Češi jsou národ kutilů. Udělej urob si sám, sama to neznám, ale pořád o tom někde slyším, říká ředitelka úspěšného Maker Faire
14.07.2018
Foto: Maker Faire
Popisek: Výstava Maker Faire na Výstavišti přilákala deset tisíc lidí
ROZHOVOR, FOTOGALERIE V Praze se nedávno konala výstava pro všechny, co milují kutilství, které je českému národu tak vlastní. Jen doba pokročila a kutilům se teď říká po anglicku makeři... Výstava Maker Faire ale pochází až ze Spojených států a přináší velmi zajímavý pohled na kutilství třetího tisíciletí. A jak je vidět, jde o téma, které nás zajímá stále, na výstavu totiž dorazilo 10 000 návštěvníků. O tom, jak se první letošní ročník výstavy vyvedl, jsme se bavili s ředitelkou výstavy Denisou Kera.
Na výstavu dorazilo na 10 000 návštěvníků. Čekali jste takový zájem?
Původní odhad byl 5 000 lidí, jednalo se přeci jen o novou akci s divným názvem, a prostě jsme si mysleli, že přijdou spíš přátelé a rodiny makerů, kteří vystavují, a prostě lidé, kteří Maker Faire znají ze zahraničí nebo hnutí makerů znají z internetu. Dlouhé fronty hned první den ráno nás úplně zaskočily, a pak to pokračovalo podobným tempem, takže jsme narychlo museli obnovit online prodej vstupenek, aby se ten nápor vůbec dal zvládnout a rodiny s dětmi nečekaly v té zimě.
Mělo to ovšem skvělou atmosféru, všichni byli strašně zvědaví a nedočkaví u vchodu, a pak se jim náhle otevřely sály se 180 a víc projekty, 50 prezentací a přes 20 workshopů, a prostě se z toho stal skutečný jarmark. Skoro na každém stánku bylo možné si něco vyzkoušet, ať už se sklem, dřevem, textilem, 3D tiskem, elektronikou nebo velice populárním slizem, a tak si každý něco našel. Ukázalo se, že jsme stále národem kutilů a podobné akce lákají nejširší veřejnost.
Jak vás napadlo se k Maker Faire připojit? Kdy jste začali projekt realizovat?
Delší dobu sleduji aktivity sdružení Žádná věda, které dělá skvělé akce, spojující vědu, zábavu a techniku, a prostě jsem se někdy na podzim rozhodla, že se v době své rodičovské dovolené k sdružení přidám a začnu zúročovat svoje dlouholeté zkušenosti z Asie a Spojených států, kde jsem se podobnými projekty zabývala na univerzitách. Náhodou jsem se pak dozvěděla, že žádali a vlastně získali licenci na Maker Faire, a tak bylo jasné, že to musíme udělat. Velkou oporou a vlastně spolupořadatelem byl od samotných začátků Josef Průša a jeho světově proslulá rozmnožovna 3D tiskáren. Josef nejen navrátil továrnu do města, ale také dokázal, že z koníčku a z toho, co člověka baví, lze udělat úspěšný projekt, a navíc vytvořit komunitu lidí, kteří spolupracují a sdílí know how apod. Prostě byl inspirací, a někdy v prosinci jsme to prostě spustili. Panovaly sice pochybnosti, zda to organizačně i finančně zvládneme, když celá půlka týmu má vlastně malé děti nebo je na rodičovské, a navíc máme složitou a nehierarchickou strukturu. Nadšená podpora makerů a kutilů hned na začátku, ale také opora v Josefovi nám pomohly, a naše různorodost se stala spíše výhodou. Prostě se podařilo přitáhnout lidí všech věkových skupin i zájmů, co něco zajímavého dělají a kutí s novými technologiemi a propojují to s řemesly.
Kdo zde výstavu pořádá?
Vlastníkem licence je sdružení Žádná věda s dlouholetými zkušenostmi s pořádáním akcí kolem techniky, vědy, umění a zábavy, které umí oslovit širokou veřejnost. Známý byl třeba experiment se Stratocachingem, do kterého se zapojilo 13 000 lidí a sledovalo to až 220 000 lidí. Byla to dobrodružná hra pro širokou veřejnost, která hledala cashky ze stratosférického balonu. Vypustili jsme balón osazený kamerami, z jehož speciální gondoly se pak ve výšce 30 kilometrů uvolnily létající kapsle v podobě velkých javorových semínek s GPS trackerem (tzv. Stratocache). Na zemi pak odstartovala geolokační hra o nalezení těchto ´semínek´, která lidi bavila. S dalšími akademickými a komerčními subjekty, které hnutí makerů zajímá nebo ho aktivně podporují, ať už Prusa Research, Taktique communication, Korzo Národní nebo ČVU, jsme prostě založili neziskovku na organizování Maker Faire po celé republice. Zatím jsme odstartovali ten první v Praze, ale chceme to rozšířit a třeba pořádat i mini Maker Fairy na školách, v muzeích nebo knihovnách v různých městech.
Kteří tvůrci vás na výstavě zaujali? Bylo možné vysledovat nějaký trend?
