Něžná přítelkyně odhalila prostřednictvím dopisů Havlův skutečný charakter. Proč byl podezírán z děvkaření? Tajnosti slavných
26.07.2018
Foto: ČT / repro
Popisek: Václav Havel v roce 1986 na Hrádečku
Když nedávno vyšla kniha „něžné přítelkyně“ Václava Havla Jitky Vodňanské ´Voda, která hoří´, vyvolala samozřejmě poprask, ale zdaleka ne takový jako Tajná knihy Ireny Obermannové, líčící poměr spisovatelky s „největším Čechem“. Někteří kritici se přesto domnívají, že i Vodňanská překročila míru intimity. Jenže, zkušená psychoterapeutka je v líčení svého dlouholetého mileneckého poměru mnohem diskrétnější a o jejím vztahu s Václavem Havlem nejlépe vypovídá rozsáhlá korespondence. Zatímco o tom, že se Obermannová skutečně stala Havlovou milenkou, leckdo zapochyboval, u Vodňanské tomu tak není.
Naopak, kniha je pro mnohé šokující tím, že Václav Havel bez skrupulí udržoval během svého manželství paralelní vztahy a ten s Jitkou Vodňanskou byl patrně nejdelším. A i když se samotná autorka nyní zlobí, že se zájem veřejnosti soustředil pouze na pasáže o Havlovi, je poněkud naivní pokud se domnívá, že by bez nich její kniha vzbudila větší zájem. Vždyť ji jako psychoterapeutku znají pouze odborníci z branže a „proslavila“ se právě jako Havlova milenka. Nebýt této skutečnosti, zůstala by jen jednou z tisíců zajímavých a pohledných žen, které vydaly svůj deník.
Cenné svědectví
Její autentické vzpomínky a dokumenty jsou však významným svědectvím o charakteru Václava Havla. Jejich složitý vztah komentuje vlastními slovy minimálně a hlavní vypovídající hodnotu má vzájemná písemná korespondence, z níž ta Havlova je podstatnější. Známý dramatik a disident se v ní prezentuje jako nejistý, depresemi soužený člověk a přelétavý manžel s fatální slabostí pro krásné a silné ženy. A v neposlední řadě také jako podpantoflák a především slaboch, jenž pod tlakem situace zapudil nejen své lásky, ale i přátele. Potvrdilo se tak vše, o čem se léta pouze šuškalo a spekulovalo. Falešné pohoršení nad tím, že někdo odkryl Havlovo soukromí, přitom není na místě, ba naopak. Tím spíše, že byl tento český prezident a disident vydáván za mezinárodní mravní autoritu.
Mravný život?
Téměř k neuvěření jsou ty pasáže z jeho dopisů, adresovaných Jitce Vodňanské, kde se snaží obhájit svoje sklony k nevěře, ale na svoji milenku žárlí. Na druhé straně si však uvědomuje mnohé svoje nedobré vlastnosti, sklony k pití či závislost na lécích. V roce 1983 své Jíti (jak Vodňanskou oslovuje) například slibuje, že nebude pít a (téměř) jíst žádné prášky a že bude žít zkrátka zdravě. Dokonce se zapřisáhl, že nebude moc mluvit a hlavně žvanit. Nakonec slibuje: „Budu žít mravně a odpovědněji a nebudu v každým hovně za kvedlačku.“ Dokonce se zamýšlí, zda je mravné a odpovědné, že chodí s Andulkou (Annou Kohoutovou, pozn. A. H.), zároveň se přátelí s Vodňanskou a přitom všem se cítí patřit k manželce Olze, asi víc, než ona jemu. A posteskne si: „A přitom všem jsem ještě podezírán z děvkařství.“ Nakonec žádá Jitku, aby se nad tím zamyslela a poradila mu, co má dělat, protože se cítí bezradný.
Promarněná šance
Zcela právem vyvolala největší pozornost pasáž o tom, že postojem k těhotenství Jitku přiměl k tomu, aby šla na potrat. Vymlouval se, že s ní nemůže jít před komisi, protože musí být kvůli rekonstrukci Hrádečku osobně přítomen na místě a dodává jí odvahu slovy: „Hlavu vzhůru, nejsi první, ani poslední. Ber to sportovně.“ Jak Havel, tak Vodňanská svého rozhodnutí nemít společně dítě litovali, ale bylo již pozdě. „Svoji šanci jsme promarnili,“ připustila.
Havel se podobně vymluvil z dalších důležitých životních rozhodnutí, například rozvodu s manželkou Olgou, která byla nakonec ochotná jej podstoupit. Je to on sám, kdo se v dalším dopise nejlépe charakterizoval: „Sere mne, že nejsem schopen žít ani s Olgou, ani bez ní, že nejsem schopen se rozhodnout, že chci nadále žít jen s tebou, že nejsem schopen zajistit ti ani trochu relativního štěstí.“ Jenže, nakonec se rozhodl tak, že všem vyrazil dech.
Pokračování zítra
Vložil: Adéla Hofmanová