O všechno se vždy musela porvat. Železnou vůlí si vydobyla i odklad neodvratného konce. Tajnosti slavných
25.07.2018
Foto: repro/archiv Bontonfilm
Popisek: Věra Galatíková jako Lenora v historickém dramatu Údolí včel, které odstartovalo její filmovou kariéru
Kdybychom hledali českou ‘Železnou Lady‘, nejspíš by tento titul náležel nezapomenutelné dámě s podmanivýma, zasněnýma očima. Mimořádně pevnou vůlí, pílí a dřinou si totiž dokázala vybojovat vše, co si usmyslela. Načas dokázala dokonce zahnat i nekompromisní paní Smrt.
Půvab a elegance, podmanivý hlas, záruka kvality uměleckého výkonu… zkrátka výrazná a rozhodně nepřehlédnutelná osobnost. Věra Galatíková hrála charakterní a dramatické role, vynikala jako představitelka psychologicky složitých hrdinek, k nimž měla blízko zvláštním spojením přirozené oduševnělosti i temperamentu. Nezapomenutelná ‘holka z Moravy‘ byla mimořádný dříč, celý život podřizovala přesvědčení, že je všechno na ní, a co neudělá, to zkrátka nebude. I do Národního divadla se dostala jen díky své píli a cílevědomosti. Neustále se usmívala, nesnášela lítost a nikdy si ani slůvkem nepostěžovala, přestože si ke konci života hodně vytrpěla. Také o splnění svého největšího přání se musela tvrdě poprat s osudem, i to ale nakonec dokázala.
V roce 1964 v pardubickém divadle, v tragédii Michaila J. Lermontova Maškaráda
(foto - vis.idu.cz/Miroslav Tůma)
Práva, nebo medicína?
Narodila se na Valašsku jen pár týdnů před podepsáním osudové Mnichovské dohody, 19. srpna 1938. Dětství prožila na samotě Paseky u Zlína, na úpatí Vizovické vrchoviny. S výjimkou jediného roku, stráveného v srbském Borovo-Vukovaru, kam její tatínek Ignác odjel během války za prací. Láskou k divadlu načichla již v útlém věku, maminka Marie totiž byla nadšenou a velmi talentovanou ochotnicí. Poté co se rodina přestěhovala po válce do Zlína, nevynechali rodiče v tamním divadle jedinou premiéru a Věru brávali samozřejmě s sebou. Pro hereckou dráhu sice byla rozhodnuta již ve čtrnácti letech, doma ale jejímu talentu moc nevěřili. Navíc považovali divadlo za zábavu, nikoli za spolehlivý zdroj obživy, takže jí doporučili, ať nejprve raději vystuduje nějaký praktičtější obor. Tatínek prý říkal, že má hlavu na učení, takže by si měla vybrat práva nebo medicínu. Začala tedy studovat na gymnáziu, pak ale přešla na pedagogické gymnázium v Kroměříži, kde mohla získat maturitu, opravňující k vyučování na základní škole.
Podpořil ji farář
Nejprve opravdu začala učit češtinu ve Vracově u Kyjova a stala se alespoň vášnivou čtenářkou, kantorský chlebíček nebyl ale právě lehký. „Když si koupím pár knih, musím si občas před výplatou vypůjčit na chleba,“ přiznala kdysi. Svojí profesi se věnovala zodpovědně a naplno, koneckonců jako vždy úplně všemu, do čeho se pustila. Přesto ji velmi brzy pohltil její životní sen. Nakonec pověsila učitelství na hřebík, tenkrát jí pomohl místní farář, který se za ni přimluvil u rodičů. Vystudovala herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, absolvovala v roce 1962 a první angažmá získala ve Východočeském divadle v Pardubicích. Úplně první filmovou roli dostala v dramatu slovenského režiséra Martina Hollého mladšího Havrania cesta, vzápětí na ni ale čekal první velkolepý úspěch, za který vděčila svým výkonům v divadle. Právě tam si jí totiž všiml režisér František Vláčil, který ji již v roce 1962 obsadil do role Ondřejovy nevlastní matky Lenory v historickém dramatu Údolí včel.
Královna Žofie v televizní historické inscenaci Smrt krále Václava
(foto - repro/archiv ČT)
Dřela do zemdlení
Mimořádný úspěch filmu Údolí včel ji přiměl k přestěhování do Prahy, kde působila pět let v Činoherním klubu. V roce 1972 přešla do souboru Divadla S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou), v roce 1979 pak do souboru Městských divadel pražských. Nejvýznamnější zlom v její kariéře nastal až v roce 1993, kdy se konečně stala členkou činohry pražského Národního divadla a současně začala vyučovat herectví na DAMU. I když se tu a tam objevila i v komediích, filmoví a televizní režiséři je nejraději obsazovali do dramat, v nichž většinou hrála životem zkoušené a utrápené ženy. K této volbě ji předurčovaly krásné oči, jakoby neustále zahalené smutkem, a příjemný hlas, znějící velmi dramaticky. Na jednu stranu byla vitální, temperamentní a živočišná, na druhou dokázala působit i klidně a mimořádně důvěryhodně. Na své role se připravovala velmi pečlivě, zkoušet dokázala až do zemdlení, jen aby se na jevišti přiblížila k naprosté dokonalosti. I to se možná časem podepsalo na jejím zdraví.
