Nenapravitelného hříšníka proměnil Troška ve velebníčka. V reálu ale bylo všechno jinak. Tajnosti slavných
20.04.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Luděk Kopřiva jako nezapomenutelný farář Otík
Ochotně přijal podobu oddaného služebníka božího, i v civilu ho lidé oslovovali Velebnosti a on si to náramně užíval. Ve skutečnosti byl ale drobný, svižný chlapík s dobráckou tváří, pleší a nezaměnitelným hlasem velký hříšník a požitkář.
Populární představitel komických a satirických postaviček měl na kontě zhruba stovku filmových a televizních rolí, o těch divadelních ani nemluvě, a i když hrál povětšinou role vedlejší, vždycky dokázal vyniknout. Nezapomenutelný Luděk Kopřiva se totiž pohyboval a hrál způsobem, že na sebe neustále strhával pozornost, i kdyby ho režisér zašoupnul až do nejzazšího koutku. Největší příležitost mu dala televize v dlouhé řadě inscenací i seriálů, o jeho definitivní ‘zaškatulkování‘ se ale přičinil až v roce 1983 režisér Zdeněk Troška komedií Slunce, seno, jahody. Od té doby už byl navždy pro všechny farář Otík. Nenapravitelnému divochovi a hříšníkovi to ale ani trošku nevadilo.
V roce 1954 v plzeňském divadle, v shakespearovské klasice Benátský kupec
Nakažlivá vášeň
Narodil se 19. června 1924 v Rybné ulici na pražském Starém Městě a ve skutečnosti se jmenoval Ludvík, i když mu nikdo neřekl jinak než Luděk. Tatínek pracoval jako konduktér v energetických závodech, maminka byla v domácnosti. Rodina se brzy přestěhovala do rodinného domku se zahrádkou v Suchdole, později si rodiče pronajali dům na Výtoni, v Podskalí u železničního mostu, kde provozovali hospodu, vyhledávanou především voraři. Tatínek byl vášnivý ochotník, takže brzy postavil na jeviště i synka. A vášeň pro divadlo byla tak nakažlivá, že Luděk nemohl ani skončit jinak než jako herec. Během druhé světové války dostal předvolání k totálnímu nasazení v Německu, z čehož byl naprosto zoufalý. Nešlo jenom o to, že se bál, aby ‘službu říši‘ nezaplatil životem. Především snil o herectví. A tak se prostě vypravil na pražskou konzervatoř, naštěstí ve správný den a tu pravou chvíli. Narazil tam totiž na profesora, který situaci okamžitě pochopil. Předvolání roztrhal a zařídil Luďkovi přijetí na školu. A možná mu tím zachránil život.
V počátcích angažmá v Divadle E. F. Buriana – v roce 1964 jako porotce v inscenaci Vrah lidumil aneb Nepřirozená zvířata
Angažmá, nebo trest?
V roce 1946 úspěšně odmaturoval, pak ještě studoval herectví na pražské DAMU, kterou dokončil o dva roky později. První angažmá dostal v Ostravě, kam byla poslána celá skupina absolventů za trest. Nastudovali totiž ve studentském divadle Disk Majakovského hru Ledová sprcha, čímž se znelíbili nastupující komunistické vládní garnituře. Ani na severu Moravy neměl Luděk právě na růžích ustláno, protože ‘přivandrovalci‘ vytvořili vlastní skupinu, která se snažila hrát divadlo po svém, což se starším kolegům nelíbilo. Poté působil čtyři roky na divadelní scéně v Plzni, která byla hereckou baštou režimu a v souboru měla řadu kovaných komunistů. Podle kolegů ale byl Kopřiva profesionál, kterému byly intriky cizí. Neúčastnil se zákulisních bojůvek, neměl politické ambice, staral se jen o svou roli. Kromě herectví byl velmi nadaný i pohybově, takže chodil trénovat se členy baletního souboru, a také velmi dobře zpíval. V roce 1960 se konečně vrátil do Prahy a stal se členem činoherního souboru pražského Divadla E. F. Buriana, v němž setrval až do roku 1991.
