Než se svěřit, to raději tři hodiny u zubaře. Dominantní byl jen v rolích, doma velela rázná manželka. Tajnosti slavných
02.07.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Ota Sklenčka v seriálu F. L. Věk
V dominantní osobnosti se měnil jenom na jevišti a před kamerou. Vlídný, vnímavý a pozorný muž žil ve svém malebném světě a jen velmi neochotně se svěřoval. Věřil, že na jevišti, ve filmu či v televizi dokáže vyslovit mnohem víc. A hlavně po svém…
Kdyby Němci nezavřeli vysoké školy, stal by se nejspíš výborným lékařem, válka ale navždy vše změnila. I když chtěl nejprve poctivě vystudovat, legendární Zdeněk Štěpánek ho poslal rovnou na jeviště. Nezapomenutelný Ota Sklenčka pak léta učil druhé, co sám posbíral pouze v praxi. Robustní muž s výraznou tváří, drsným hlasem a jedinečnou mimikou dokázal stejně skvěle ztvárnit zlé, až nechutně nesnášenlivé postavy i pozitivní staré pány, nabité citem, moudrostí, jemným vtipem, uvážlivostí a laskavým srdcem. Láska a čas pro něj nebyla jen velká slova a v životě měl karty jasně rozdány – zatímco nejraději maloval či seděl na rybách, doma velela jeho rázná žena.
S Blankou Bohdanovou v roce 1966, v televizní inscenaci dramatu Honoré de Balzaca Evženie Grandetová
(foto - repro/archiv ČT)
Místo školy na jeviště
Narodil se 19. prosince 1919 v Hradci Králové do rodiny bankovního úředníka a od dětství snil o studiu medicíny. Už jako kluk ale také hrával se sestrou loutkové divadlo pro kamarády z okolí a původních pár loutek a kulis neustále doplňoval díky svému výtvarnému talentu o další a další kousky. Na gymnáziu založil se spolužáky recitační kroužek a ochotnické divadlo, kde současně i režíroval, a po maturitě konečně zamířil v roce 1939 na vytouženou medicínu. Na Karlově univerzitě ale nepobyl ani jeden celý semestr, protože již 17. listopadu 1939 Němci na základě vyhlášky říšského protektora Konstantina von Neuratha české vysoké školy zavřeli. Aby se vyhnul totálnímu nasazení v říši, začal pracovat ve strýcově tiskárně v Hradci. V roce 1942 se přihlásil k přijímacím zkouškám na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře, legendární Zdeněk Štěpánek mu ale doporučil, aby začal rovnou hrát.
Láska na celý život
Jeho první štací se stalo Horácké divadlo v Třebíči, na jehož jevišti setrval až do konce války. Tam také poznal svou životní lásku, o rok mladší herečku Ninu Popelíkovou, která se zapsala do paměti diváků především jako nerudná vrchní sestra Jáchymová ze seriálu Nemocnice na kraji města. Ráznost měla se svou postavou společnou, protivnost jí ale nadělil scénář. Ve skutečnosti byla vstřícná, vlídná, společenská a mimořádně praktická, což v herecké branži nebývá běžné. Byla bezkonkurenční domácí kutil, pečovala o zahradu a stejně jako Ota milovala i výtvarné umění. Měli jedinou dceru Milicu a prožili spolu celý život. Rozdělila je až zákeřná rakovina, která Ninu připravila o život. Ota ji přežil o jedenáct let a její ztrátu velmi těžce nesl.
S Evou Svobodovou a Natašou Gollovou v komedii Drahé tety a já
(foto - repro/Bonton)
Divadlo na prvním místě
Otovou doménou zůstalo po celý život divadlo. Byl vždy charakterním hercem, k čemuž ho předurčovaly zjev, drsný hlas, melancholie i vnitřní tragika. Své postavy vytvářel v psychologicko-realistickém stylu, s pestrým a bohatým výrazovým rejstříkem. Velkou pozornost kladl na celkové vyznění, skvěle dokázal i s pomocí svých úzkých očí stvořit velkou výbušnou cholerickou kreaci stejně jako tichého člověka se zahořklou, pošramocenou duší. Na svých prvních štacích zajišťoval i výpravu a občas i režii. Po válce strávil první čtyři sezóny v Teplicích, po dalších dvou letech zakotvil na desetiletí v pražském Divadle na Vinohradech. Od roku 1961 byl členem souboru Městských divadel pražských, po roce 1968 se ale zařadil mezi nepohodlné a bojoval několik let s existenčními problémy. Další angažmá získal až v roce 1975 v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého na Smíchově, dnešním Švandově divadle, kde dál hostoval i po oficiálním odchodu do důchodu. Jako penzista se na chvíli také vrátil i na vinohradskou scénu.
