Moudrý král našel krásnou princeznu. Místo pohádky ale prožíval leckdy spíš drama. Tajnosti slavných
30.04.2018
Foto: ČT
Popisek: Vladimír Ráž v seriálu Hříšní lidé města pražského
Krásný a šlechetný král Miroslav se stal idolem fanynek všech generací a jejich přízeň si rád užíval. Pak mu ale scenárista a režisér Bořivoj Zeman naplánoval velkou lásku, která přerostla do reálného života a vyvolala takový skandál, že ji řešila i stranická komise.
O soukromém životě známých osobností se toho před revolucí mnoho nenamluvilo, i zveřejnění těch největších tragédií zůstávalo spíš dílem náhody. A pokud si někdo na tom navíc důsledně zakládal, zpravidla se o něm nevědělo zhola nic. Právě takový byl Vladimír Ráž, který zůstával v povědomí diváků především jako moudrý a krásný král Miroslav z nestárnoucí pohádky Pyšná princezna, a dobře věděl, proč tak činí. Neměl totiž sebemenší chuť dělit se s veřejností o neštěstí a životní trable. A přitom měl nejspíš nejvíc fanynek v historii naší kinematografie. Pro něj byl král Miroslav jen jednou ze životních epizod, zato ale osudovou.
Král Miroslav a princezna Krasomila (Alena Vránová) v pohádce Pyšná princezna
Místo medicíny pletení
Narodil se 1. července 1921 v Nejdku u Karlových Varů, vyrůstal ale v Praze. Především díky mamince si už v raném dětství vytvářel velmi úzký vztah k literatuře, poezii a recitaci. Odmaturoval na klasickém gymnáziu a toužil po studiu medicíny, historické události mu však udělaly definitivní čáru přes rozpočet. Sotva začal studovat, Němci zavřeli v roce 1942 české vysoké školy, a kdyby tak neučinili, možná bychom svého krásného pohádkového krále neměli. Takhle se ale mladý Vladimír musel rychle rozhodnout, jak se vykroutit z totálního nasazení v říši. Podařilo se mu to díky nesporně přitažlivé vizáži, talentu a vstřícnosti českých pedagogů, kteří ho přijali na pražskou konzervatoř. Ani tím ale nebyl problém jednou provždy vyřešen. Koncem války byla uzavřena i tato škola, takže Ráž pak až do osvobození pracoval v pletacím sdružení.
S Alenou Kreuzmannovou v roce 1954 v inscenaci Národního divadla Loupežník
Sametový hlas
Hned po osvobození studia herectví dokončil a v roce 1947 nastoupil na dva roky do prvního stálého angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, dnešním Švandově divadle na pražském Smíchově. Další dvě sezóny strávil v Divadle státního filmu, poté tři v Divadle hlavního města Prahy, dnešním Hudebním divadle Karlín, kde pracoval pod vedením Jiřího Frejky. V roce 1954 se stal členem činoherního souboru Národního divadla, v němž setrval až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1995. Přitažlivý zjev ho přímo předurčil do rolí romantických milovníků, jeho významnou devízou ale byla i práce s hlasem a nevšední pohybová kultura. Časem se postupně přesouval k psychologicky složitým charakterům, v nichž uplatnil civilní a realistické herectví, které se výrazově velmi lišilo od jeho rozmáchlých, až teatrálních gest v mládí. V Národním divadle odehrál více než osmdesát rolí, převážně v klasickém repertoáru, zazářil ale i v moderně. Navíc hostoval na řadě dalších scén, například v Kladně. S Národním divadlem se rozloučil rolí faráře v dramatizaci románu bratří Mrštíků Rok na vsi, kterou režíroval Miroslav Krobot. Poté dál hostoval v Rokoku, kde ještě pouhý rok před smrtí hrál sluhu Firse ve Višňovém sadu.
