Úcta, či výsměch a pohrdání? Národní vdova si užila obojí, to druhé si ale nepřipouštěla. Tajnosti slavných
08.08.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Gusta Fučíková v roce 1974 na sjezdu Československého svazu žen
Zamilovala se do romantického snílka a krasavce, díky dlouholeté oddanosti se dočkala i svatby. Pak se její láska stala jednou z obětí nacistického řádění. Následná propaganda přetvořila nevěrného manžela v modlu a obyčejnou úřednici v hrdinku a vzor všech žen.
Je to takový náš národní folklór – nejprve se spoustou ovací někoho stavíme na piedestal, abychom ho z něj po čase zase sundávali, doslova zavaleného odporem a závějemi špíny, vyhrabané ze všech možných koutů. Žena, z níž minulý režim učinil hrdinku a národní vdovu, se o toto postavení přičinila pouze tím, že se provdala za muže, s nímž to neměla vůbec lehké. Později si ale spočítala, že si největší kariéru může vybudovat právě na jeho odkazu. S přibývajícími lety se měnila ve vlastní karikaturu, do očí se jí ale nikdo smát neodvážil. O to víc si to lidé užívali za jejími zády a na její adresu se rodily leckdy velmi drsné vtipy. Třeba tenhle: Víte, kdo je největší hyena na světě? No přece Gusta Fučíková. S jedinou mrtvolou dokáže vyžít několik desetiletí. Bylo to nefér, protože nic na světě není černobílé.
Oddaná pečovatelka
Augusta Kodeřicová, které všichni říkali Gusta, se narodila 28. srpna 1903 ve středočeské obci Ostředek do dělnické rodiny. Maminka zemřela, když jí byly pouhé dva roky, a otec se pak brzy znovu oženil. Gustiny vztahy s macechou ale nebyly právě vřelé, a když na ni přišla řeč, vzpomínala na ni s nelibostí. Po základní škole vystudovala obchodní akademii, v roce 1921 odmaturovala a pak pokračovala na vysoké obchodní škole. Studia ale nedokončila. V roce 1923 se seznámila prostřednictvím kamarádky s Juliem Fučíkem, na jehož popud také vstoupila do komunistické strany, a během několika let mezi nimi vznikl vztah, který asi nejlépe vystihují slova Ferdinanda Peroutky: „Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela. Poté se vesměs vracel domů, kde ho čekala Gusta, celoživotní spolubojovnice, ošetřovatelka i přítelkyně v jednom.“
Vdávala se pro peníze
Pád rakouskouherské monarchie prožívala jako holka, která měla vždy hodně hluboko do kapsy, a stejně se jí dařilo i za první republiky. Není tudíž ani divu, že ochotně přičichla ke komunistické ideologii, která k nám začala pronikat ze sovětského Ruska. Pracovala jako úřednice na ministerstvu školství a národní osvěty, v Mezinárodním všeodborovém svazu a poté na sovětském obchodním zastupitelství. V roce 1936 nastoupila jako překladatelka z ruštiny v redakci komunistického deníku Rudé právo. S Julkem žila již léta, oba ale stejně jako mnozí tehdejší mladí marxisté považovali manželství za buržoazní přežitek. Propagovanou partnerskou nevázanost si prý ochotně užíval především o půl roku starší partner. Přesto v roce 1938 uzavřeli formální manželství, protože jako novomanželé ve finanční tísni měli podle tehdejších zákonů právo žádat penzijní ústav o finanční příspěvek, tzv. výbavné. Za svědka jim šel Fučíkův přítel Bedřich Reicin, komunistický funkcionář, který po válce neblaze proslul jako jeden z organizátorů teroru.
Gusta a Julius Fučíkovi
(foto - repro/internet)
Kulhavý profesor
Krátce po obsazení republiky nacisty se manželé stáhli do ústraní v Chotiměři, kde žili Julkovi rodiče. V roce 1940 už ale bylo jasné, že zatčení angažovaného komunistického novináře je jen otázkou času, a tak se Fučík přesunul do Prahy, kde vystupoval pod falešnou identitou jako profesor Horák, kulhavý muž s brýlemi a plnovousem. Do protinacistického se odboje ale zapojil až po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 a aktivně se podílel na vydávání komunistického tisku. Podle dochovaného protokolu byli oba manželé zatčeni gestapem v noci na 25. dubna 1942 v konspiračním bytě Josefa Jelínka. Vlastně náhodou – gestapu nešlo o ně, ale pátralo po ukrytých vysílačkách. Byli převezeni do Petschkova paláce a podrobeni brutálním výslechům.
Fešácký kriminál?
