Český film přišel o dalšího vynikajícího režiséra, úspěšného v zahraničí. Připomínat ho budou i odvážné erotické scény
18.07.2018
Foto: repro
Popisek: Petr Weigl v pořadu ČT Na plovárně
Málokterý český umělec se dokázal prosadit v zahraničí tak, jako vynikající český režisér Petr Weigl, který zemřel o víkendu ve věku 79 let. Jeho díla patří do zlatého fondu české kinematografie, ať už jde o Radúze a Mahulenu, Fausta a Markétu nebo filmovou adaptaci opery Antonína Dvořáka Rusalka. Zároveň ale tak často tvořil v cizině (kde se dočkal mnoha poct), že si leckdo myslel, že emigroval. Opak je však pravdou, neuměl si představit, že by žil někde jinde, než v Čechách.
Weiglova celoživotní, naprosto originální tvorba dokazuje, jak výjimečnou osobností byl a kritici se shodují, že nemá a ještě dlouho u nás nebude mít konkurenci. Tím spíše, že většinu filmových, divadelních a televizních adaptací či inscenací proslulých děl dotáhl k naprosté dokonalosti. Například v Radúzovi a Mahuleně dokázal mistrovsky spojit magický pohádkový příběh spisovatele Julia Zeyera s podmanivou hudbou Josefa Suka a nádhernými obrazy. Mimořádně šťastnou ruku měl i pří výběru herců, když do hlavních rolí obsadil urostlého Jana Třísku a křehkou Magdu Vášáryovou. Popularitu jeho filmů umocňoval fakt, že si často vybíral atraktivní hvězdy. Prince v Rusalce hrál společně s Magdou Vášáryovou Milan Kňažko, do prostopášné Lady Macbeth Mcenského újezdu zase obsadil smyslnou Markétu Hrubešovou s Michalem Dlouhým.
Jenom zdání
Petr Weigl byl také známý tím, že dovedl vytvořit při práci velmi příjemnou a přátelskou atmosféru. Když se ho na to Marek Eben v pořadu Na plovárně ptal, přiznal ale, že to často bylo pouze vnější zdání: „Nebylo to tak ve uvnitř. Můj způsob vnímání světa byl vždycky spíše emocionální, skrz takové vcítění se do věci, vevnitř to bouřilo a když bylo nutné, aby herec umíral, tak já jsem umíral s sebou.“ Stejně tak prozradil, že i když se soustředil především na režii hudebních děl, sám hudební talent vůbec nemá a příliš prý dokonce nechodí na operní představení. Vždy se snažil pouze hudbu ilustrovat. Větší roli podle něj hrál fakt, že byl od dětství obklopen krásou a určitou harmonií.
Dokonalost jako metoda tvorby
Zároveň popsal svoji jedinečnou tvůrčí metodu. Snažil se prý vždy diváky přesvědčit, že v jeho filmech jde o skutečný příběh a chtěl využít všech možností, špičkové hudební nahrávky, nejlepší interprety, či dokonalé prostředí. Pokud to bylo možné, usiloval o to, aby byly do adaptací slavných operních děl obsazeni skuteční zpěváci, jenže ne vždy se to podařilo. Na plovárně dal k dobru historku, že legendární Luciano Pavarotti mu nechtěl povolit použít jeho nahrávku z opery Marie Stuartovna, pokud ve filmu nebude hrát on sám, jenže to nakonec nebylo z finančních důvodů možné.
Odvážná Lady Macbeth
Marek Eben také dosti překvapivě zabrousil na téma nahoty ve Weiglových filmech. Jenže režisér mu odpověděl, že to v jeho filmech častý jev není a že mu nejde o erotiku a vulgárnost, ale pouze o autentičnost. Připustil však, že jeho film Lady Macbeth Mcenského újezdu byl v tomto směru velmi odvážný a že naturalismus některých scén jej proslavil ve světě. Je zajímavé, že odvážnost erotických scén zaskočila i mnoho českých diváků, kteří něco podobného v díle noblesního tvůrce nečekali.
Na diskusním fóru ČSFD se na toto téma rozpoutala vášnivá diskuse a někteří její účastníci se přiznali, že je naturalisticky ztvárněné a pornografické scény šokovaly. „Sex v opeře,“ hodnotí toto náročné dílo Honza, ale tak, jako samotný režisér, nakonec došel k závěru, že ta erotika je zde zcela v souladu s Šostakovičem a jeho hudbou.
Vložil: Adéla Hofmanová