Blbec, nebo génius? S výrazem prosťáčka obratně těžil z hlouposti druhých. A ještě přitom byla sranda. Tajnosti slavných
29.06.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Václav Sloup
VIDEO Zazářil hned zpočátku, pak už se populární představitel bodrých a prostoduchých figurek Václav Sloup další velké role nedočkal. Každou malou ale přetvořil v nezapomenutelnou perlu. A mimořádný smysl pro humor ho neopustil do posledního okamžiku.
Rozhodně nebyl žádný intelektuál, každopádně ale ani bodrý prosťáček, i když si ho do této ‘škatulky‘ spousta lidí uložila díky řadě svérázných postav, které ztvárnil. U pamětníků k tomu významně přispěla jeho první velká role v tragikomedii režiséra Jaroslava Balíka z roku 1962 Blbec z Xeenemünde. Fanoušci foglarovek si ho zase spojují s postavou Mažňáka ze Záhady hlavolamu. A nejspíš úplně všem se vybaví jeho účetní JZD a amatérský malíř Láďa Brabec ze seriálu Chalupáři. A přitom jsme o jeho umění málem přišli – původně měl totiž na přání rodičů pokračovat v rodinné tradici.
Záhada hlavolamu:
Z nudy začal recitovat
Narodil se 1. března 1936 v Tlusticích u Berouna a původně měl převzít otcovu tesařskou dílnu. Nakonec mu ale víc zavoněla škola, a tak vystudoval klasické gymnázium a po maturitě začal pracovat v berounských slévárnách. Jeho životní dráhu nakonec nečekaně změnil představitel české proletářské poezie Jiří Wolker, jehož Baladu o námořníkovi se víceméně z nudy naučil zpaměti na vojně, aby se mohl zúčastnit recitační soutěže. Po návratu do civilu se přihlásil ke studiu herectví na pražskou DAMU. Byl přijat hned na první pokus a již během studia také poprvé stanul před filmovou kamerou. V roce 1959 si zahrál bezejmenného studenta ve válečném dramatu Jiřího Weisse Romeo, Julie a tma, natočeném podle stejnojmenné novely Jana Otčenáška, a ve slavném dramatu Karla Kachyni Král Šumavy ztvárnil vedlejší postavu kopečkáře. Do absolutoria se stihl objevit ještě v několika dalších projektech.
Blbec z Xeenemünde:
Blbec z Xeenemünde
Velký význam pro jeho další kariéru pak znamenal rok 1962, v němž nejenže úspěšně zakončil studia, ale zároveň se představil divákům jako Blbec z Xeenemünde. Ve válečné satiře na německý raketový výzkum, který probíhal za druhé světové války v Peenemünde, tehdy šestadvacetiletý Václav ztvárnil o deset let mladšího slabomyslného Bruna, kterého každý považuje za nevzdělaného blbce. Jenže tenhle blbec i génius v jedné osobě nakonec všem vytře zrak. Tato postava byla pro něj jakoby stvořená a nechtěně vytvořila prototyp jeho dalších filmových rolí. V divadle i ve filmu pak povětšinou představoval bodré a prostoduché muže, kteří někdy byli zneužíváni druhými, jindy naopak mistrně těžili z hlouposti ostatních. Současně dostal i první stálé angažmá – až do roku 1977 byl členem souboru Divadla Na zábradlí, kde zazářil v již tehdy legendárních představeních Zahradní slavnost, Král Ubu či Čekání na Godota.
O zatoulané princezně:
Užitečný předseda KSČ
Na dalších šest let pak zakotvil v Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou), kde se naopak vrátil ke klasice. V roce 1983 se stal členem souboru Divadla na Vinohradech, kde zazářil v mnoha krásných postavách. Přivedl si ho tam režisér Jan Grossman, který v něm objevil ideálního představitele titulní role pro svoji inscenaci Haškova Švejka. Přesto se mu nepodařilo mezi představiteli hlavních rolí zakotvit natrvalo, na to byla v souboru příliš velká přesila výrazných a populárních osobností. Význam jeho přítomnosti v divadle nespočíval ani tak v herecké práci, jako v jeho společenské činnosti. V roce 1986 převzal předsednictví divadelní organizace KSČ a právě díky němu mohli do souboru přijít kolegové, kteří byli do té doby nepohodlní režimu. Prosazování společensky otevřeného, občanského repertoáru a odmítání dramaturgického diktátu, které se začalo projevovat v druhé polovině osmdesátých let, o to se podle uznávaného dramatika a teatrologa Jana Vedrala přičinil právě Václav Sloup a bez jeho přispění by to nebylo vůbec možné.
Nováci:
Ta… ta… tabák, máš?
Od počátku sedmdesátých let sice pro něj už žádný filmový režisér nenašel další velkou příležitost, přesto točil několikrát ročně a účinkoval v řadě filmů různých žánrů. Z tohoto období stojí jistě za zmínku například jeho prohnaný lokaj Cyril v komediích Svatby pana Voka a Pan Vok odchází, možná si ho vybavíte jako řidiče Čahouna z rodinných dobrodružných snímků Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem. Po roce 1989 spolupráci s filmem omezil, zahrál si ale v řadě televizních inscenací. Ve své filmografii měl více než sto třicet postav a navíc ještě pětatřicet televizních seriálů. Stejně jako stovky kolegů se i on objevil v kontroverzních Třiceti případech majora Zemana a i tentokrát byl jeho koktavý blázen Heinrich z epizody Vyznavači ohně výrazný a nezapomenutelný. Ta… ta… tabák, máš? loudil na Zemanovi cigarety a kolegové si pak z něj prý dlouho kvůli tomu utahovali. Neminul ho ani nekonečný projekt televize Nova Ulice, v němž si zahrál hrobníka Miroslava Bartáka. Před filmovou kamerou stál naposledy v roce 2008 v komedii Dušana Kleina Svatba na bitevním poli.
Na své zdraví kašlal
Ženatý byl pouze jednou, o patnáct let mladší Alena mu porodila dceru Věru, s níž herec zůstal v kontaktu i poté, co se manželství rozpadlo. Od té doby žil sám na pražském Žižkově, léta trpěl těžkou cukrovkou a měl si pravidelně píchat inzulín. Jenže na to nedbal, na své zdraví zapomínal tak dlouho, až bylo málem pozdě. Lékaři na to přišli až poté, co o Vánocích v roce 2010 zkolaboval na návštěvě u dcery, která ho okamžitě odvezla do nemocnice. Lékaři ho sice dostali z nejhoršího, sám už ale zůstat nemohl, a tak mu Věra zařídila pobyt v domově seniorů v Libochovicích. Zprvu se mu tam sice nechtělo, pak ale byl spokojený. Hlavně prý díky sestřičkám, které o něj láskyplně pečovaly a o nichž žertoval, že jsou jeho harém. Už sice špatně slyšel, humor ho ale do poslední chvíle nepřešel. Zemřel 20. července 2014 v Libochovicích, bylo mu sedmdesát osm let.
Vložil: Adina Janovská