Vystudoval u řeholníků a měl se stát lesníkem. Pak se to ale všechno nějak zvrtlo… Tajnosti slavných
22.06.2018
Foto: archiv
Popisek: Miroslav Zounar na své podpisové kartě
Patřil ke vzorům éry socialistického realismu, takže ztvárňoval postavy policajtů či lampasáků dokonce i v komediích. Několikrát si zahrál i s vlastním synem. Nakonec mu ale osud uchystal dlouholetý těžký boj, v němž neměl šanci zvítězit.
Když se řekne Zounar, většině diváků se především díky současné seriálové tvorbě vybaví spíš Martin. Ten ale zdědil talent po otci Miroslavovi, který byl bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností české herecké scény druhé poloviny dvacátého století. Určitě se vám vybaví například jeho svérázný předseda JZD z nesmrtelné filmové trilogie režiséra Zdeňka Trošky Slunce, seno…, či otec Soukup v seriálu Chlapci a chlapi, v němž hrál otce svému vlastnímu synovi. I když měl na kontě téměř stovku televizních a filmových postav, jeho doménou navždy zůstalo divadlo, v němž exceloval v rolích všech žánrů, od antické klasiky až po moderní komedie. A hravě si poradil i s loutkami.
S Vladimírem Brabcem a Janem Třískou v komedii Váhavý střelec
(foto - archiv TV Barrandov)
Ještěže měl tetičku
Narodil se 15. června 1932 v Osečnici u Rychnova nad Kněžnou, jeho otec pracoval jako slévač v hutích. Během druhé světové války mu ale zemřela maminka a otec se krátce nato znovu oženil. Miroslav prý měl tenkrát pocit, jakoby se mu zhroutil celý svět, a tak se ho nakonec ujala bezdětná teta s manželem. Dali mu nový domov, zajistili spolehlivé zázemí a také se postarali o jeho vzdělání. Nejprve vystudoval v Rychnově nad Kněžnou piaristické gymnázium, tedy jeden ze vzdělávacích ústavů, založených řeholí pobožných škol, jejichž cílem bylo vzdělávání chudé mládeže. Po maturitě měl pokračovat ve studiu na lesnické škole v Písku. Jenže začal hrát divadlo s rychnovskými ochotníky, za nimiž často dojížděli dokonce i herci z pražského Národního divadla. A to obrátilo Miroslavovy plány naruby.
Poprvé v uniformě
Na ochotnické scéně si ho totiž všimla tehdejší hvězda Národního divadla, herec a režisér Ladislav Boháč, který u něj neomylně rozpoznal talent, takže mu doporučil, aby vystudoval herectví na pražské DAMU. Po absolutoriu v roce 1955 Miroslav nejprve nastoupil do Vesnického divadla, resp. Státní zájezdové scény, kde se uplatnil mimo jiné i jako loutkoherec. V té době už ho ale objevil i film, a tak po dvou sezónách soubor opustil kvůli extrémní pracovní vytíženosti. Poprvé totiž stanul před kamerou již v roce 1954 jako učitelský pomocník Alois Jindřich ve studentském filmu režiséra Václava Vorlíčka, krátkometrážním historickém dramatu Muzikanti, natočeném podle románu Jindřicha Šimona Baara Paní komisarka. První opravdu filmovou roli pak dostal o dva roky později v komediální agitce Váhavý střelec, která měla zlidštit vojenské prostředí příběhem plachého mladíka, z nějž teprve vojna udělá pořádného chlapa. A hned vyfasoval desátnické výložky.
V roce 1963 v Hradci Králové, jako Rudolf Povondra v adaptaci románu Karla Čapka Válka s mloky
(foto - vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Na Barrandově měl své jisté
V roce 1959 se vrátil na jeviště jako člen souboru Městského divadla v Příbrami, odkud o tři roky později přešel do Divadla Vítězného února v Hradci Králové. Díky působení ve východočeské metropoli se seznámil se svou budoucí manželkou, dětskou gynekoložkou Martou, která mu v roce 1967 porodila jediného syna, populárního herce Martina Zounara. V šedesátých a počátkem sedmdesátých let se jeho filmografie plnila jen velmi pomalu, protože na něj, stejně jako na většinu kolegů z ‘oblasti‘, zpravidla režiséři ani nepomysleli. Slavné projekty takzvané nové vlny šedesátých let ho tudíž kvůli tomu minuly. Výrazněji na sebe upozornil až v roce 1973, kdy si zahrál poručíka v dvoudílném válečném velkofilmu režiséra Otakara Vávry Dny zrady. Do Prahy se rodina přestěhovala až v roce 1975, kdy Miroslav získal stálé angažmá v Činoherním klubu. V roce 1977 se pak stal členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov, v němž zůstal až do jeho zániku počátkem devadesátých let. Mělo to své plusy i minusy, role si sice moc vybírat nemohl, zato ale měl na rozdíl od mnoha kolegů pravidelný příjem.
