Jdu a dělám blbýho! – v tom byl bezkonkurenční. Herectví ale jeho největším kumštem nebylo. Tajnosti slavných
01.06.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Bohumil Šmída alias Felix Pacínek v detektivce Nahá pastýřka
Byl takový mistr, že se o něj režiséři doslova prali, přitom jim ale nešlo o výkony před kamerou. Ve své profesi totiž téměř neměl konkurenci a řadu svérázných a nezapomenutelných postaviček ztvárnil jen jako bokovku.
Herecké výkony nezapomenutelného Bohumila Šmídy skvěle vystihuje staré pořekadlo ‘Jdu a dělám blbýho a třeba mi to všichni zbaštěj‘. Svatouškovskou naivitu a nevinnost dokázal zahrát tak mistrně, že v tom neměl konkurenci. Díky tomu byli jeho podvodníčci, zloději a kriminálníci jedineční. Dokázal být tak přesvědčivý, že ho dokonce při natáčení nechtěla bytná ani pustit do domu. Režiséři ho vyhledávali sami, protože i ty nejmenší vedlejší role dokázal povýšit na nepřehlédnutelné. Nejspíš si ho pamatujete jako obstaravatele pohřbů i odcizených starožitností Felixe Pacínka z legendární kriminální komedie režiséra Jaroslava Macha z roku 1966 Nahá pastýřka a neméně úspěšné další kriminálky „Rakev ve snu viděti…“, v níž byl jeho Pacínek šéfem hotelu. Doslova se o něj ale prali především kvůli jeho hlavní profesi – druhého tak perfektního produkčního by totiž sotva sehnali. „Produkce je práce, kterou se buď naučíte za čtrnáct dní, nebo nikdy!“ říkával muž, který byl nepřehlédnutelný nejen jako typ či zajímavá figura, ale především jako člověk.
Kapitán veřejné bezpečnosti Roháč s Olgou Schoberovou v detektivce Slečny přijdou později
(foto - repro/ČT)
K filmu ho postrčila válka
Narodil se 16. ledna 1914 v pražské živnostnické rodině, jeho otec měl v Nuslích obchod s textilem. Vystudoval klasické gymnázium, již tenkrát ale stanul poprvé před filmovou kamerou. Na plátně se představil v roce 1932 nevelkou rolí studenta ve filmu Vladislava Vančury Před maturitou, pak si zahrál v řadě dalších filmů třicátých let, z nich byla většina již zapomenuta. Po maturitě studoval čtyři roky práva na Karlově univerzitě, kvůli uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939 ale studium krátce před vysněným cílem nedokončil. Nutně potřeboval práci a shodou náhod se během okupace dostal k filmu. Nejprve jako fakturant u české půjčovny americké produkční společnosti Radiofilm, poté pracoval jako produkční pokladník u českých filmových společností Slavia-film a Pragfilm. A ve filmovém světě už zůstal i po roce 1945, poté co byla československá kinematografie zestátněna.
Mistr produkční
Postupně zastával řadu funkcí ve Filmovém studiu Barrandov, od roku 1947 byl vedoucím výroby, následně ve spolupráci s dalšími osobnostmi stál v čele tvůrčí skupiny. Několik let dokonce působil na Barrandově jako ředitel a pracoval i pro Krátký film. Pro diváka je šéf produkce jen jedním z řádků ve výčtu titulků v závěru filmu, pro režiséra ale osobnost nenahraditelná. Na něm závisí úspěšný průběh celého natáčení, musí zajistit, aby všechno a všichni byli vždycky včas a na správném místě. Sladit časové možnosti herců, odborného personálu a techniky, zajistit zázemí i potřebné služby, od elektrických generátorů přes ubytování a stravu až po poslední rekvizitu. Vytvořit jeden velký ‘jízdní řád‘, podle nějž všechno vždycky klapne přesně jako orloj na Staroměstské radnici. Když podle titulků spočítáte, jaká spousta lidí se na zrodu jediného filmu podílí, je to manažerský výkon přímo mistrovský. Bohumil Šmída byl v této branži jedinečný, k tématu filmové produkce také vydal několik publikací a své zkušenosti předával dalším i jako pedagog. Od roku 1955 byl vedoucím katedry filmové a televizní produkce na FAMU, stal se autorem několika učebnic a dohlížel jako pedagogický poradce na vznik řady studentských filmů.
