Vyhlášenému ‘pohádkáři’ kdekdo skočil na špek. O slavnou pohádku jsme ale kvůli němu málem přišli. Tajnosti slavných
04.06.2018
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Rudolf Deyl ml. s Květou Fialovou v nesmrtelné westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera
Byl velký pohádkář a jen on sám věděl, které z jeho divokých historek byly pravdivé a které jenom dílem jeho fantazie. A v pohádkách také rád hrál. Chybělo ale málo a princezna Helena s princem Václavem nám v Šíleně smutné princezně kvůli němu nikdy nezazpívali.
Měl sportovní postavu, krásné oči… prostě ideál žen všech generací. Především ale zdědil po legendárním otci Rudolfu Deylovi starším, který byl hvězdou Národního divadla, nejen slavné jméno, ale i talent a výrazný hlas. S každou novou rolí si uměl pohrát, pochopit ji, a jak říkával herec Otto Lackovič, „dal tomu vždycky trošku koule“. Navíc byl velmi společenský, neustále kolem sebe rozdával dobrou náladu a smích. Po otci toho ale zdědil ještě mnohem víc, mimo jiné i poněkud dobrodružnou povahu a sklon k hazardu – slavný tatínek byl totiž vyhlášeným milovníkem koňských dostihů. A i když už kdekdo říkal, že se syn svým uměním otci vyrovnal, sám si nikdy nedovolil, aby byli veřejně srovnáváni. Na to si svého otce příliš vážil.
Rekreační referent Puleček v komedii Anděl na horách
(foto ČT)
Osudová chyba
Narodil se 6. července 1912 v Praze a herectví zasvětil celý život nejen jeho slavný otec Rudolf, ale také matka Otýlie Spurná a starší sestra Eva Deylová-Skálová. I když byli oba rodiče úspěšní, dobře věděli, že je jejich milovaná profese velmi tvrdá řehole, takže nadšení potomků ze všech sil brzdili. Rozmlouvali, vyvraceli… Marně. Největší chybu zřejmě Rudolf Deyl starší udělal, když dopustil, aby režiséři postavili před kameru teprve sedmiletého Rudu v historickém dramatu Stavitel chrámu. Sám v něm hrál hlavní roli a film byl tehdy, v roce 1919, samozřejmě ještě němý. Ač to prý nikdy otevřeně nepřiznali, nakonec byli on i Otýlie se synovým rozhodnutím spokojeni, i když malým, a navíc ještě ošklivým hercům doba právě nepřála. A Ruda měl navíc ještě křivý nos, o němž později tvrdíval přátelům u skleničky, že to je z doby, kdy hrál box.
Pravda, či fantazie?
Rudolf rád vyprávěl divoké historky ze svého mládí a jen on sám věděl, které byly pravdivé a které se zrodily v jeho bujné fantazii. Přátelé si zvykli, že byl vynikající fabulátor a mluvka, a kdo ho pořádně neznal, zpravidla mu skočil na špek. Jednou z jeho nejoblíbenějších byla příhoda, jak utekl z domova, protože otec nechtěl, aby se stal hercem. Došel tenkrát prý až do Holandska, kde se dal k cirkusu a zamiloval se do krásné paní ředitelové. Přinejmenším část byla pravdivá – v sedmnácti letech opravdu odešel k divadlu bez souhlasu rodičů. Jeho herecké začátky na počátku třicátých let minulého století ale byly spojeny s žižkovským divadlem Akropolis. Poté získal v roce 1934 angažmá v Zemském divadle v Brně, ještě před odchodem z Prahy ale stihl natočit svůj první film – na stříbrném plátně se mihnul jako student Smíšek v sentimentálním románku s Hanou Vítovou Hřích mládí. Z Brna putoval do Ostravy, kde působil čtyři sezóny v Národním divadle moravskoslezském, na další se pak vrátil do Brna.
V televizním dramatu Alfréda Radoka Šach mat
(foto - repro/imdb.com)
Socialistický realismus mu nešel
V průběhu druhé světové války definitivně zakotvil v rodné Praze, kde na různých jevištích působil až do smrti. Začínal v populární holešovické Uranii a současně se znovu objevoval před filmovou kamerou. Po osvobození patřil k zakládajícím členům Divadla 5. května, po jeho zrušení v roce 1948 přešel na dva roky do Divadla státního filmu a následujících pět let pak odehrál v Divadle na Vinohradech. V té době se nevyhnul ani účasti v povinných propagandistických dramatizacích, kritici mu ale neopomněli vytknout, že kladné postavy nepodává tím správným socialistickým stylem. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let natáčel několik filmů ročně, diváci ale nejvíc oceňovali jeho kreace věčných nespokojenců. Zahrál si i v pohádkách a později v několika kriminálkách.
