Prý byl bez talentu, a tak se stal technikem. Legendu Semaforu nakonec zabila závislost. Tajnosti slavných
27.04.2018
Foto: youtube.com
Popisek: Vladimír Hrabánek v komedii Já už budu hodný, dědečku!
Původně ho v divadle Semafor nechtěli, nakonec s ním spojil celý svůj život. Všechno řídil a o všem věděl, byl prostě nepostradatelný. Významné hosty vítal v pantoflích a soubor i diváci si bez něj legendární pražskou scénu nedovedli představit.
„Každé divadlo musí mít svojeho Hrabánka,“ nechal se kdysi slyšet Jan Werich. Herec-neherec Vladimír Hrabánek se stal legendou své domovské scény i českého filmu. Už od pohledu svérázný, s mimořádným smyslem pro humor, sice dostával bez výjimky rozsahem jen nevýznamné role, měl ale výrazný projev a dokázal i na malém prostoru získat pozornost. Režiséři ho rádi obsazovali do rolí bodrých a chlapíků, originálních samorostů s poněkud nakřápnutým hlasem. Jeho jméno vám možná mnoho neřekne, jakmile ale uvidíte tvář, budete zaručeně doma. Na otázku, co hrál nejčastěji, kdysi odpověděl Ondřeji Suchému v pořadu České televize Kavárnička dříve narozených: „Takový ty blbce, policajty a nějaký vandráky, nikdy jsem nehrál intelektuála.“
V počátcích svého působení v divadle Semafor
Frézař z ČKD
Narodil se 22. ledna 1938 v Praze, kde jeho otec pracoval jako řidič, a počátky jeho života vůbec nenasvědčovaly, že by se měl jednou vydat na uměleckou dráhu. Vyučil se v pražském ČKD Sokolovo frézařem, již během učení ale hrál divadlo s ochotníky. Poté začal sbírat další zkušenosti na scéně Malého avantgardního jeviště (MAJ), které vzniklo v roce 1956 jako amatérský soubor Svazu zaměstnanců železnic v Ústředním kulturním domě dopravy a spojů. V roce 1960 se zúčastnil konkurzu do divadle Semafor, jako herce ho ale nechtěli. Přesto se Vladimír svého snu nemínil vzdát, takže Jiřího Suchého a spol. přesvědčil, že se díky svému technickému talentu určitě bude hodit alespoň v zázemí. Tím odstartovala jeho dráha technika, rekvizitáře, časem inspicienta, asistenta režie a herce.
V historické komedii Slasti Otce vlasti
Nepostradatelný
Zpočátku patřilo k jeho povinnostem hrát i malé role, a poté co se Semafor časem zprofesionalizoval, Hrabánek povýšil na inspicienta. Jeho svérázný herecký projev a cit pro komiku si pamětníci mohli naplno vychutnávat například v představeních Čarodějky, Revizor v šantánu či Sladký život blázna Vincka. V divadle se také seznámil s režisérem Jiřím Menzelem, který ho pak velmi rád obsazoval do svých filmů. Křest před kamerou si ale odbyl již v roce 1962 jako Zrzek ve válečném dramatu Zbyňka Brynycha Transport z ráje a vzhledem ke svému vztahu k Semaforu nemohl o rok později chybět ani v legendárním hudebním povídkovém projektu Miloše Formana Konkurs, v němž si logicky zahrál sám sebe.
Jako Hora s Václavem Lohniským alias Viktorem Hujerem v komedii Marečku, podejte mi pero!
Menzelův ideál
Ačkoli se nikdy do studia herectví nepustil, brzy si vysloužil u svého jména dovětek herec a divadelní inspicient. Ve své filmografii měl více než stovku rolí ve filmu či televizi a zhruba další dvacítku seriálových postav. A málokterý z kolegů se může pochlubit výčtem tak významných a úspěšných projektů. Před kamerou stanul mimo jiné jako Hubert ve slavném filmovém muzikálu Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka Kdyby tisíc klarinetů, ve Formanově Dobře placené procházce, v řadě populárních komedií i rozpustilých pohádek včetně seriálu Arabela, ale také třeba jako četník v životopisném dramatu Božská Ema, v Menzelově oscarovém válečném filmu Ostře sledované vlaky či ve své době kontroverzní hořké komedii Věry Chytilové Hra o jablko. „Hraboš byl rovnej kluk, on řekl vždycky, co si myslí. Měl takovej dobrej vztah k lidem a uměl bejt přísnej - ideální inspicient. Byl spolehlivej a myslel dopředu,“ zavzpomínal na něj před časem na obrazovce České televize Jiří Menzel.
V roce 1977 v divadle Semafor v představení Smutek bláznivých panen
Holky se o něj praly
I když na to moc nevypadal, o dámskou společnost neměl nikdy nouzi. Ve zlaté éře Semaforu totiž stačilo patřit k souboru, a úspěch byl zaručen. A ač ženatý a otec několika potomků, přízni rozvášněných fanynek se odolávat ani nesnažil. „Na zájezdě jsme se ráno probudili a často jsme se ptali partnerky: Jak ty se vlastně jmenuješ?“ přiznal ve své vzpomínkové knize Sloužil jsem v Semaforu. Podle staršího syna Vladimíra ještě v pětapadesáti letech tvrdil, že milenka nesmí být starší pětadvaceti let, a v šedesáti už říkal, že věci, které ho vzrušovaly, ho nyní spíše vyrušují. „Jemu se líbila všechna děvčata a ke každé přistupoval tak, jak mu to ta děvčata dovolovala,“ prozradila serveru ahaonline.cz dlouholetá kolegyně z divadla Jitka Molavcová s tím, že Vladimír uměl být i velmi galantní. „Když jsem přišla do divadla Semafor, tak jsem se Hraboše docela bála, protože on používal takové hlasité povely, doslova na nás křičel jako na vojně. Ale později jsem zjistila, že pod tou hrubou skořápkou se skrývá citlivá duše, on mě mnohokrát překvapil.“
Zaměstnanec blázince Vomáška v seriálu Arabela
Půlstoletí se nedočkal
V Semaforu poctivě ‘odsloužil‘ čtyřicet devět let a nikdo si slavné divadlo bez něj už ani nedokázal představit. Bodrý a usměvavý pracoval ještě v sedmdesáti, dokud mu stačily síly. Nakonec ho ale dohnala stará neřest. Přestože v šedesáti letech přestal kouřit, podlehl rakovině plic. Zemřel 21. srpna 2008 a pohřben je na zahradě svého domu. „Třeba v tomto okamžiku pluje i pro nás Noe v arše / Na tahací harmoniku / Anděl smrti hraje marše… To jsme zpívali v Semaforu v roce 1969 ve hře Poslední štace. Dnes si touto slokou připomínáme, že život člověka je dočasný a že jeden z našeho divadla přišel právě na řadu,“ napsal ve smutečním oznámení jeho principál, kamarád a kolega Jiří Suchý.
Vložil: Adina Janovská