S programovým ředitelem Jirkou Zemánkem z ČVUT jsme od začátku hledali různorodost a aktivně oslovovali makery z různých komunit, od cosplayerů po technické kluby, radioamatérské kroužky, modeláře, řemeslníky nebo makery ze začínajících makerspaců nebo hackerspaců, které reprezentují trend otevřených dílen v ČR, kde se za poslední rok v různých městech otevřelo asi osm. Co mě ovšem překvapilo a udělalo velkou radost, jsou projekty, které přihlásily a provozovaly přímo děti, můj oblíbený stánek se tak stal Slime Monkeys, skupina deseti až dvanáctiletých holek, které zkoušely různé recepty na výrobu slizu a učily další děti. Prostě jste po celém Maker Faire potkávali lidi s pytlíky různobarevného slizu v různém skupenství. Prý se u toho i řešila chemie. Bylo tam docela hodně společných projektů rodičů a dětí, dokonce jsme měli i stánek, kde byly tři generace makerů z rodiny Poklopů - od prarodiče po vnoučata, kteří holdují robotům všeho druhu.
Velkou radost jsem ovšem měla ze stánku Rádiové doupě pana Petra Jeníčka, kterého jsem oslovila na radioburze, což jsou pravidelná setkání seniorů, kteří bastlí se starými Tesla součástkami různá rádia a zesilovače. Jedinečná akce, kterou bych chtěla celou dostat na Maker Faire, a věřím, že se v budoucnosti podaří. Pan Jeníček nám ukazoval jednoduchý radiopřijímač, který vypadá jako zvláštní socha spíše než krabice, a vtipný bylo, že ho rušily všemožné 3D tiskárny na výstavě, a tak tam probíhaly zajímavé diskuse o tom, jak motory 3D tiskárny vlastně zpívají, vydávají frekvence, které rádio může přehrávat. 3D tiskárny nám tam takhle zabíjely rádio. Úžasné byly i jeho pestrobarevné krabice z čajů, do kterých umísťoval tzv. konvertory signálů ke starším přijímačům. Prostě hezká, ale také vtipná ukázka amatérské radiodílny, co umožnila na stánku propojit různé generace makerů a navázat na tradice.
Nikdo z nás si totiž nemyslí, že to má být nějaký trend, co přijde ze zahraničí. Slovo maker se nám prostě líbí, protože zviditelňuje provázanost různých podob lidské tvořivosti a podporuje myšlenku jakési folklórní tvořivosti v nových technologiích. Prostě tu byly k vidění makerské projekty v různých oblastech, od vědeckých laboratoří, kde kreativní lidé jako Dr. Ondřej Pačes třeba vyrobí digestoř pro radioaktivní trititum z karburátoru auta, po divadelníky, jakými je skupina Handa gote, kteří používají staré technické nástroje a experimenty na jevišti a ukazují společný původ divadla a vědy, prostě původní vědecké experimenty s vakuem apod. Oni nabourávají představu, že něco je technika a něco umění. Povedlo se ukázat kreativitu ve všech oblastech, takže jsme tam měli i zajímavé experimenty, co dělají makeři s kávou nebo tiskárnou, co používá čokoládu…
Myslíte, že prožívá kutilství renesanci?
Jednoznačně, i když se zdá, že každá generace má trochu jiné důvody, proč se tomu věnuje. Pro starší to byl prostě vždy způsob života, vlastně důkaz dospělosti a soběstačnosti, u mojí generace čtyřicátníků mám pocit, že je to trochu nostalgický návrat k dětství. Většina měla dědečka nebo někoho z rodiny, který prostě uměl vyrobit cokoli, takže ten vliv přetrvává. V případě mladších ročníků je to možná trochu trend, který přichází ze zahraničí přes internet, ale u některých to může být zájem o to vytvořit si jedinečný a personalizovaný produkt, zábava z kutění a učení se nových věcí, nebo snaha o udržitelnost - spíš než něco vyhodit je skvělý umět věc spravit. Řada současných technologií, ať už elektronika nebo digitální nástroje, se pak stávají nejen finančně dostupnými, ale hlavně přívětivými pro uživatele, kteří je pak použijí na různé koníčky a projekty. Na toto téma jsme měli i pěknou prezentaci od Ondřeje Fučíka, který dělá videorozhovory s různými makery a píše diplomku.
Říkáte, že Češi jsou stále národem kutilů. Víte něco o minulosti kutilství v Československu, třeba o populárních sbornících Udělej/ Urob si sám?
Přiznám se, že si pamatuji jen Přemka Podlahu a pak vzpomínky přátel, jak rodiče kutili něco v sklepech domu, někdy se sousedy ze surovin kradených ze státních podniků… Ty časopisy jsem neviděla, jen o nich pořád slyším, a to všude po bývalých komunistických zemích. Prý jsou snad i online, někdo to naskenoval. Jsme v kontaktu s Muzeem kutilství a doufám, že příští rok se nám podaří je dostat na MFP, mají fantastickou sbírku.
Jaká je budoucnost akce?
Určitě budeme další rok a naším velkým cílem je rozšířit se i do jiných měst, škol, institucí a prostě nadále spojovat makery a veřejnost.
Vložil: Michaela Špačková