Jedna mladická nerozvážnost, a je tu napořád. Své o tom ví idol, na kterého stály holky frontu. Tajnosti slavných
13.06.2018
Foto: repro/Supraphon
Popisek: Jiří Štědroň
AUDIO/VIDEO Pouhé tři sezóny poznamenaly dalších čtyřicet let života a neblahé nálepky se už nikdy nezbavil. Přitom řada jeho hitů je známá dodnes. Navíc mířil původně do úplně jiné branže. Pak si ho ale všiml jeden slavný kapelník.
Tmavé kudrny, modré oči, a k tomu navíc ještě stále jakoby zasněný pohled. To přivádělo davy fanynek přímo do extáze. Navíc tenhle kus chlapa pochází z jižní Moravy, což také dokáže sehrát velkou roli. Milé dámy, také jste si všimly, že Moraváci mají mnohem větší šarm než jejich konkurenti z české kotliny? Jsou pozornější, vtipnější, společenštější… a zpravidla také i mnohem ukecanější. Na tohle téma bych mohla hodně dlouho vyprávět, takže až jednou konečně budu v penzi, možná o tom napíšu knížku. K popularitě Jiřího Štědroně významně napomohla i role prince v televizním zpracování české pohádkové klasiky Popelka, kterou natočila ještě v černobílé verzi v roce 1969 pro Československou televizi režisérka Vlasta Janečková.
Hele, Heleno:
Místo muziky mu učaroval Shakespeare
Nestárnoucí zpěvák, textař a herec se narodil 26. května 1942 v jihomoravském Vyškově do velmi muzikální rodiny. Jeho strýc Bohumír byl uznávaný muzikolog a klavírista, stejně starý bratranec Miloš je známý hudební skladatel a pedagog. Přestože už na gymnáziu založil se spolužákem Borisem Hybnerem první kapelu, přirostlo mu divadlo k srdci mnohem víc než muzika. A tak se po maturitě přihlásil na brněnskou JAMU. Ještě jako student začal vystupovat v avantgardním divadle poezie X 62 a současně studoval zpěv u profesora Bernarda Kočaře. Studium herectví ukončil absolventským představením klasické veselohry Williama Shakespeara Večer tříkrálový, v němž si zahrál Malvolia. Už předtím si ale všiml jeho osobitého projevu a hlasových kvalit populární kapelník Gustav Brom, s jehož orchestrem Jiří natočil v roce 1959 svoji první písničku v brněnském studiu Československého rozhlasu.
Tíha lásky
(z hudební pohádky Popelka):
Frajer na volné noze
První angažmá získal v legendárním divadle Večerní Brno. V letech 1964 až 1966 jeho rozlet přibrzdila základní vojenská služba, kterou absolvoval v relativhí pohodě pod ochrannými křídly Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Hned poté nastoupil jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma, současně ale hrál i v brněnském Národním divadle. Přesto mu moravská metropole brzy začala být malá, a tak aby ztratil komplex chlapce z malého města, jak sám s oblibou říkává, odešel v roce 1967 do Prahy. Rok působil v hudebním divadle Apollo, které založil v roce 1965 textař a scenárista Jiří Štaidl. V roce 1968 přešel ke Karlu Vlachovi, a pak se stal zpěvákem na volné noze. Vystupoval a nahrával s Orchestrem Karla Vlacha, s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu a dirigentem Josefem Vobrubou, či s Orchestrem Václava Hybše, vystupoval v televizi i v divadle, pravidelně spolupracoval s rozhlasem a písničky, které natočil, se dají počítat na stovky.
Belinda:
Zamilovaný princ
Televizním divákům se poprvé představil v roce 1967 epizodní rolí v seriálu Píseň pro Rudolfa III., v němž si zahrál sám sebe, na opravdovou roli si ale musel ještě další dva roky počkat. Příležitost mu dala režisérka Vlasta Janečková, která si ho vybrala pro hlavní mužskou postavu v televizní adaptaci české klasické pohádky Popelka. Skromnou Popelku ztvárnila tehdy sedmnáctiletá droboučká blondýnka Eva Hrušková, na níž režisérka trvala, přestože jí údajně pro tuto roli vnucovali ze všech stran tehdejší sex symbol divadla Semafor Milušku Voborníkovou. Jako zoufale zamilovaný princ Mojmír si Jiří v inscenaci nejen zahrál, ale také zazpíval, a rázem se stal idolem žen napříč všemi generacemi.
Sedmikráska
(s Janou Matysovou):
Socialistický zpěvák
Po obrovském úspěchu Popelky čekal, že přijdou další herecké nabídky. Nic takového se ale nestalo, a tak vsadil na hudební kariéru. Hned na počátku ale udělal nešťastné rozhodnutí, které se pak s ním táhlo dalších čtyřicet let. V roce 1972 se totiž stal jednou z tváří nového normalizačního kulturního projektu, jehož úkolem bylo zastínit úspěšné hvězdy populární hudby šedesátých let, které se ideologicky 'neosvědčily'. Jeho kariéra sice dál úspěšně pokračovala, za každou z písní, která z rozhlasu zazněla, se ale až do roku 1975 ozývalo: Jiří Štědroň a Plameny, hudební skupina Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. V sedmdesátých a osmdesátých letech se bez něj neobešel téměř žádný zábavný pořad. Vysloužil si ale nálepku socialistického zpěváka, která ho pak provázela už neustále.
V rodným městě:
Desetiletí byl mimo
Po listopadu 1989 bylo najednou všechno jinak, a tak se i Jiří rozhodl, že změní svůj život od základu. Zpívání pověsil na hřebík a celé desetiletí vůbec veřejně nevystupoval. Stal se kreativním ředitelem mezinárodních reklamních agentur Grey a GGK, založil i agenturu vlastní a urputně se snažil zapomenout, že je zpěvák a herec. Pak ale musel konečně sám sobě přiznat, že především nemá duši podnikatele. A také že jediné, co od života opravdu chce, je znovu stanout na jevišti. Pomocnou ruku k návratu mu podal v roce 2000 Ladislav Županič, bývalý spolužák a tehdejší ředitel pražského Hudebního divadla Karlín. Nabídl mu roli Cassela v muzikálu Viktor, Viktore, a Jiří prý ani na vteřinku nezaváhal. Po dvouletém hostování v Karlíně se stal stálým členem divadla Semafor, hostuje ale i na dalších pražských scénách a konečně je prý opravdu šťastný. Může totiž i se sedmi křížky na krku dělat to, co vždycky chtěl – zpěv a herectví současně.
Vložil: Adina Janovská