Své velké role se nedočkal
Rudolf Deyl mladší byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou se stala ještě za války Jarmila Smejkalová, původně baletka, která v roce 1938 přestoupila na popud režiséra Jana Škody do činoherního souboru. Poznali se v ostravském divadle, krátce po příchodu do Prahy se ale rozvedli. Rudolf se pak podruhé oženil s tanečnicí Zdenou Bronislavskou, přezdívanou Broňa, která byla také tanečnice, jejich manželství ale bylo velký omyl, jenž neměl dlouhého trvání. Až na třetí pokus měl při výběru partnerky konečně štěstí. Paní Dášu potkal v Divadle Jana Wericha, a aby se to nepletlo, byla rovněž tanečnicí. Ačkoli Rudolf herectví nikdy nestudoval, vypracoval se ve vynikajícího charakterního herce. Při příležitosti padesátých narozenin obdržel titul Zasloužilý umělec, přesto na svou vysněnou roli čekal marně. „Chci hrát ve filmu, čekám, že dostanu příležitost. Jen mě deprimuje, že byli jinší herci, nedostali ji a pak umřeli,“ říkával. Uznávaný kritik Sergej Machonin o něm prohlásil: „Všechny ty postavy, stvořené jeho velkým uměním, mají v sobě něco z nezničitelnosti národa. Z jeho chytrého rozumu. Z jeho nedůvěry k proklamacím, jalovému gestu, předstírání a polopravdě. Z jeho poctivosti, humoru a dobroty.“
Jediný záběr z pohádky Šíleně smutná princezna, v němž Rudolf Deyl ml. zůstal. Postřehnout záměnu ale divák nemá šanci.
(foto - youtube.com)
Skáču dobře, skáču rád…
Ztvárnil bezpočet výrazných, i když vedlejších postav, kterým s uměním sobě vlastním dokázal vdechnout jedinečnost, ať už to byl příručí, pacholek, dělník, foukač skla, četník, topič, špion, referent, domovník, předák, voják či předseda MNV. Kdo by neznal třeba pekaře Kutílka, který se místo práce povaluje na dvorku, či zasloužilého referenta Pulečka na odborářské rekreaci ve Starém Smokovci ve filmu Anděl na horách. Právě z tohoto filmu je jeho slavná věta: „Skáču dobře, skáču rád…“ Jeho životní rolí se ale stal padouch Doug Badman v nesmrtelné westernové parodii režiséra Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera, která nebyla v době premiéry vhodná pro děti. Ačkoliv natočil zhruba stovku filmů, řada z nich spadá do umělecky méně hodnotných žánrů poválečných let, takže jsou většinou málo známé.
Potkali se u Kolína…
Počátkem šedesátých let navázal spolupráci s televizí a často účinkoval i v rozhlase. Jeho hlas dobře znají diváci všech generací z pohádkového animovaného cyklu Pojďte, pane, budeme si hrát, příběhů dvou roztomilých medvídků, kteří se na úplném počátku v roce 1965 potkali u Kolína. Jejich namluvení však nestihl dokončit a medvědů se pak ujal František Filipovský. Rudolf Deyl mladší odešel předčasně 22. listopadu 1967, v pouhých padesáti pěti letech. Infarkt, který byl důsledkem zhoubného onemocnění, ho skolil před očima kolegů. Stalo se to během natáčení nesmrtelné hudební pohádky Šíleně smutná princezna, která byla dokončena jen díky obrovské diplomacii režiséra Bořivoje Zemana, jenž se nechtěl vymodleného projektu vzdát. Všechny zástupce jednoho z nejpověrčivějších řemesel nakonec přemluvil, ‘osiřelého‘ krále Dobromysla, řečeného Veselý, se ujal Bohuš Záhorský, i když se zpočátku urputně bránil, a řada scén musela být natočena znovu. Přesto jeden záběr s Rudolfem Deylem mladším ve filmu zůstal. Můžeme ho zahlédnout při předvádění nápadníků, kdy kamera zabírá královskou rodinu zdálky. Slavný otec ho přežil o pět let a nyní společně odpočívají na vyšehradském Slavíně.
Vložil: Adina Janovská