Dodnes neobjasněny zůstaly Fučíkovy nadstandardní vztahy s vyšetřovatelem gestapa, libereckým rodákem Josefem Böhmem, který ho prezentoval jako svůj nejvýznamnější případ. Chtěl prý u nadřízených vyvolat pocit, že je z něj stále možné dostat důležité informace. A také pro jistotu – co kdyby Němci přece jen válku prohráli. Díky tomu se pak Fučík dalších třináct měsíců těšil na Pankráci nepřehlédnutelným privilegiím. Hrál hru o život, svůj i jiných, věřil v brzký konec války. Vodil Böhma za nos, kličkoval, vymýšlel si, zdržoval, využíval svého šarmu. Jeho záměrem byla ‘vysoká hra‘, při níž se snažil svést vyšetřovatele na falešnou stopu, a zachránit tak některé další spolupracovníky. Jeho výpovědi prokazatelně zachránily nejméně další dvě osoby a zcela odvedl pozornost od svých přátel, básníků Nezvala, Halase, Seiferta a Neumanna. Pravdivost jeho vystupování dokládá také srovnání dochovaných protokolů gestapa s textem Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. V červnu 1943 ale hra skončila. Byl převezen do berlínské věznice v Plötzensee, kde byl 8. září 1943 popraven. Jeho žena Gusta sice přežila, prošla ale útrapami nejprve v Terezíně a později v nechvalně proslulém koncentračním táboře Ravensbrück.
Vdova na plný úvazek
Julius Fučík zemřel jako jeden z mnoha tisíců, kteří se navzdory hrozící smrti nestali ani zrádci ani přihlížející nečinnou většinou. Není pochyb, že byl za první republiky přesvědčeným stalinistou, a to, že zemřel kvůli účasti v odboji, je nevyvratitelný fakt. Jeho kult později stvořili jiní. Manželé byli prezentováni jako hrdinové protinacistického odboje i příkladní komunisté. On se stal národním hrdinou, který padl za své ideály, když bránil vlast, ona strážkyní jeho odkazu a ‘národní vdovou‘. Proč právě oni, když popravených odbojářů byla téměř nekonečná řada? Svoji roli samozřejmě sehrál Fučíkův nesporný literární talent. Na své pověsti cílevědomě pracoval, dokázal podávat sugestivní zprávy nejen o předmětu svého psaní, nýbrž současně i o sobě samém. Jeho Reportáž psaná na oprátce je v podstatě vyvrcholením jeho sebeprezentace. Další jeho devízou byl atraktivní vzhled. Po osvobození začala Gusta pracovat jako redaktorka v nakladatelství Svoboda a věnovala se výhradně dílu svého mrtvého muže, protinacistickému odboji a válečné problematice. Na Fučíkově odkazu založila celou svoji kariéru. Až po roce 1989 vyšlo najevo, že některé jeho motáky z vězení tajila, aby nenarušily heroický dojem. Sepsala také dvoje paměti – v roce 1961 Vzpomínky na Julia Fučíka a o deset let později Život s Juliem Fučíkem. S trochou nadsázky lze říci, že byla profesí vdova.
Vzor pro všechny soudružky
Již od roku 1953 byla Gusta členkou Výboru československých žen a v roce 1963 jí byla udělena Zlatá medaile Světové rady míru. V letech 1969 až 1974 byla předsedkyní Rady československých žen. Zároveň zastávala v letech 1969 až 1975 post místopředsedkyně a poté čestné místopředsedkyně Mezinárodní demokratické federace žen. Od roku 1970 byla rovněž místopředsedkyní Československého výboru pro evropskou bezpečnost a spolupráci a členkou předsednictva Československého mírového výboru a od roku 1980 zastávala funkci čestné předsedkyně Světové rady míru. V roce 1971 usedla na deset let do lavice Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Výčet různých řádů, jimiž byla během let a později i posmrtně ověnčena, je tak dlouhý, že jimi nebudu ctěného čtenáře unavovat. Koneckonců na něm už dnes nesejde. Společně s předsedkyní ústředního výboru Československého svazu žen Marií Kabrhelovou a herečkou Jiřinou Švorcovou tvořila pomyslný trojlístek soudružek, které měly být vzorem pro všechny československé ženy. Moc to ale nefungovalo. Příliš popularity nezískala ani jedna z nich, spíš se často stávaly terčem posměchu. Gusta se s přibývajícími lety měnila ve smutnou karikaturu, senilní stařenka objížděla školy a vyprávěla dětem o svém životě s Julkem. Zemřela ve středu 25. března 1987.
Vložil: Adina Janovská