Marie Jelínková: Rozumný člověk integraci podpoří, Štěpán Cháb se drsně mýlí. Vaše dopisy
08.08.2018
Foto: Facebook
Popisek: Jaroslav Hutka - jeden z mnoha československých emigrantů. Je to skutečně totožný případ, jako ekonomický migrant ze subsaharské Afriky?
„Zde nedávno publikovaný článek přichází s tezí, že „slušný člověk“ integrovat nepotřebuje,“ napsala nám Marie Jelínková. „Integraci migrantů staví do pozice „zvykání si na jiná pravidla“, které sice může být trochu obtížné, ale které nepotřebuje žádný systém a poučování typu, že „se ve sprchách nekadí“. Autor především argumentuje tím, že desítkám tisíc Čechoslováků, kteří za dob komunismu emigrovali, byla na Západě maximálně nabídnuta výuka jazyku a nikdo o nich více neslyšel. Oproti tvrzení článku však bylo emigrujícím Čechoslovákům nabídnuto výrazně více. Právě integrační opatření stojí i za jejich úspěšným začleněním se do západních společností.“
„Přestože v roce 1968 byly integrační politiky například ve Švýcarsku ještě v plenkách a strukturální nastavení se teprve začínalo líhnout, rozhodně se podaná ruka ze strany švýcarské společnosti neomezila na jazykové kurzy. Švýcarsko otevřelo své hranice bezprostředně po okupaci a vyslalo jasný signál, že bude udělovat politický azyl a že se Čechoslováci na jeho území mohou rozhodnout v zemi zůstat. Dneska víme, že právě skutečnost, že se lidé cítí vítaní, hraje významně ve prospěch integrace.
Hluboká integrace
Mimo bezplatných jazykových kurzů vznikala po celé zemi informační střediska, stát poskytl studentům stipendia a informoval o možnostech nalezení zaměstnání a ubytování. Právě práce a bydlení se ukázaly jako klíčové podmínky pro úspěšnou integraci. Tam, kde neexistovaly státní politiky, zafungovala společnost. V knize Druhý život, která přibližuje příběhy lidí, jejichž novým domovem se po roce 1968 stalo Švýcarsko, mnoho pamětníků vypráví, jak jim se sháněním bydlením a prací Švýcaři pomáhali. Nezřídka je u sebe na určitou dobu ubytovali nebo je ponechali bydlet v ateliéru či jim dohodli nějaké zaměstnání. Pamětníci se pak shodují na tom, že nesmírně významná byla i psychická podpora, kterou jim řada místních obyvatel, se kterými se spřátelili, poskytovala.
To, že se jednalo se o velmi podobné pro-integrační aktivity, které Švýcarsko realizuje vůči uprchlíkům dnes, vysvětlovala Dr. Kropp ze Švýcarského červeného kříže v diskuzi Výzvy integrace v nové zemi. Tato debata o integraci probíhala právě k otevření výstavy fotografii z výše zmíněné knihy Druhý život. Přítomní Švýcaři naopak vyjadřovali překvapení nad tím, že se pro-integrační aktivity zas tolik nemění.
Integraci je potřeba podporovat
Integraci, jakožto proces postupného začleňování do majoritní společnosti, je nutné podporovat právě proto, aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním a odcizením mezi majoritní společností a nově příchozími. Nedávno jsem se setkala s případem, kdy interkulturní pracovnice řešila obtížné začleňování vietnamského žáka do školního kolektivu. Rozhovor s učitelkou a spolužáky a ukázal, že chlapec nosí na svačiny teplé jídlo, které je cítit, což je spolužákům nepříjemné a posmívají se mu. Navíc učitelky učebnice a sešity zabalené do novin považovaly za projev nedostatečně pečlivého přístupu ze strany rodičů a vadilo jim, že žák jako ostatní nepoužívá průhledné obaly. Krátký rozhor s rodiči dítěte ukázal, že dělají jen to, co je ve Vietnamu běžné. Po vysvětlení situace mu začali dávat jiné svačiny, zakoupili platové obaly na sešity a dohodli si půlroční schůzky s tlumočníkem a třídní učitelkou pro předejití případným dalším problémům. Zdánlivě banální problém vytvářel zbytečnou bariéru, kterou drobná intervence pomohla překonat. Bez integračních opatření, které podporují práci interkulturních pracovnic, by se to však neobešlo.
Nikdo netvrdí, že integrace je jednoduchý proces. Migrace přináší řadu výzev i příležitostí. Na hostitelských státech ale zásadně záleží, zda využijí potenciálu migrace či nikoli. Právě podpora pro-integračních aktivit pomáhá předcházet situacím, které si pro naši společnost nepřejeme. Malé kroky pomáhají odstranit velké překážky, jen blázen by je nepodpořil.“
|
Má premisa v původním textu nestála na tom, že emigranti z Československa nepotřebovali integrační procesy. Obtížnost začlenění jsem uvedl i u nich, ač jsem ji bagatelizoval tím, že u nich se nemuselo zdůrazňovat a učit, že „ve sprchách se nekadí“. Základní premisou byla skutečnost, že emigranti z Československa se chtěli začlenit do nové společnosti. Zatímco lidé z probíhající migrační vlny se v jádru začlenit nechtějí, protože u nich hraje jednu z hlavních rolí víra - islám, kterou si přinesli s sebou a která nejde integrovat do společnosti postavené na toleranci. Zároveň jsem uvedl, že na této víře současní migranti budují separovaný systém od systému dominantního. A tím dochází, a stále častěji bude docházet, ke střetu těchto dvou systémů. Přičemž ten nový, který se Evropa snaží ve své slepé toleranci přijmout, má tendence začít dominovat. A v tom je ona premisa. Českoslovenští emigranti se o druhý vítězný únor na Západě nepokoušeli. Jejich cílem bylo před vítězným únorem utéct. Současní utečenci s sebou nesou to, před čím údajně utíkají. Tedy ideologii, která je netolerantní a násilná. Krom jiného jdou nynější migrační vlny ze zcela odlišného sociálního a společenského zázemí. Českoslovenští emigranti vycházeli z téměř totožného, jaký byl na Západě. Jen byli nuceni utíkat před bolševismem.