Emancipovaná a nezdolná
Věra Galatíková dokázala, že i vedlejší, rozsahem nevelké role lze zahrát tak, aby divákovi její výkon nadlouho utkvěl v paměti. Velmi výraznou osobnost vzdorující těžkému osudu, manželku sedláka Františka, ztvárnila například v roce 1968 v legendární kronice o poválečné vesnici Všichni dobří rodáci. Režisér Vojtěch Jasný si také za ni přivezl cenu za režii z mezinárodního festivalu v Cannes. V následujících filmech na ni připadly vedlejší postavy současných žen, většinou milenek, v různých krizových situacích. Od počátku sedmdesátých let byla poměrně stereotypně obsazována do rolí manželek či matek dospívajících dětí, ošetřovatelek a lékařek. Významné jsou zejména dvě z nich, učitelka Pavla Kodetová ve Vláčilově Dýmu bramborové natě a vdavekchtivá venkovanka Halina Vašicová v Hanibalově psychologickém příběhu Láska s vůní pryskyřice. Mateřské typy energických, emancipovaných a nezdolných žen převažují také mezi jejími televizními hrdinkami. Nejznámější je ředitelka školy Martínková ze seriálu My všichni školou povinní. Zahrála si ale i v dalších čtrnácti seriálových projektech, například vrchní sestru záchranky v Sanitce či Peřinovou v Četnických humoreskách.
V roce 2004 na jevišti pražského Stavovského divadla, v tragikomedii Caryl Churchill Prvotřídní ženy
(foto - vis.idu.cz)
Na svatbu si musela počkat
Svoji životní lásku, charismatického herce Ladislava Freje, potkala poprvé Kdysi v Brně, když se vydala tajně na přijímačky. Tenkrát ji ale o tři roky mladší mladíček příliš nezaujal. Jiskra mezi nimi prý přeskočila až později, když společně zkoušeli v Pardubicích slavné historické drama Augusta Stringberga Královna Kristýna. Zpočátku jen skomírající plamínek vztahu se ale naplno rozhořel až v Praze. V roce 1971 se jim narodila dcera Kristýna a o dva roky později syn Ladislav, kteří oba později rozšířili herecké řady. Přesto se Frej do manželství nehrnul, protože už měl na kontě tři rozvody. Poprvé si vzal svoji velkou studentskou lásku, s níž má syna Davida, manželství ale nevydrželo a jeho žena i s dítětem emigrovala do Švýcarska. Druhé manželství s herečkou Gabrielou Wilhelmovou negativně poznamenaly dva potraty. Jeho třetí manželkou se stala herečka Evelyna Steimarová, ani tento vztah ale nevydržel, hlavně z nenaplněné touhy po dětech. Rozešli se již po roce a vzápětí se oběma podařilo počít děti s jinými partnery. I Věru Ladislav nakonec o ruku požádal, až ale v roce 1977, když ležel v nemocnici se svalovou chřipkou. Jejich vztah byl po celou dobu extrémní, Ladislavova výbušná povaha a zalíbení v jiných ženách prý dávaly Věře pořádně zabrat. Přesto vždycky všechna úskalí překonali a nepřestali se milovat. Jejich vztah, plný lásky a bouřlivých emocí, ale také harmonie a klidu, vydržel úžasných třicet šest let.
S kouřením sekla ze dne na den
V roce 1988 byla jmenována zasloužilou umělkyní, v roce 1994 získala za svou královnu Hekabé divadelní cenu Thálie. Mimo jiné často spolupracovala s dabingem a proslavila se jako český hlas francouzské legendy Annie Girardot. Za celoživotní mistrovství v dabingu také dostala v roce 2000 Cenu Františka Filipovského. Filmových a televizních postav ztvárnila více než stovku. Naposledy stanula před kamerou v roce 2005 jako babička v dramatu Hadí tanec, které je součástí cyklu České televize Oběti. Natáčel ho jako svůj hraný debut zkušený dokumentarista Petr Slavík. Když se v roce 2002 dozvěděla, že má rakovinu plic, byl to šok. Statečně absolvovala operaci a okamžitě přestala kouřit, přestože byla silná kuřačka. Znovu tím prokázala svoji vyhlášenou, přímo železnou vůli. Dokonce se zapojila i do protikuřácké kampaně. Jenže za dva roky se zákeřná nemoc vrátila. Opět přišla na řadu operace, nemoc se ale nechtěla vzdát. Přesto herečka odmítla další chemoterapii a rozhodla se pro alternativní léčbu. „Nestrávím přece poslední měsíce – nebo kolik mi zbývá – s hlavou v záchodové míse,“ prohlásila tehdy v rozhovoru pro MF Dnes.
Naposledy před kamerou – s Aloisem Švehlíkem v dramatu Hadí tanec
(foto - repro/archiv ČT)
Odešel anděl strážný
Život jí injekcemi na podporu imunity pomáhal prodlužovat primář z kladenské nemocnice, který se staral také o Václava Havla a s nímž ji seznámila kamarádka, herečka Táňa Fišerová. Nakonec svůj boj o život prodloužila na dva roky. „Nechápu tu zděšenou reakci příbuzných, když se dozvědí, že někdo z rodiny má rakovinu. Myslím, že je velmi důležitý přístup k nemoci, snaha jí nepodléhat a přitom počítat s tím, že až to přijde, tak to bude. Možná jsem s tím divná,“ svěřila se magazínu OnaDnes. Kromě nezdolné chuti do života totiž měla velké přání – dočkat se vnoučat a užít si je. Splnilo se jí, i když jenom na příliš krátkou dobu. Jedinečná Věra Galatíková navždy odešla v kladenské nemocnici těsně před vánočními svátky, 21. prosince 2007. „Na maminku myslím každý den. Nejvíc na její ruce. Měkké, teplé a krásné. S lítostí a vztekem z jejího odchodu už jsem se vyrovnala díky meditaci,“ prozradila před časem její dcera Kristýna témuž magazínu. „Když moje desetiletá dcera Ráchel mluví o babičce Věře, používá ji jako synonymum pro dobro, něco jako anděl strážný, což je vlastně krásné.“
Vložil: Adina Janovská