Vzorná dceruška se rázně postavila na zadní. A pak ji Werich uspal na nebesích. Tajnosti slavných
02.05.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Marie Vášová v legendární komedii Císařův pekař – Pekařův císař
Chladná, cílevědomá, vypočítavá a současně překypující citem a vášní. Takové paradoxy si dopřávala pouze na jevišti a před kamerou, na sebe zapomínala. I dělnické drama ale dokázala podat tak, že z něj byli hotoví i na mezinárodním filmovém festivalu.
Překypující vášní, a vzápětí tak strašlivě chladná! Vysoká, štíhlá a vždy elegantní, nádherná žena, nad kterou se všem mužům tají dech, jenže jsou tak ohromeni, že zpravidla neseberou odvahu ji ani oslovit. Femme fatale, která si jde vždy za svým energicky, rozhodně a odhodlaně, ať už jsou její cíle dobré či zlé. Svůj život zasvětila divadlu opravdu celý, tomu soukromému vlastně ani nedala šanci. Hvězda české činohry Marie Vášová byla typickou tragédkou, i když tu a tam udělala i výjimku. Vždyť kdo by neznal třeba hraběnku Stradovou, která podle slov Jana Wericha v legendární historické komedii Císařův pekař – Pekařův císař spí na nebesích.
Před jejím výkonem v dramatu Siréna smekli i na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách
Komediantku doma nechtěli
Narodila se v Praze ještě za Rakousko-Uherska, 16. května 1911, a jako vzorná dceruška měšťanské rodiny vystudovala rodinnou a obchodní školu. Už tehdy ale měla své tajemství – po večerech místo schůzek s přítelkyněmi tajně statovala ve Vinohradském divadle. Herecké šminky jí prostě odmalička voněly jako ten nejdražší parfém na světě. V divadle se seznámila s herci Mílou Páčovou a Antonínem Strnadem, kteří jí začali dávat soukromé hodiny herectví. Rodiče ale byli zásadně proti, aby se stala komediantkou, takže po ukončení studia si poslušně našla práci úřednice. Nejprve v nakladatelství Aventinum Otakara Štorcha-Mariena, poté ve Škodovce. Až v jednadvaceti letech se přece jen rozhodla pro divadlo. Bez vědomí rodičů. V té době by ale stejně už proti tomu nic nezmohli, protože byla konečně oficiálně plnoletá.
V roce 1956 v historickém velkofilmu Otakara Vávry Proti všem
Od kočovníků až do Národního
První angažmá získala na jednu sezónu ve významné kočovné Rodenově divadelní společnosti, která působila pod názvem Komorní divadlo především v jižních a severozápadních Čechách. Další sezónu strávila na jevišti olomouckého divadla, třetí v Českých Budějovicích a v roce 1935 zakotvila na delší dobu ve Státním divadle v Ostravě, kde se pod vedením Jana Škody věnovala zejména dramatickým a tragickým rolím. Do rodné Prahy se vrátila až v roce 1940, kde nejprve hostovala v Národním divadle v roli Sofoklovy Antigony. Následně hrála jednu sezónu díky bývalému režisérovi Osvobozeného divadla Jindřichu Honzlovi v jeho Divadélku 99. V letech 1941 až 1944 byla v angažmá v holešovickém divadle Uranie a poslední válečnou sezónu strávila v Divadle na Vinohradech. Teprve krátce po roce 1945 se stala členkou činohry Národního divadla, na jehož jevišti setrvala až do smrti.