Reakce redakce...
Tak ta je rozličná. Neb redakce Krajských listů.cz nejenže není názorově jednotná, naopak – byť malá, je názorově rozrůzněná, jak to jen jde, a navíc, názorová uniformita není vyžadována. Čili ´reakce redakce´ je eufemismus, je to reakce toho člena redakce, který je pod článkem podepsán… Tento oznam dáváme dosud pod každou reakci, aby bylo jasno jak v poledne na rovníku.
|
Reakce Marie Jelínkové na reakci Štěpána Chába
Těžko uvěřit tvrzení, že článek s názvem „slušný člověk integrovat nepotřebuje“, postuluje něco jiného než, že „slušný člověk integrovat nepotřebuje“. Ve své reakci ukazuji, že právě pro-integrační aktivity vedou k předcházení mnoha zbytečným problémům. Aby byla migrace přínosem pro hostitelskou společnost, je třeba integraci co nejvíce podporovat. Následně předkládaný argument, že šlo o to, že „Českoslovenští emigranti se integrovat chtěli, ale současní nechtějí“ je již o něčem jiném.
Kulturní a náboženská integrace
Zejména v původním článku jsou akcentovány dvě různé oblasti integrace: kulturní a náboženská. Zřejmě každý, kdo cestoval dál od domova, zaznamenal, že některé věci mohou být „jinak“: v Číně lidé udržují daleko menší osobní prostor, v Mongolsku pohoršíte kapesníkem a v Jordánsku se vás klidně během pár minut zeptají na plat a jednání mezi jednotlivci je v podstatě nepředstavitelné. S kulturou jsou spjaté zvyky, které si často neuvědomujeme. V rámci integračních kurzů jde část z nich vysvětlit, další lidé vstřebají kontaktem s majoritní společností, další (například mezigenerační očekávání) je třeba pojmenovávat a mluvit o nich a další již bývají na pomezí práva, dodržovat právní systém hostitelské země je pak nezbytné.
Funguje argument náboženství?
Argument, že lidé „z probíhající migrační vlny se v jádru začlenit nechtějí“ stojí ryze na argumentaci náboženstvím – islámu. Roli islámu, který má stejně jako jakékoli jiné velké náboženství obrovskou řadu podob, je jistě třeba brát v oblasti integrace v potaz, výzkumy však ukazují, že integrace je daleko více vázaná na socio-ekonomické podmínky migrantů než na jejich náboženství. Autor nepředkládá žádné skutečnosti k současné migraci, ze kterých vychází. Krátký pohled na data o syrských uprchlíci v zemích EU ukazuje, že dvě třetiny syrských uprchlíků ve věku 18-32 ve Velké Británii studují či pracují, v Německu je jejich zaměstnanost pořád nižší, ale každoročně skokově roste, vznikají desítky projektů sdíleného bydlení pro lepší integraci, které přinášejí skvělé výsledky po několika měsících a takhle by šlo pokračovat dál.
V každé společnosti se najde černá ovce
Mezi lety 2014-2017 přijelo do Evropy zhruba 3,8 mil uprchlíků, jistě se mezi nimi najdou i tací, kdo chtějí azylu zneužít či jsou proti principům liberální demokracie. Při tak obrovském počtu lidí se tomu lze těžko vyhnout a tyto problémy nikterak nezpochybňuji, s pobytem v hostitelské zemi musí být spjata jak práva, tak povinnosti. Při pohledu na statistiky či na jiná než česká media se ale ukazuje, že nesmírně náročný a dlouhodobý proces integrace nedávno příchozích uprchlíků se zatím daří a co více, že se nově příchozí integrovat opravdu chtějí. Obrovskou roli však hraje, zda jim k tomu dají hostitelské společnosti možnost.
Poučme se a neopakujme chyby
Hodnota tolerance naší liberální společnosti je zranitelná, pokud ji však nezaměňujeme za bezbřehost, je to její síla, ne slabina. Migrace je od pradávna součástí lidské přirozenosti, z chyb západních společností a jejich podcenění integrace, která vedla k některým ze zmiňovaných problémů, je třeba se poučit a ne je následovat. Diskuzi o těchto tématech je však třeba vést na základě pojmů, ne dojmů.
Sousednímu Německu se podařilo, že mladí uprchlíci začali školu navštěvovat většinou o tří týdnu po příjezdu. Dotace do jazyka byly obrovské - 600 hodin výuky jazyka, 100 hodin kulturní orientace.
Co se týče vaší reakce, odkud víte, že se současní uprchlíci integrovat nechtějí? S několika, kdo jsou v ČR, přijdu do styku a rozhodně se integrovat chtějí a integrují se. Muslim/křesťan/bezvěrec – pracují, jejich děti chodí do školy, učí se nebo mluví česky. Nebudují separovaný systém. Podobnou zkušenost mám i z jiných zemí. A tam, kde jsou problémy (a ony nemohou nebýt), není to právě selhání integrace? Toho, že k integračním opatřením nedocházelo?
Inu připojuji reakci na reakci.
Vložil: Štěpán Cháb