Pohádkového Martina Kabáta ‘dopekli‘ v troubě. A pak do smrti nenechal žádnou sukni na pokoji. Tajnosti slavných
04.07.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Josef Bek s Evou Klepáčovou ve slavné pohádce Hrátky s čertem
VIDEO Rozdával smích a pohodu a lidé si ho podvědomě přivlastňovali jako kamaráda, kterého už léta dobře znají. Chlap jako hora, s hlasem jako zvon a nezničitelnou dobrou náladou. Není divu, že se na něj holky lepily jako včely na med. A Pepíček si jejich přízně uměl užívat.
Bezprostřednost, optimismus, charisma, smysl pro humor, improvizace, nenucenost, šarm a široký úsměv… Nezapomenutelný Josef Bek zazářil hned po válce a stal se prototypem kladného hrdiny. Chlap jako hora s mimořádně zvučným, čistým hlasem dokázal mistrně navazovat kontakt s publikem, což hojně využíval v různých estrádních a kabaretních představeních. Na vrcholu kariéry stanul v šedesátých letech, hrál a zpíval v mnoha desítkách divadelních her, natočil sedmdesát filmů a ztvárnil zhruba dvě stovky postav v televizních inscenacích a seriálech. Mnohdy za své výkony platil i zdravím, nejednou 'přepnul' hlas nebo se zranil. Jeho nakažlivý optimismus ho předurčil pro role bodrých příjemných chlapíků, hrát je ale nemusel. Prostě takový byl, a to po celý život.
Píseň řidiče autobusu 706 RTO
(z filmu Florenc13,30):
Dopekli ho v troubě
Přišel na svět jako předčasný dárek pod stromeček – narodil se totiž 21. prosince 1918, o téměř dva měsíce dřív. A to byl problém. Jeho otec Josef sice pocházel z bohaté velkostatkářské rodiny, jenže se zamiloval do chudé hospodské kuchařky Kateřiny. Oženil se s ní přes zákaz rodičů a otec ho kvůli tomu vydědil, takže pak až do konce života jezdil u dráhy s rudlem. Na drahou lékařskou péči peníze nebyly a příliš šancí neduživému novorozenci nedávala ani porodní bába. Inkubátory tenkrát ještě neexistovaly, a tak rodiče vyřešili problém po svém a nahřívali ho v troubě. Nakonec ho úspěšně vypiplali, i když to malý Pepíček neměl právě snadné – starší sestry Marie Magdalena a Růžena si prý na něj malovaly prsty obrázky. Už v první třídě si vysloužil dvojku z chování, protože pozdravil pana řídícího „Pochválen buď Ježíš Kristus“. Věřící zůstal po celý život a nikdy se tím netajil. Další trampoty mu připravila výslovnost – ještě v devíti letech neuměl říci ‘ř‘. Nakonec se sám vydal do ústavu pro hluchoněmé a požádal tamního ředitele, aby s ním cvičil.
Pepíčku začni
(s Ljubou Hermanovou):
Místo Reichu opera
V dětství měl o své budoucnosti spoustu romantických představ. Chtěl se stát hajným, knězem, vojákem, fotbalistou… Nakonec ale skončil na obchodní akademii. Již během studia ale začal hrát ochotnické divadlo a zpíval tak dobře, že mu intendant Východoslovenského divadla v Košicích nabídl angažmá operetního tenora. Jenže rodiče mu to zakázali, báli se prý, že by ho herečky zkazily. A tak po maturitě místo do divadla nastoupil do spořitelny, kde pracoval dalších pět let. Jenže v roce 1942 na něj padlo oko německých úřadů a měl být totálně nasazen na práci v Říši. Kdesi se prý tenkrát dočetl, že by se mohl příkazu vyhnout jako profesionální herec, a rozhodl se to zkusit. Na kamarádovu radu se vydal do Mladé Boleslavi, kde šéfovi hostující operety zazpíval árii z Dalibora. Jeho tenor tak učaroval Karlu Nedbalovi, že ho doporučil do olomouckého divadla, v němž pak hrál a zpíval dalších dvanáct let.