S Milenou Dvorskou v pohádce Byl jednou jeden král
Syn zmizel za kopečky
Poprvé se oženil s hereckou kolegyní Alexandrou Miškovskou. V roce 1949 se jim narodil syn Martin a o dva roky později ještě David. A pak záhy přišla první velmi krutá rána. Davidovi bylo sotva půl roku, když náhle zemřel. „Měla jsem k dětem hlídání, tak jsem se dost brzy po narození druhého syna vrátila do práce. Večer jsem odešla do divadla. Když jsem se vrátila, David už nedýchal. Později mi řekli, že šlo o náhlé úmrtí kojence,“ prozradila Saša později ve třetím dílu Příběhů domů slavných i zapomenutých spisovatelky a publicistky Blanky Kovaříkové. Tak obrovské neštěstí vrazilo mezi partnery klín, nebyli prý schopni spolu téměř komunikovat. A v této situaci dostal Vladimír nabídku, která navždy ovlivnila jeho život a dala jeho manželství ránu z milosti – natáčení Pyšné princezny a setkání s nádhernou Alenou Vránovou. Následoval rychlý rozvod a v roce 1969 se pak prvorozený syn ztratil otci z obzoru definitivně, protože emigroval s matkou do Norska. Žije v Oslu, stal se počítačovým expertem, takže se příliš nepotatil, i když prý mají společné alespoň některé záliby – cestování a poznávání zahraniční gastronomie.
Kníže pekelné Solfernus a Martin Kabát (Josef Bek) v ladovské pohádce Hrátky s čertem
Nevěru řešila stranická komise
Žhavá láska vzplanula v roce 1951 nejen před kamerami režiséra Bořivoje Zemana, ale také v zákulisí, a soudruzi ji zbožňovanému idolu a temperamentní krásce pořádně ‘osladili‘. V té době totiž byla Alena Vránová provdána za Pavla Kohouta, známého mládežnického funkcionáře a kamaráda vysoce postavených soudruhů, a jejich manželství bylo prezentováno jako ukázkové. A teď tohle! Ráž se do své princezny bláznivě zamiloval, když se ale ‘bokovka’ provalila, vypuklo peklo. Kohout psal záplavy dopisů, přesvědčoval, nadával, prosil... Pak napsal divadelní hru Dobrá píseň, o padouchovi, který komunistovi odloudil manželku. Poselství bylo jasné – kdo selže ve vztahu, nemá ve společnosti své místo, protože může selhat i při budování socialismu. Hra se stala hitem, příběh známých osobností probírali svazáci na schůzích, Alena byla dokonce pozvána před komisi, kde měla vysvětlovat své ‘selhání‘. Navzdory skandálu ale byli nakonec oba brzy rozvedeni a vzali se.
S Marií Tomášovou v roce 1957 v divadelní inscenaci Zlatý kočár
Vymodlená princezna
Chtěli mít dítě, ale dlouho se to nedařilo. „Povedlo se jim to až po jejich církevním sňatku, který jim uspořádal přítel Zdeněk Štěpánek. Bylo to během dovolené na bývalé faře na Šumavě v Horní Vltavici,“ prozradila před časem serveru blesk.cz jejich dcera Markéta, která přišla na svět až 4. května 1958. Zpočátku manželství fungovalo a oba herci svou ‘vymodlenou‘ princeznu zbožňovali. Už jako malou ji začali brát do světa, například do Benátek a Paříže, jezdili společně na hory či chalupu v jižních Čechách. Časem ale byli pracovně stále vytíženější, šli z role do role, a nezbývalo než najít paní na hlídání. A v tu dobu nastal problém. Ráž měl kolem sebe houfy zbožňujících fanynek, byl pravý gentleman, rád nosil květiny, laškoval s nimi a dvořil se. Měl obrovské charisma, okouzlující hlas, vybrané způsoby a zvláštní smysl pro humor. A hlavně – byl král Miroslav! „Tátu chtěla každá a on kolikrát neodolal. Měl různé avantýry, milenky a snad i nějaký vážnější vztah s nějakou baletkou. Mámu to pochopitelně štvalo,“ přiznala Markéta. Vladimírovy avantýry samozřejmě Aleně vadily, a tak mu nakonec oplatila stejnou mincí. Když jim onemocněla kočka, padl jí do oka veterinář, který ji léčil, a svůj nový vztah ani před manželem netajila. Vztahy v manželství, v němž stále zacláněl ještě někdo další, se zhoršovaly, partneři se neustále hádali, k odstartování sporu prý stačila úplná malichernost. Přesto spolu vydrželi až o Markétiných osmnáctin.
