanovi, podle kurátora šlo o symbol populismu a praní špinavého prádla. A co bylo pak? Dotyčné umělecké centrum Red Gallery, ve kterém Krampol působil, na konci července kvůli výstavbě hotelu zrušili. Za což ale trenky fakt nemohly...

Lední medvěd Umca zemřel, asi kvůli zubům

Jo, nemám dobrou náladu. Teď právě dorazila zpráva z brněnské Zoo: „Dnes, v sobotu 18. srpna, uhynul samec ledního medvěda Umca. Umca se dlouhodobě potýkal s problémy se zuby, kvůli kterým musel už jednou podstoupit zákrok. V posledním týdnu se jeho stav zhoršil natolik, že bylo nezbytné v pátek 17. srpna operaci zopakovat. Samotné uspání a komplikovaná operace zubů proběhly standardně. Poškození chrupu bylo poměrně rozsáhlé. Umca se po operaci probral a uhynul následující den. Akutnost Umcova stavu bohužel neumožňovala odklad, proto jsme nemohli čekat. Lepší představu o příčinách úhynu budeme mít po pitvě.“ 

Umca se narodil v Kazachstánu, do brněnské Zoo dorazil v srpnu 1999. Stal se pětinásobným otcem, všechny jeho potomky porodila samice Cora, foto Facebook.

Vložil: Anička Vančová