V nesmrtelné komedii Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody
(foto - repro/ČT)
Opravdový muž činu
Charakter průzračný jako studánka, rozhodnost, smysl pro zodpovědnost… zkrátka muž činu, navíc jakoby se do uniformy či obleku rovnou narodil. Od poloviny sedmdesátých let se stal vyhledávaným protagonistou politicky exponovaných a tendenčních projektů, dvakrát dokonce ztvárnil i prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Poprvé v roce 1974 v agitce režiséra Antonína Kachlíka Dvacátý devátý, o vnitrostranickém puči v KSČ, kterou ovládla Gottwaldova bolševická klika. Podruhé o čtyři roky později ve slovenském dvoudílném hraném dokumentu Poéma o svedomí. Stejně skvěle ale hrál i postavy, zastávající zcela opačné ideologické pozice. A právě v té době poprvé stanul i před seriálovou kamerou v kontroverzním projektu Třicet případů majora Zemana, v němž ve slavné šesté epizodě Studna ztvárnil postavu pomocníka VB Maštalíře.
Kovboj z JZD
‘Zemanem‘ odstartoval spolupráci s Československou televizí, a pak už se mu hrnula jedna nabídka za druhou. Najdeme ho i v téměř všech seriálových projektech, které za něco stály, a leckdy ani nestály, což lze říci například o Plechové kavalerii z roku 1979 o letní pracovní cestě kombajnérů napříč republikou, v níž opět oblékl uniformu, tentokrát nadporučíka SNB. Seriálů stihl dvě desítky, od Zkoušek z dospělosti a Dynastie Nováků přes Sanitku, Třetí patro či Chlapci a chlapi až po Přísahám a slibuji a Arabela se vrací. Dlouhý výčet jeho důstojníků, policistů, advokátů, prokurátorů a stranických funkcionářů ale navždy zastínila v očích diváků v roce 1980 komická role kovbojského předsedy hoštického zemědělského družstva v Troškově nesmrtelné trilogii Slunce, seno... a právě Zdeněk Troška mu také nabídl jeho poslední filmovou roli, postavu kapelníka v pohádce Princezna ze mlejna.
S Ilonou Svobodovou v televizní pohádce O lesním království
(foto - repro/archiv ČT)
Chlap na roztrhání
Navzdory značnému vytížení nezanedbával ani svou milovanou poezii a literaturu. Režijně a autorsky připravoval pásma poezie v Památníku národního písemnictví, recitoval v rozhlase i televizi. Za cyklus her pro mládež Tak se ptám získal v roce 1983 Zlatého krokodýla. Vydal sbírky veršů pro děti Zatoulaná slovíčka a Povídej, maminko, napsal novelu Člověk na cestě i texty k dětským písním. Za rozhlasovou hru Víš, jak létá ledňáček obdržel 1. cenu Prix Bohemia. Společně se synem a s přispěním Otakara Brůny vydal v roce 1995 knihu vzpomínek Vlny rozkoše. A ještě se stihl angažovat v profesních, společenských i politických organizacích. Za svou uměleckou činnost, ale také za práci pro komunistickou stranu a herecké odbory mu byl v roce 1984 udělen titul Zasloužilý umělec. Počátkem devadesátých let ho ale osud rázně přibrzdil. Musel odejít do předčasného důchodu, protože u něj lékaři diagnostikovali rakovinu. S nemocí bojoval dlouhá léta, největší bitvu – o vlastní život – ale nakonec prohrál. Miroslav Zounar zemřel 28. března 1998, v pouhých šedesáti pěti letech.
Vložil: Adina Janovská