Svůj původ netajil, romsky se ale nikdy nenaučil. Projel celý svět, aby nakonec o všechno přišel. Tajnosti slavných
03.08.2018
Foto: youtube.com
Popisek: Antonín Gondolán
AUDIO/VIDEO Už v pouhých čtrnácti začal hrát ve slavném orchestru, pak založil se sourozenci skupinu, s níž vystupoval po celém světě. A pak přišlo osudové rozhodnutí. Zjistil, že zákony neplatí, jak by měly, a málem to zaplatil životem.
Malá vesnička na úpatí slovenských velehor, doma třináct děcek, zpravidla pořádně divokých, jak jim to koneckonců nadělil temperament, zděděný po rodičích… Některé romské osady tak vypadají dodnes, mnozí Romové jsou ale živým důkazem, že to ale jde i jinak. A nejen dnes. Vždyť jeden z nejznámějších českých Romů, který se proslavil po celém světě, letos oslavil už sedmdesáté šesté narozeniny. „Aby se z toho Romové dostali, musí za prvé chtít změnit svůj život,“ upozorňoval hlasitě zpěvák a muzikant Antonín Gondolán ve své Třinácté komnatě již v roce 2008. „A za druhé je důležité vzdělání. Když je člověk vzdělán, je víc informován, má větší přehled a lze s ním diskutovat.“
Čekej a neplakej:
Začínal na svatbách
Narodil se 13. června 1942 v malé slovenské vesničce Brutovce nedaleko Spišského Podhradí jako jeden ze třinácti potomků. Maminka pocházela z bohaté romské rodiny, její otec ve dvacátých letech odešel do Ameriky, kde zbohatl obchodováním s olejem a cukrem. Jenže se zamilovala do chudého muzikanta, utekla za ním a otce z toho ranila mrtvice. Stačil ji ale ještě vydědit. Již ve dvou letech se ale Antonín stěhoval do Čech, protože fašisté pořádali ve Slovenském štátu na Romy doslova hony. „Takže v jádru, někde v hloubi duše, jsem Slovák, ale srdcem jsem Čech. A ještě kdybych bral v úvahu otce, tak je v tom ještě romština, ale já už jsem trochu zdegenerovaný, takže jsem spíše Čech,“ prohlásil v rozhovoru pro server reomove.radio.cz. Romský původ sice nikdy netajil, jeho rodiče však své děti nikdy romštinu ani nenaučili a vychováván mezi Romy nebyl. „Vyplývalo to také z toho, že otec netoužil po romské komunitě,“ prozradil.
Dám dělovou ránu
(Karel Gott a Antonín Gondolán v roce 1967):
Brom ho chtěl koupit
Do padesátých let se Antonínův otec živil výhradně jako muzikant, pak ale musel jako všichni ostatní do práce. Dělnickou práci i ubytování dostal nejdříve v Jeseníku, pak ve Vrchlabí, početná rodina prý ale vždycky způsobila nevoli okolí a byt pro ni nebyl nikdy dost velký. Otec vedl všechny své potomky odmalička k lásce k hudbě, takže Antonín už jako dítě hrál na housle, kytaru, později i na kontrabas. Brzy začal hrát s bratry na křty a svatby, kde získával první muzikantské ‘ostruhy‘. K osudovému setkání, které zcela změnilo jeho život, došlo v kavárně ve Vrchlabí. „Při jedné příležitosti, kde hostoval Orchestr Gustava Broma, jsem se tam objevil, otec mi dal do rukou kontrabas, já jsem zahrál nějaké malinké sólíčko a opravdu jsem vzbudil pozornost. Tenkrát pan Brom přišel za otcem, a co stojí za zmínku, bylo to, že pan Brom mě chtěl koupit – tak nějak lidově řečeno. Otec se zachoval velmi dobře a řekl, že dávno už svoje děti neprodává, ale pokud se pan Brom o mě postará ve všem ostatním, tak bude potěšení na jeho straně, že budu hrát v tak výborném orchestru. To se taky stalo,“ zavzpomínal.