S Karlem Högerem v roce 1959, v Národním divadle ve slavném dramatu Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího
Setkání s kamerou
Na stříbrném plátně se objevila poprvé v roce 1941 a dnes je již těžké říct, zda se snažila o návrat do Prahy právě kvůli filmu, nebo si jí režiséři všimli právě díky tomu, že se vrátila. Přesto se během druhé světové války na ni příliš nedostalo, i když bylo v té době natočeno na Barrandově neuvěřitelně velké množství projektů, protože se Miloš Havel snažil zaměstnat co nejvíc českých herců. Marii režisér J. A. Holman nabídl malou roli ošetřovatelky v romantickém dramatu Modrý závoj, natočeném podle scénáře Václava Řezáče. S druhou válečnou nabídkou si na ni vzpomněl o dva roky později M. J. Krňanský, v jehož romantickém dramatu Žíznivé mládí si zahrála šenkýřku Marii Novotnou. Pravidelně začala natáčet až po osvobození, i když…
V roce 1960 v historickém dramatu J. K. Tyla Drahomíra
Tohle jí nesedělo
Po válce ji režiséři často obsazovali do rolí venkovských žen, což jí ale příliš nesedělo a ani se tím netajila. Nejlépe jejímu naturelu vyhovovaly tragické postavy. V roce 1947 konečně naplno zazářila jako proletářka Hudcová, nezdolná bojovnice proti jakémukoliv útlaku v dělnickém dramatu režiséra Karla Steklého Siréna, natočeném podle stejnojmenného románu Marie Majerové. Především díky jejímu výkonu získal film jednoho ze Zlatých lvů na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a Marie pak doma dostala Státní cenu. Další velké role na ni čekaly hned v roce 1948. V psychologickém dramatu režiséra Jiřího Krejčíka Svědomí zazářila jako Zdena Doležalová, manželka slabošského pojišťovacího agenta, který způsobí tragickou nehodu, a jako Pavla Ulrychová v dalším dramatu Karla Steklého Kariéra. Projekt už byl hodně ovlivněn komunistickou stranou a měl se stát jakousi českou odpovědí na legendární drama Orsona Wellese Občan Kane. Jenže se nestal. Mimořádný výkon odvedla Marie i o rok později ve válečném filmu Otakara Vávry Němá barikáda. A pak už přišlo v roce 1951 první výrazné vybočení z dramatické ‘škatulky‘, když ji Martin Frič oblékl do historického kostýmu a Jan Werich uložil jako hraběnku Stradovou ke spánku ‘na nebesích‘ v dvojdílné komedii Císařův pekař – Pekařův císař.
Matka Ryšánková v psychologickém válečném dramatu Jiřího Krejčíka Vyšší princip
Čí chleba jíš…
…toho píseň zpívej, a tak se ani Marii Vášové nevyhnuly role v komunistických agitkách padesátých let. Koukat se na ně zpravidla moc nedalo a většina je dnes už definitivně zapomenuta. Aspoň trošku z této hromádky vybočuje například její démonická ředitelka cirkusu v dramatu Komedianti, které natočil v roce 1953 režisér Vladimír Vlček podle povídky Ivana Olbrachta. Za zmínku určitě stojí díky hereckému výkonu i její přeaktivní brigádnice Karla Tolarová v dramatu Jaroslava Macha Po noci den, sekretářka Haníková ve filmu K. M. Walló Nevěra či její nejslavnější filmová ‘záporačka‘ Rozina v dramatu Advent, které natočil Vladimír Vlček podle románu Jarmily Glazarové. Současně si ale zahrála Martu Johovou v historických velkofilmech Otakara Vávry Jan Žižka a Proti všem. Od roku 1958 byla nositelkou vyznamenání Za vynikající práci, v roce 1960 získala titul Zasloužilá členka Národního divadla a o rok později dostala podruhé Státní cenu za divadelní postavu J. K. Tyla Drahomíra a za role matek ve filmech Vyšší princip a Labyrint srdce. A v témže roce jí také byl udělen titul Zasloužilá umělkyně.
S Jaromírem Hanzlíkem v seriálu Sanitka
Říkala moc nahlas, co si myslí
Často spolupracovala i s rozhlasem a díky tomu, že počátkem padesátých let byla zavedena praxe tzv. Divadla u mikrofonu, tedy natáčení divadelních inscenací přímo v divadle s komentářem, zachovala se i řada autentických záznamů jejích mimořádných výkonů. Československou televizi zaujala již od počátku vysílání v roce 1957, takže se pravidelně objevovala v řadě inscenací. V šedesátých letech ji ještě čekala řada krásných filmových rolí, pak se ale počátkem dalšího desetiletí karta obrátila, protože vždy říkala jasně a nahlas, co si myslí, a nové poměry v době takzvané normalizace se jí ani trochu nezamlouvaly. Tu a tam si na ni sice ještě režiséři vzpomněli, většinou ale pouze s malými vedlejšími rolemi. Naposledy stanula před kamerou v roce 1984 v úspěšném seriálu Sanitka, v němž na ni režisér Jiří Adamec pamatoval s postavou paní Čermákové v páté epizodě. Především ale po celou dobu dávala přednost divadlu, v němž působila až do poslední chvíle. Zemřela 6. srpna 1985, bylo jí sedmdesát čtyři let.
Vložil: Adina Janovská