Voják na tanku brečel, omlouval se nám, že nechtěl jet… Eliška Balzerová vzpomíná na ruskou okupaci. Přečetli jsme
08.08.2018
Foto: KVIFF
Popisek: Eliška Balzerová na karlovarském festivalu
Blíží se výročí sovětské okupace. Herečka Eliška Balzerová na ni v rozhovoru pro MF Dnes zavzpomínala a připomněla, jak náročné období to bylo a jak těžké bylo se srovnat s tím, že plno jejích známých posléze emigrovalo. To ona sama nikdy neučinila, ačkoliv měla dokonce domluvenou svatbu.
Osudné léto trávila Eliška Balzerová v Českých Budějovicích u kamarádky, kde se také stihla zamilovat do herce z Jihočeského divadla: „První milovník souboru a potom i hrdina, když spolu s dalšími kolegy bránil budovu divadla, odkud českobudějovický rozhlas po okupaci načas ilegálně vysílal,“ vzpomínala Eliška Balzerová na svou tehdejší lásku, která posléze emigrovala. Ještě před tím ale zažila smrt v přímém přenosu: „Při cestě do Krumlova náš autobus zastavili s tím, že se tam někde stala tragédie - že někoho zastřelili a že nesmíme jet dál. Vojáci, kteří vstupovali na naše území, byli instruováni, že je tady kontrarevoluce a že lidé mohou mít zbraně. Mladá paní s dítětem v náručí se chtěla podívat, co to rachotí po silnici, pohnula záclonkou za oknem a voják vypálil dávku ze samopalu. Ona i dítě byly na místě mrtví,“ připomněla tragickou událost.
Voják na tanku brečel
Elišce Balzerové bylo tehdy teprve devatenáct, vzpomínky má ale velmi živé: „Rezonujícím mottem prvních chvil bylo: „Oni to udělali, oni to vážně udělali!" A pak se mísily dva názorové proudy. Jeden říkal, že Rusové se tímhle aktem strašně znemožnili před celým světem. Že jsou to okupanti. A ten druhý zněl: „Ale jsou tady! A my s nimi budeme muset žít." Ale nevěděli jsme ještě, jak dlouho. Lidé se začali zásobovat, jako by měla být válka. A přitom podepisovali petice vyzývající k odchodu okupantů,“ vzpomínala Eliška Balzerová v MF Dnes.
Sama se dokonce vypravila společně s kamarádkou si s okupanty pohovořit: „Voják na tanku brečel a omlouval se nám, že sem nechtěl jet, že je otec od rodiny, že chtěl jít normálně do práce; ukazoval nám „děngi", které nestačil domů donést, dostal rozkaz a musel jet do Československa.“ Přiznává, že i ona se bála: „Strach jsem měla, až když jsme později chodili po městě a viděli jsme, jak na nás vojáci míří z kulometů. Když koukáte do hlavní zbraní, tak už se bojíte.“
Socialismus s lidskou tváří je jen komunistické heslo
Přes všechny události kolem Pražského jara na socialismus s lidskou tváří nevěřila: „Já a moji nejbližší jsme to brali tak, že „socialismus s lidskou tváří" je jen komunistické heslo. Tu lidskou tvář jsem si pamatovala z dětství. Když před kostelem, kam jsme s babičkou chodily, stával fízl - dodnes vím, jak se jmenoval - a zapisoval si jména příchozích. Ti pak nesměli studovat, měli problémy v zaměstnání, mojí babičce dali důchod 190 korun. Socialismus, komunismus nebo jakákoli diktatura nemá lidskou tvář,“ prohlásila rozhodně v rozhovoru pro MF Dnes.
Neuvěřila ani Alexandrovi Dubčekovi: „Já jsem herečka a herci dokážou číst ve tvářích lidí – že na vás někdo něco hraje. A pan Dubček na mě tak působil. Nechtělo se mi věřit, že je tak naivní, jak se tvářil. Ten jeho něžný úsměv mě nezmátl. I když vím, že do něj mnozí vkládali ohromnou důvěru. O to větší všeobecné zklamání nastalo, když se vrátil z Moskvy a úplně ve všem, co do té doby prosazoval a sliboval, obrátil,“ připomíná.
Měla ráda Kryla, Lanďáka a Havla
Místo tehdejších popových idolů měla ráda Karla Kryla: „Za ním jsme jednou dokonce stopovaly se spolužačkami až do Bratislavy, kde měl koncert ve vysokoškolském klubu. To byl náš idol,“ prozradila a dodala ještě další jména, která tehdy uznávala: „Nejradši jsme chodili do Violy. Dveře tam tehdy hlídal pan Jindřich, kterého jsme s Janou Švandovou vždycky uprosily, aby nás tam taky pustil, a my jsme pak pozorovaly všechny ty Juráčky, Havly a Landovské, jak tam zapáleně diskutují na baru, a pak se začalo jamovat. Anebo jazz v Redutě - Emil Viklický, Luděk Hulan, Rudolf Rokl, to byla naše muzika.“
Emigrujícím svobodu přála, ale byla i naštvaná
Po okupaci začala obrovská vlna emigrace, kromě jejího tehdejšího přítele emigrovalo mnoho dalších blízkých osob: „Taky manžel mé sestry se nevrátil - měli už spolu ročního chlapečka a zůstala tady sama. A další: spolužák Jirka Matyáš, ten emigroval do Ameriky hned po vstupu vojsk. Z ročníku ještě Jirka Stanislav, pak Zdeněk Maryška, Jiří Fisher a mohla bych pokračovat v tom smutném výčtu dál. Jiný dobrý kamarád mého muže utekl přes Jugoslávii – na nafukovacím člunu přepádloval do Terstu...“ K utíkajícím měla Eliška Balzerová ambivalentní vztah: „Přála jsem jim to, ale byla jsem i naštvaná, že nás tady nechali. Se všemi jsem ale udržovala kontakty, i když to bylo komplikované.“
Z vdavek na západ sešlo
Eliška Balzerová se málem provdala do Švédska: „Seznámila jsem se v Brně s jedním Švédem, Hendrik Wahlfors se jmenoval, který se do mě zamiloval do té míry, že začal dojíždět do Brna, chodil na mé studentské premiéry a rozhodl se, že si mě vezme,“ vyprávěla o tom, jak se málem dostala na západ. Nakonec z toho ale nebylo nic, svou maminku a také rodnou zemi a řeč opustit nedokázala: „Dokonce mi napsal dopis, že už je všechno připravené, že má pro nás vybraný byt ve Stockholmu a že jeho přátelé se už na mě těší. Poslal mi i fotky, jak to tam vypadá, všechno bylo skvělé. Tenkrát to byla jedna z možností, jak sňatkem uniknout z okupované země. Mnoho dívek to tenkrát tak řešilo. Ale já jsem to vzdala.“
+
Eliška Balzerová zůstala v okupované zemi, neutekla, ačkoliv k tomu měla skvělou příležitost, ze které by ani nebyl takový průšvih. Ti, kdo se oženili nebo provdali na Západ, vztahy se svými blízkými udržovat jakž takž mohli. Herečka přiznává, že je tady prostě příliš doma a přesadit ji jinam nelze.
-
Hrůzy okupace, od které uplyne padesát let, jsou v nás stále ještě zakořeněny. Přesto se národ nepoučí a část z něj si svůj sen o socialismu, nebo komunismu s lidskou tváří sní dál. Probudí se někdy?
|
Vložil: Michaela Špačková