Bešla e čhaj:
Pohádka prince z Nemanic
Gustav Brom ho brzy vyměnil za kontrabasistu Milana Pilara, ubytoval ho u sebe a vymohl mu u profesora Ventruby přijetí na konzervatoř bez přijímacích zkoušek. Díky orchestru získal průpravu a díky plesům na Slovanském ostrově se brzy po Praze rozkřiklo, že u Broma hraje na basu patnáctiletý kluk. Bratři Štaidlové a mimořádný klavírista, skladatel a hudební aranžér Rudolf Rokl si ho zašli poslechnout a nabídli mu angažmá v orchestru divadla Semafor, v němž tehdy účinkoval i Karel Gott. „Karel a bratři Štaidlové mě potom požádali o spolupráci. Jsme stejná věková kategorie, takže jsme se hned spřátelili, měli jsme úplně stejné zájmy, poslouchali jsme stejnou muziku, a ke spolupráci byl jen krůček. Navíc v té době jsme ještě nebyli tak slavní, takže jsme k sobě měli trošičku jiný vztah – byl takový přátelštější. Ale tím není řečeno, že bychom mezi sebou měli špatné vztahy. Akorát zájezdem do Ameriky jsme si uvědomili, že každý patříme trochu jinam.“
Husle a cimbal
(s Janou Kocianovou v roce 1976):
Legendární Las Vegas
Po legendárním zájezdu s Karlem Gottem do Las Vegas v roce 1967 založil se sestrou a třemi bratry populární skupinu Bratři Gondolánovi, která koncertovala po celém světě. Ostrému a velmi úspěšnému startu pomohl i fakt, že kapela zpočátku vystupovala se zavedenými zpěváky té doby – Helenou Vondráčkovou, Karlem Gottem nebo Waldemarem Matuškou. „V Americe jsem pochopil, že zpívat písničky, které už nazpívalo tisíce zpěváků, není zrovna nejchytřejší. Když to nazpívají skvělí sólisté, dá to hodně práce se jim trošku přiblížit – nejen podáním, ale i jazykem a vším, co k tomu patří. Když jsme jednou konzultovali program a dramaturgii pořadu v Las Vegas, nabídl jsem tam jednou písničku Duj, duj. A to mělo větší ohlas než jakákoliv jiná písnička, protože byla původní,“ zavzpomínal.
Tancovala ráda:
Psali pro něj ti nejlepší
Vzal si z toho poučení, takže skupina nikdy nehrála cizí skladbu. Brzy se stal respektovaným autorem mnoha písní, pro něž psaly texty nejlepší textaři, jakými byl Eduard Krečmar, Petr Rada či Pavel Vrba, a které zpívaly největší popové hvězdy. O jeho slávě svědčí i fakt, že singlu s hitem „Čekej a neplakej“ se prodalo v dnešních poměrech neuvěřitelných 150 000 kusů! Navzdory úspěchu se sourozenci Gondolánovi časem rozešli. „Jak jsme jezdili po koncertech a po světě, byla to doba, kdy nám bylo 20 až 25 let. Byli jsme mladí a pěkní lidé. Láska je mocná čarodějka, nevybírá si a není podmínka, aby se člověk ženil jenom v Česku, to se může stát na zájezdě v Bulharsku nebo v Americe. A to se přesně stalo některým mým bratrům: jeden třeba žije ve Švýcarsku, má tam rodinu a děti, Věra žila dvacet let v Austrálii, má tam rodinu a dům, František žil v Německu a v Austrálii, já jsem žil v Německu...“ prozradil, do jakých koutů planety jeho sourozence život zavál.
Co s tím:
Konec velkého snu
Nakonec Antonín pokračoval v kariéře profesionálního hudebníka sám, v různých sestavách a v různých zemích. I v cizině se muzikou dokázal uživit, byl pokládán za velmi kvalitního jazzového hráče. Jeho manželství s Němkou se ale rozpadlo a on se po roce 1989 vrátil domů, do Čech, přestože měl lukrativní nabídky, mimo jiné třeba na turné v Austrálii. Měl hlavu, plnou plánů. Díky návratu sourozenců znovu vzkřísil skupinu Bratří Gondolánů, vystudoval obor sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity v Nitře, protože chtěl pozvednout úroveň Romů a národnostních menšin. Dalším jeho velkým snem byl vlastní jazzový klub. Vyhlédl si prostory v centru Prahy, na jejich pronájem a zařízení si vzal úvěr šest milionů korun. Dokonce kvůli tomu vystudoval i hotelovou školu. Po dvou letech ale o všechno přišel. Exekutoři zabavili mimo jiné i dům jeho bratrovi, kterým za Antonínovu půjčku ručil. Bratr skončil i s dětmi na ulici, Antonín přišel o byt i všechny úspory.
Růže:
Realita ho málem zabila
Stres, který s sebou tyto problémy přinesly, se podepsal na jeho zdravotním stavu. On, který nebyl nikdy nemocný, málem přišel o život. Selhalo mu srdce, musel být okamžitě operován. Další komplikací byly žaludeční vředy, problémy s ledvinami a močovými cestami. Kdysi velmi výrazná osobnost české popové scény nakonec skončila v invalidním důchodu. Zkušenost, že zákony neplatí, jak by měly, že podvod, kvůli kterému zkrachoval, zůstal bez potrestání, ale Antonína Gondolána nezlomila. Dál se nepřestává se životem rvát. Koncertuje, skládá, snaží se šířit osvětu mezi Romy i jejich spoluobčany, kteří vůči nim často bývají předpojatí. „Těch problémů je řada – ty už existují od nějakého 16. století. Moc se toho neudělalo,“ konstatuje. Jeho přítelkyně o něm říká, že je bílá vrána mezi Romy. A také nevyléčitelný optimista.
Vložil: Adina Janovská