Smrtící kulce unikl populární cikán Fero jen o vlásek. Nakonec ho dostala vražedná vášeň. Tajnosti slavných
13.07.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Otto Lackovič v úspěšném válečném dramatu Smrt si říká Engelchen
Jeho život poznamenal režisér Dušan Klein, který ho ‘zaškatulkoval‘ jako cikána, a Fero z legendárních Chalupářů je hrál s obrovskou chutí. Drsný chlap s divokým temperamentem ztvárnil spoustu darebáků, nikdy jim ale nechyběla jiskra a klukovské kouzlo.
Jeho temperament i vášeň jakoby ani neměly hranice stejně jako tvrdohlavost. „Taky trošku cikán byl. Však proto jsme spolu v Chalupářích hráli manžele,“ vzpomínala na něj Luba Skořepová, jeho seriálová žena Aranka. Svou hřmotností a snědší pletí byl Otto Lackovič přímo předurčen ke ztvárňováním všelijakých nebojácných hrdinů, odvážných mladíků a často i cikánů, kterých si zahrál ve filmu i televizi celou řadu. A i poté, co se natrvalo přestěhoval do Prahy, rád obohacoval své postavy precizní rodnou slovenštinou. Málokdo si dnes už vzpomene, že tenhle kus chlapa kdysi začínal v baletu jako tanečník. Původně ale měl namířeno do úplně jiné branže, i jeho osudem ale zamíchala druhá světová válka. Dokonce tak tvrdě, že to málem zaplatil životem.
Aranka a Fero v seriálu Chalupáři
(foto - repro/ČT)
Představení na dvoře
Narodil se o Velikonocích, 5. dubna 1927, v Hlohovci na jihozápadním Slovensku. Poprvé zaplakal v rodném domě své matky Štefánie Kralicové v Hviezdoslavově ulici, kousek za železničním přejezdem. Jeho otec Ján Lackovič byl obvodním inspektorem stráže bezpečnosti celního úřadu ve Štúrovu, kde také rodina nějaký čas bydlela, a kromě Otty měli ještě staršího syna Milana. Jenže Ján nečekaně zemřel v pouhých osmatřiceti letech na infarkt, když bylo Ottovi šest let. S ovdovělou matkou se pak chlapci přestěhovali k příbuzným, většinu dospívání prožili u Váhu, ve Svätom Petru a v nedalekém Soroši.
V paměti Ottovi uvízly vzpomínky na zámeckou pouť, pánskou zahradu a především na zářijové hody, které se konaly tradičně ve svátek sv. Michala. „Jé, to bylo vůně v Podzámské ulici! Dýně, žluté, zelené, modré, slaďoučké jako medovina. A takhle husí nebo kachní čtvrtka za čtyři až pět korun! Ale já jsem měl nejradši kvašené sudové okurky. O hodech mě vždy strašně bolívalo břicho…“ zavzpomínal v jednom vyprávění v roce 1989. Už v dětství se u něj projevilo herecké nadání, s věrným kamarádem Milanem Pástvym vymýšleli různé hry. „Naším prvním ateliérem byl dvůr, plný harampádí, traktorů a mlátiček. Všechno jsme prožívali s takovou vážností a vervou, že jsme tomu sami věřili.“
Se čtrnáctiletým Dušanem Kleinem v psychologickém dramatu Můj přítel Fabián
(foto - repro/ČSFA)
Werich si ho sám vybral
Po základní škole odešel do Nitry, kde se měl vyučit strojním zámečníkem. Jenže to už bylo za druhé světové války a frontová linie se nezadržitelně posouvala na západ, ke Slovensku. A tak se teprve sedmnáctiletý Otto přidal v roce 1944 ke Slovenskému národnímu povstání. Utrpěl průstřel ramene a z vážného zranění se pak léčil v rodném domě. Jenže potajmu, protože Hlohovec byl v té době plný německých vojáků.
Po osvobození se sice do Nitry vrátil, už ale nikoli k původnímu řemeslu. Místo něj začínal v tamním Slovenském lidovém divadle v baletu i opeře, kde dostal příležitost zaskakovat i v sólových partech. Pak přes operetního mladokomika přešel časem natrvalo k činohře. Během deseti let prošel postupně divadly v Michalovcích, Prešově a Žilině, až přišla nabídka, která se neodmítá – angažmá v pražském Divadle satiry. K definitivnímu rozhodnutí ho popostrčilo i propuštění z prešovského divadla z politických důvodů a přispěly k tomu i stále častější nabídky na spolupráci od českých filmařů.
S Dagmar Zikánovou v roce 1959, v detektivce 105% alibi
(foto - archiv TV Barrandov)
Populární cikán
V Divadle satiry, které bylo později přejmenováno na Divadlo ABC, dosáhl skutečného hereckého vrcholu. Do souboru si ho tenkrát vybral osobně Jan Werich, v jehož legendární Baladě z hadrů si Lackovič zahrál nejen na jevišti, ale v roce 1960 i ve stejnojmenném filmu. Před filmovou kamerou ale debutoval již o desetiletí dříve, v roce 1950 jako pacholek Jožo v prostoduché agitační komedii Kozie mlieko. Často bývají připomínány jeho skvělé postavy svérázných Romů, ať již to byl cikán Fabián v psychologickém dramatu režiséra Jiřího Weisse Můj přítel Fabián z roku 1953 či jedinečný Fero v Chalupářích.
Postupně se objevil i v celovečerních projektech ve větších rolích, během kariéry jich vytvořil ve filmech či televizi zhruba 130 a k nim je třeba ještě přičíst třicet pět seriálů. Často spolupracoval i s dabingem a jeho charakteristický chraplák je nezapomenutelný. Právě nyní si ho můžeme připomenout, protože k ‘jeho‘ postavám patřil mimo jiné padouch Rollins v dobrodružné indiánce Vinnetou. Za perfektní výkony také dostal v roce 2015 Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
Opět s Lubou Skořepovou, tentokrát jako manželé Bernáškovi v seriálu Dnes v jednom domě
(foto - repro/archiv ČT)
Vražedná vášeň
Po celý život byl Otto Lackovič velmi silný kuřák a tato vášeň se mu také stala nakonec osudnou. Po odchodu do důchodu trávil hodně času na své chalupě v Českém ráji, dál ale působil pohostinsky například v Divadle Skelet Pavla Trávníčka či v Divadle na Jezerce, v němž si naposledy zahrál ještě v osmdesáti letech. Před filmovou kamerou sice stanul naposledy již v roce 1996 v psychologickém dramatu režiséra Hynka Bočana Bumerang, poté ale často spolupracoval s televizí, přestože na něj velmi těžce dolehla již v roce 1982 smrt matky Štefánie.
Ještě hůř bylo, poté co tragicky zahynula jeho dcera Ernika. Koncem devadesátých letech pak na něj zaútočily následky dlouholeté kuřácké vášně. Onemocněl rakovinou plic, které ale dlouho vzdoroval. Naposledy stanul před kamerou v roce 2003 jako mariášový dědek v seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Dál se pravidelně vracel na rodné Slovensko a ještě o Vánocích 2007 popřál svým blízkým hodně zdraví v Hlohovci. Jemu už ale dopřáno nebylo. Zemřel 4. února 2008 v Praze.
Vložil: Adina Janovská