Dáme si do bytu
(s Irenou Kačírkovou):
Vyhlášený sukničkář
V olomouckém divadle se seznámil s křehkou a krásnou baletkou Evou Novákovou. Vzali se v roce 1947 na Svatém Kopečku, jejich vztah ale prošel těžkou zkouškou. Nedařilo se jim mít děti, a poté co Eva potřetí potratila, splnění společného velkého snu definitivně vzdali. Přesto spolu vydrželi celý život – nebo prý spíš paní Eva s ním. Josef byl totiž vyhlášený lamač ženských srdcí a přízně dam si hojně a rád užíval. „Víte, on byl prostě opravdu mužskej a podle toho se taky choval. Vím, že si v Olomouci našel jednu bývalou baletku, o hodně starší, než byl on. A když nastoupil do Městských divadel pražských, tak přišel na to, že mu nestačí. Tolik krásných žen se kolem něho začalo rojit. A chtivých žen. A on si s nimi prostě užíval. Všichni jsme to věděli, nikdo ale neřekl ani slovo nahlas. Náš Pepíček,“ zavzpomínal na něj nedávno v rozhovoru pro ahaonline.cz kolega Ladislav Trojan. Paní Eva prý o jeho záletech věděla, moudře však předstírala, že nic netuší. Navzdory věkovému rozdílu, který byl spíš nepříznivý pro ni, svého milovaného Pepíčka nakonec přežila o dva roky.
Černá Máry
(s Ljubou Hermanovou):
Hercem úplnou náhodou
Málokdo ví, že úplně poprvé stanul před kamerou už v deseti letech, v dramatu režiséra Antonína Vojtěchovského Jménem Jeho Veličenstva. Shodou okolností se totiž tenkrát některé scény natáčely v improvizovaném studiu, zařízeném v sokolovně v Hradci Králové. Správce tam dělal Bekův otec, takže když filmaři potřebovali synka hlavního hrdiny, popadli kluka, který byl zrovna po ruce, a šoupli ho před kameru. Na první opravdovou roli si pak musel dalších téměř dvacet let počkat. Po skončení války nastoupil základní vojenskou službu v Rokytnici, kde si ho všiml v ochotnickém vojenském divadelním souboru režisér Karel Steklý a v roce 1947 ho obsadil coby Karla Hampla v dramatu Siréna, natočeném podle stejnojmenného románu Marie Majerové. Díky tomu ho začali obsazovat další režiséři, například v roce 1949 zvládl vedle divadla ještě točit dva filmy najednou – Němou barikádu Otakara Vávry a Případ Z-8 Miroslava Cikána.
Hrátky s čertem
(s Františkem Smolíkem a Antonínem Šůrou):
Katolík budovatel
V padesátých letech si zahrál i v několika filmech, poplatných režimu, například ve slavné Anně Proletářce, na rozdíl od svých postav prý ale o vstupu do komunistické strany nikdy neuvažoval. Byl prostě katolík, nikdy se tím netajil a také jím navždy zůstal. V roce 1954 dostal nabídku stálého angažmá v Městských divadlech pražských, v jejichž souboru pak působil až do smrti. Filmové projekty, v nichž hrál v tomto období, se dají počítat na desítky, nejvýraznější z nich ale bezesporu je kultovní ladovská pohádka Hrátky s čertem, v níž mu režisér Josef Mach vybral ideální partnerku, temperamentní a krásnou Evu Klepáčovou. Šedesátá léta pro něj znamenala vrchol kariéry. Mnohem častěji než ve filmu se objevoval na televizní obrazovce prakticky ve všech žánrech, od historických dramat přes pohádky a detektivky až po hudební projekt Ta naše písnička česká. Dokonce natočil i několik hudebních klipů a samozřejmě se mu nevyhnuly ani seriály.
Kdybych tak byl aspoň o rok mladší:
Zubaté vzdoroval
Televizní estrády, hudební divadlo i některé filmové role mu sice vynesly popularitu baviče, mnohem širší ‘záběr‘ mu ale nabízelo divadlo a Josef Bek prokázal, že umí být neopakovatelný prakticky ve všech polohách. V roce 1989 už měl na krku sedm křížků, a tak postupně v pracovním nasazení zvolňoval. Naposledy stanul před kamerou v roce 1993 v seriálu Pomalé šípy. Jenže se nakazil salmonelou a během jediného týdne zhubl o 27 kilogramů. Onemocněl počátkem července, jeho stav byl ale tak vážný, že ho z nemocnice propustili až na Vánoce. Poté se rozhodl napsat svůj životopis a ve spolupráci s Petrem hořcem se zrodila kniha Každý den radost. O rok později na něj znovu dostala zálusk Zubatá – zkolaboval na oslavě svých narozenin, na pódiu při zpěvu své oblíbené písně. Skončil sice v nemocnici, dokázal se ale obdivuhodně rychle zotavit. K práci už se ale nevrátil. Zemřel 5. května 1995 v sedmdesáti šesti letech a pochován je v rodném Hradci Králové.
Vložil: Adina Janovská