Kasař Mlíko a šlapka Anča Kulatá (Jiřina Bohdalová) v krimikomedii Pěnička a Paraplíčko
(foto - repro/ČT)
O role si říkat nemusel
I když obdivoval film jako médium a ze studentských let měl i určité zkušenosti s herectvím, v pozdějších letech práci před kamerou nevyhledával. Nezbýval mu totiž na to ani čas. Režiséři si ho ale nakonec vždycky našli sami. Například v roce 1958 mu tehdy začínající Zbyněk Brynych nabídl roli ve svém debutu Žižkovská romance, Šmíd ale odmítl. Vzápětí ale stanul po boku Marie Rosůlkové v Krškově dramatu ze života současné mládeže Cesta zpátky a hned v následujícím roce ztvárnil složitou psychologickou postavu soukromého zemědělce Malce v dramatu podle knihy Ivana Kříže Velká samota. Ve stejné době se zcela výjimečně pustil i do jiné umělecké oblasti a složil texty k písním ve válečném dramatu režiséra Vladimíra Čecha Černý prapor. V následujících více než dvaceti letech obohatil svým realistickým a svérázným hereckým projevem zhruba čtyřicet projektů různých žánrů i režisérů. Diváci si ho uložili do pomyslné škatulky coby představitele různých politováníhodných delikventů, ať již skutečných, nebo jen podezřelých.
Jedinečný padouch
Ke skvělému ztvárnění ‘záporáků‘ a vyloženě nesympatických typů mu pomáhala tvář a zvláštní měkký, až úlisný hlas. Jeho postavy bývaly často dabovány, protože nebyl školeným hercem. Takové role ztvárnil například v detektivce Kde alibi nestačí nebo v Machových kriminálkách Nahá pastýřka a Rakev ve snu viděti. S režisérem Jaroslavem Machem pak pracoval v roce 1970 ještě na filmu Na kolejích čeká vrah a objevil se v dalších detektivních příbězích. Vedle čistě negativních postav vytvořil také řadu sice malých, ale vždy rázovitých figurek, a pochopitelně se objevil i v dlouhé řadě televizních inscenací a seriálů. Nikdy ale nepřekročil rámec epizodní role. Mimo jiné ztvárnil šéfa televize v památném muzikálu Kdyby tisícklarinetů či poručíka VB v komedii Zlatá svatba, zahrál si ale třeba i v Herzových Holkách v porcelánu.
S Karlou Chadimovou v kriminálním dramatu Dušana Kleina Případ mrtvého muže
(foto - repro/ČT)
Bytná ho domů nechtěla
Na svého laskavého a prvorepublikově zdvořilého podvodníčka Pacínka vzpomínal i ve své knížce, nazvané Jeden život s filmem. „Dávno před natáčením jsem se s Pacínkem procházel po vltavském nábřeží, pražskými uličkami i parky, jezdil s ním tramvají, anebo s ním sedával na zaplněné tribuně fotbalového stadionu a mumlal si tiše pro sebe jeho typickou řeč. Když jsem se postavil před kameru ke svému prvnímu záběru, zdálo se mi, že jsem tu postavu našel. Točili jsme pak v hostivařském ateliéru i na zámku Orlík a žili si celou tu dobu jako spokojená rodina,“ vzpomínal. Také velmi rád vyprávěl, jaké rozčarování prožila paní na náměstí, když u ní zazvonil s tím, že u ní bude bydlet. „Jéžišmarjá, já jsem říkala, aby mi sem dali pana Högera nebo pana Růžka. Je to takovej krásnej sváteční pokoj, všechno čistě povlečený, a voni mi pošlou vás!“ nedokázala ovládnout své zklamání, obzvlášť když už měla Šmídu podvědomě spojeného právě s Pacínkem. Nemohla totiž ještě tušit, že právě Šmída svým osobitým humorem dodá detektivce ten správný šmrnc.
Podporoval novou vlnu
I když jeho působení v manažerských funkcích mívalo často politický podtext, v čele Barrandova stál v nelehkých padesátých letech a za svou činnost získal i státní vyznamenání, je nutno připomenout, že se jako produkční později podílel na vzniku řady zásadních děl československé kinematografie. Ve svých tvůrčích skupinách produkoval nejeden významný snímek české ‘nové vlny‘ šedesátých let, ať už to byly v roce 1967 Menzelovy Ostře sledované vlaky, o rok později Všichni dobří rodáci a řada dalších. Naposledy si zahrál v roce 1989 jednoho ze štamgastů saloonu v rodinném westernu režiséra Zdeňka Sirového Cesta na Jihozápad, natočeném podle literární předlohy Jacka Londona. Zemřel krátce po natáčení, 6. března 1989. Bylo mu sedmdesát pět let.
Vložil: Adina Janovská