S Josefem Karlíkem v seriálu Sanitka
(foto - repro/archiv ČT)
Mistr malých rolí
I když film a televizi vždy řadil až na druhou kolej, měl ve své filmografii téměř dvě stovky rolí a sotva bychom hledali seriál, ve kterém si nezahrál. Před filmovou kamerou stanul poprvé již v roce 1951, když mu režisér Jiří Slavíček svěřil postavu Ondry Bašuse ve svém válečném dramatu Mordová rokle. V roce 1957 se poprvé objevil na televizní obrazovce v inscenaci Od noci k ránu, k níž napsal svůj první scénář začínající Jaroslav Dietl. Jeho první seriálovou postavou se stal v roce 1968 doktor Legát v legendárních Sňatcích z rozumu. Výrazné hlavní role se sice nikdy nedočkal, nejspíš ale o ni ani nestál. Dlouhé natáčení by ho příliš odvádělo od práce v milovaném divadle. Od počátku šedesátých let působil rovněž jako pedagog na pražské DAMU, kde byl pro svůj laskavý a mimořádný přístup velmi oblíben. K jeho žákům patřily tak výrazné osobnosti, jako František Němec či Boris Rösner. V polovině sedmdesátých let byl ale z fakulty definitivně ‘odejit‘. Spolupracoval s rozhlasem a dabingem a s Vlastimilem Brodským převedl do audio podoby některé z Čapkových povídek.
O ryby vlastně ani nešlo
V podstatě byl velmi uzavřený a nerad se svěřoval. „Kdyby mi dal někdo na vybranou, jestli chci sedět tři hodiny u zubaře nebo dělat rozhovor, raději bych si vybral toho zubaře,“ prohlásil kdysi v jednom rozhovoru. Jeho velkou láskou bylo malování, věnoval se kresbě, grafice ex libris i olejomalbě. S malířským stojanem jezdil na dovolenou, nejraději maloval přírodu a krajiny. V jeho obrazech viděli přátelé velmi citlivé poděkování přírodě. Byly plné nálady, pocitů a úcty k motivům a vděčnosti za to, že dostal příležitost a dokázal je zachytit. Vyprávěl o tom ale jenom některým přátelům a svým nejbližším. „Myslím, že tatínkovo malování je především o jeho vztahu k přírodě a k našemu světu, ke všem těm krásám, které se nabízejí a které neumíme vnímat, neumíme se zastavit. On to ve svých obrázcích uměl,“ prozradila jeho dcera Milica serveru rozhlas.cz. Stejně vášnivě i sbíral kameny a brouky a rybařil, právě pro ten pobyt a pocit v přírodě, u řeky, u vody, protože mohl odpočívat. Sám prý tomu říkal chytnout přírodu za pačesy a splynout s ní. A ryby k tomu vlastně ani nepotřeboval.
Krátce před smrtí, s Josefem Bekem v miniseriálu Pomalé šípy
(foto - repro/archiv ČT)
Bez Niny jako bez duše
I Ota Sklenčka posbíral řadu významných ocenění. Již v roce 1965 dostal Cenu Národního výboru hlavního města Prahy, v roce 1982 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec a o šest let později Národní umělec. Na sklonku života, v roce 1992, převzal Křišťálovou růži, nejvyšší české ocenění za přednes poezie a prózy, jejímž předáváním každoročně vrcholí Poděbradské dny poezie. Nejvzácnější pro něj ale byly okamžiky, strávené s rodinou. Jeho Nina byla dominantnějším prvkem v manželství. Ona řídila auto, zvládala spoustu mužských řemesel, dokázala betonovat i postavit plot. Po její smrti se Ota ještě více se upnul k tichým chvílím při rybaření a malování. Na hereckou profesi ale nezanevřel, natáčel takřka do poslední chvíle. Naposledy stanul před kamerou v roce 1993 v roli profesora v romantické komedii režiséra Jaromila Jireše Helimadoe, natočené podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka. Jen o pár měsíců později, 10. října 1993, následoval milovanou Ninu do hereckého nebe. Zemřel na své chalupě u Prahy ve věku sedmdesáti tří let.
Vložil: Adina Janovská