Nacisté z ní udělali pokusného králíka. Zničili jí zdraví i celý život. Tajnosti slavných
15.08.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Světla Amortová v seriálu Třicet případů majora Zemana
Nelidské trápení a experimenty, kterým ji vystavili ‘lékaři-výzkumníci‘ v koncentračním táboře, jakoby předčasně navždy ukončily její život. Kovaná soudružka pak jen obtížně hledala cestu k lidem, byla nesnášenlivá, a tudíž i neoblíbená.
Skvělá herečka Světla Amortová byla filmem opomíjená, takže si ji vybavíme jen jako představitelku různých sousedek, vdov, domovnic a rozličných žen z lidu. Mnohem výrazněji zazářila v divadle, kde se mistrně přehrála přes dívčí postavy do dramatických rolí manželek, matek a hrdinských žen. Pro její hereckou dráhu se stala nejvýznamnější kreace titulní hrdinky v představení Podivná paní Savageová amerického dramatika Johna Patricka. Její herecké mistrovství nebylo založeno na mimice, práci s tělem či masce, ale spočívalo v mluveném slově, propracovaném výrazu a zejména pečlivé výslovnosti.
Matka defraudanta Karla s Danou Medřickou v roce 1959, v psychologickém dramatu Ošklivá slečna
(Foto - repro/fdb.cz)
Láska z Bratislavy
Narodila se 7. ledna 1911 v Dobromilicích u Prostějova, málem se v nich ale nestačila ani ohřát. Její otec, sochař Vlastimil Amort, se totiž vzápětí přesunul s rodinou do Moskvy, kde zvítězil v soutěži na pomník advokátu N. Plavkovi a vytvořil reliéfy na divadle na Arbatském náměstí. Pro carský úřad tvořil až do vypuknutí první světové války, pak vstoupil do legií. Umělecké sklony měla tudíž Světla po kom zdědit, mnohem víc než výtvarné umění ji ale okouzlilo divadlo. Hereckou průpravu absolvovala soukromě pod vedením herečky a režisérky Hany Vetterové a první jevištní zkušenosti nasbírala jako elévka v sezóně 1929/30 díky přímluvě Saši Rašilova rovnou na scéně Národního divadla. Vzápětí získala stálejší angažmá v pražské Uranii a ve vršovickém Divadle Aloise Jiráska. V roce 1932 nastoupila jako jedna z nových tváří do souboru Slovenského národního divadla v Bratislavě. Dalším nováčkem byl v té době její budoucí manžel, o tři roky starší Karel Beníško, syn stejnojmenného operního pěvce a herečky Otýlie Beníškové. Prošel obdobným vývojem jako Světla, původně totiž začal studovat malbu.
Jako Marie Kalousová s Jiřím Valou v roce 1961 v psychologickém dramatu Otakara Vávry Noční host
(foto - repro/fdb.cz)
V rukou nacistické bestie
Do Prahy se Světla vrátila v roce 1935 již s manželem a věnovala se především práci v československém rozhlasu. Stala se členkou komunistické strany a po obsazení republiky nacisty se oba zapojili do protifašistického odboje. Oba na to také doplatili a strávili téměř dva roky v koncentračních táborech. Světla byla odvezena do tábora Osvětim-Březinka, v němž působil nechvalně proslulý německý lékař Josef Mengele. A stala se jedním z jeho ‘pokusných králíků‘ v experimentech s umělým oplodněním. Cílem bylo najít způsob, jak docílit toho, aby mohly Němky rodit v budoucnu najednou více dětí, potřebných k osídlení dobytých území. Světla jako zázrakem nelidské týrání přežila, nemohla už pak ale mít děti. „Světla Amortová s mužem se vrátili nemocní, nejlepší léta byla za nimi,“ povzdychla si později její kolegyně Vlasta Chramostová ve svých pamětech.
V roce 1970 v Divadle na Vinohradech, s Vladimírem Šmeralem (vlevo) a Jaroslavem Kepkou v představení Měšťáci
(foto - vis.idu.cz/Olga Housková)
Z lágru rovnou na jeviště
Po osvobození a návratu domů se Světla okamžitě vrátila do divadla, nejprve hrála v Divadle 5. května a v Městských divadlech pražských, v roce 1951 pak zakotvila na dalších třicet let v Divadle na Vinohradech. A také se okamžitě začala společensky angažovat a nikdy se nebála dát každému jasně najevo, k jakému politickému smýšlení se přiklání. Stala se komunistickou funkcionářkou a pražskou zastupitelkou, funkcionářkou Svazu československo-sovětského přátelství a zakladatelkou Svazu dramatických umělců. Dlouhá léta také působila jako profesorka herecké tvorby před mikrofonem na pražské DAMU. Paradoxně se stala mnohem známější díky své politické činnosti, než hereckému umění, a posbírala téměř nekonečnou řadu nejrůznějších řádů, ocenění a vyznamenání.
Naposledy před kamerou - v roce 1980 v televizní minisérii Dnes v jednom domě
(foto - repro/archiv ČT)
Nepřekonatelné trauma
Údajně byla i jednou ze čtyř hereček Divadla na Vinohradech, které žádaly trest smrti pro Jiřinu Štěpničkovou po jejím neúspěšném pokusu o emigraci v roce 1951. „Nenávisti k lidem a traumatu války se nikdy nezbavila,“ zavzpomínala na ni před lety v jednom rozhovoru Antonie Hegerlíková. Spíš než o nenávisti by se ale dalo zřejmě hovořit o nedůvěře a strachu, které se v její duši během hrůz, prožitých v koncentračním táboře, tak hluboko zakořenily, že už se jich nikdy nedokázala zbavit. „Světla byla pro své militantní soudružství v souboru neoblíbená. Navíc neměla příjemnou ani snášenlivou povahu. Když ji ale přišly při nějakém představení pozdravit její bývalé spoluvězenkyně z nacistického kriminálu, pamatuju, že jí objímaly a ona celá rozkvetla,“ prozradila Vlasta Chramostová.
Režiséři ji přehlíželi
Před kamerou stanula poprvé v roce 1948, jako venkovanka Komínková v dramatu režiséra Jiřího Krejčíka Ves v pohraničí, nakonec se ale ve filmovém světě neuchytila tak, jak by si bývala přála. Podle vlastních slov měla film ráda a cítila se opomíjená. Režiséři na ni totiž vzpomněli jen tu a tam s nějakou vedlejší postavou, hrála vdovy, šatnářky, domovnice a rozličné ženy z lidu. Objevila se jen ve zhruba čtyřech desítkách povětšinou televizních projektů a v několika seriálech. Nejspíš si ji vybavíte jako kořenářku Annu z první epizody kontroverzního projektu Třicet případů majora Zemana či jako matku Blechovou z minisérie režiséra Františka Filipa Dnes v jednom domě. Svého manžela Karla, který se vrátil z koncentráku také s podlomeným zdravím, přežila o deset let. Do důchodu oficiálně odešla v roce 1981, zemřela 14. března 1985 v Praze.
Vložil: Adina Janovská