V roce 1965 v inscenaci básnického dramatu Vítězslava Nezvala Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou
Z pohádky na ulici
Osud nakonec tvrdě zatočil i s Markétou. Stejně jako matka se vdala velmi brzy a v jednadvaceti letech porodila dceru Terezu. V roce 1986 se však rozvedla, protože její manžel propadl drogám. Podruhé se provdala za Belgičana, ale ani tentokrát neměla při výběru partnera šťastnou ruku. Vystudovala filologii, ovládala čtyři světové jazyky. Udělala doktorát, po revoluci založila cestovní agenturu a procestovala celý svět jako tlumočnice. Jenže po čtyřicítce propadla alkoholu, o všechno přišla a skončila na ulici. Poté co prodělala mozkovou mrtvici, matka se ji snažila zachránit. Sháněla odborníky, platila nemocnice... Markéta ale pila dál, alkohol jí zničil játra i ledviny, následovala alkoholická demence. Alena jí nabídla vlastní ledvinu, podmínkou zdařilé operace ale byla abstinence, a té dcera nebyla schopná. Zemřela v roce 2013 o vánočních svátcích, právě v době, kdy národ sledoval na obrazovkách Pyšnou princeznu. Zbyla po ní vnučka Tereza, která je členkou ženského vokálního kvarteta Yellow Sisters a má tři děti.
Jan Born ve slavném seriálu podle románové předlohy Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu
Dítě s handicapem
Krásný a charismatický král Miroslav se oženil ještě potřetí. Vzal si o dvacet osm let mladší Olgu Hnátkovou. Tehdy pracovala jako vychovatelka na základní škole a herectví se věnovala jako komparsistka v Národním divadle, nyní působí jako finanční poradkyně. S Vladimírem si neměli co vyčítat, protože i ona už byla dvakrát rozvedená. Porodila mu dceru Veroniku, k níž také nebyl osud právě vlídný. Nadělil jí sice do vínku krásu, ale také velký handicap. Narodila se bez ruky, takže se otec, kterému bylo již padesát sedm, ocitl v situaci, na kterou nebyl připraven. Naštěstí jeho žena vystudovala pedagogiku, takže se problému dokázala postavit čelem. S Vladimírem se ji snažili vychovávat Veroniku tak, aby ji v životě nic nezaskočilo, a vyplatilo se. Mimo jiné se stala několikanásobnou mistryní republiky v super obřím slalomu, hrála tenis a nějaký čas i dívčí kopanou. Začala pracovat jako moderátorka v rádiu, provdala se, v roce 2008 porodila syna Valeriána a její manžel Martin přijal z úcty ke slavnému tchánovi příjmení Ráž. Manželství ale nakonec nevydrželo. V současnosti je šťastná s přítelem Michalem Součkem, kterého poznala během svého působení v rádiu Frekvence 1, a letos koncem března mu porodila syna Sebastiána.
Hrál do poslední chvíle
Kromě legendární Pyšné princezny si Vladimír Ráž zahrál i v dalších slavných pohádkách Byl jednou jeden král a Hrátky s čertem. Na kontě měl téměř sto dvacet filmových a televizních rolí, před kamerou stanul i ve více než dvou desítkách seriálů včetně tak populárních titulů, jako jsou Hříšní lidé města pražského, F. L. Věk či Sňatky z rozumu. A ani jemu se nevyhnulo kontroverzních Třicet případů majora Zemana, v nichž ztvárnil postavu doktora Veselého, který se sejde v jednom vlaku se Zemanem a Kalinou cestou z koncentračního tábora. Jeho kultivovaný projev našel uplatnění rovněž v pořadech Lyry Pragensis, rozhlasu i dabingovém studiu, jeho hlasem promlouvá mimo jiné Lex Barker jako Old Shatterhand či Jean Marais. Za své umění získal v roce 1971 titul Zasloužilého člena Národního divadla, v roce 1984 Zasloužilého umělce, v roce 1991 Křišťálovou růži za recitaci, o dva roky později Cenu Senior Prix a v roce 1997 Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Naposledy stanul před kamerou jako doktor Chvojík v seriálu Zdivočelá země, premiéry se už ale nedočkal. Zemřel náhle 4. července 2000, jen pouhé tři dny po svých sedmdesátých sedmých narozeninách.
Vložil: Adina Janovská