Ve slavné pohádce Princezna Pampeliška
Láska s vadou na kráse
Přátelé o něm tvrdili, že byl velmi náruživý milovník, který dokázal žárlit i na milenky. Vždy si ale dával pozor, aby svými zálety nezpůsobil manželce bolest. Na to ji příliš miloval. Poprvé se oženil se svou velkou láskou Olgou, která pracovala jako redaktorka vysílání vážné hudby v rozhlase. Byla prý velmi krásná a schopná. Jejich vztah byl ale jako z italské komedie, nepřetržitě spolu byli v rozepři. Hlavní příčinou byla základní rozdílnost v představě o spokojeném životě. Zatímco ona byla šťastná na jednom místě, on by nejraději neustále cestoval sem a tam. Kopřiva ji prý zbožňoval, choval se k ní jako pravý gentleman a žárlil jako Othello. Přesto v jejich vztahu postupně narůstalo obrovské trauma – nemohli totiž mít děti. Zůstali však spolu, a když Olga zemřela na rakovinu, znamenalo to pro Luďka obrovskou tragédii.
V roce 1968 jako Archanděl Gabriel v dramatizaci humorné parafráze Starého zákona Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a Páni Izraelité
Osudový Otík
Takzvané zaškatulkování do určitého typu rolí herci většinou nemají rádi, Luďku Kopřivovi ale těžkou hlavu rozhodně nedělalo, když díky Troškově slavné filmové trilogii spadl v osmdesátých letech do farářského ‘šuplíčku‘. Farář Otík mu totiž docela příjemně zpestřoval život. Oblíbený herec byl pořádné číslo, takže se ve velebného pána ochotně proměnil i ve skutečnosti. Do smrti už mu pak nikdo neřekl jinak než Velebnosti a lidé si ho často s farářem i pletli. Žádali ho, aby jim pokřtil děti, policisté mu velkoryse a s úctou odpouštěli pokuty… Když například jednou v Plzni vjel do protisměru, prošlo mu to a policista mu údajně řekl: „Sodoma Gomora, Velebnosti… Jeďte!“ Přitom rozhodně nežil střídmě. Přestože byl ženatý, užíval si přízně celého zástupu milenek a byl velmi žárlivý. A také velmi rád utrácel za rozličné požitky.
V roce 1968 v krátkometrážní komedii Jiřího Švankmajera Zahrada
V důchodu za vodou
Z divadelního jeviště ho v roce 1991 odvedla navždy souhra náhod. Dolehly na něj zdravotní komplikace, prodělal těžkou operaci žlučníku, a než se stihl vrátit, městská část Praha 1 se rozhodla jeho domovské Divadlo E. F. Buriana zrušit. Prostě když se konečně mohl vrátit na jeviště, zjistil, že nemá kam, protože jeho milovaná scéna už neexistuje. Naštěstí byl už několik let v důchodovém věku, a tak oficiálně zažádal o penzi. Finanční starosti mu to nepřineslo, protože právě restituoval dům, který prodal tak výhodně, že by si býval mohl vzápětí koupit dvacet dalších.
Jedinečný farář Otík Troškově komedii Slunce, seno a pár facek
Pro lásku i modré z nebe
Podruhé se oženil až v pozdním věku s paní Evou, s níž ho spojil stejný osud – i jejího prvního manžela zabila rakovina. Navíc měli spoustu společných vzpomínek na divadlo v Plzni, a tak se začali scházet. Když se brali, bylo ženichovi jednasedmdesát let a nevěstě o devět méně. Kopřiva prý byl znovu zamilovaný jako student a své vyvolené by dokázal snést modré z nebe. Na otázku, kam by chtěla, stačilo říct třeba na Kanárské ostrovy, a během třiceti minut byl připraven vyrazit. Navíc byl navzdory vyššímu věku stále mimořádně akční a velmi samostatný i v zahraničí. Například dokázal projet autem napříč celé Spojené státy bez sebemenšího problému. Dokonce pro svou lásku dokázal téměř nemožné. V 73 letech, kdy většinou lidé již odpočívají a spíš rekapitulují minulost, stále spřádal další odvážné plány. Třeba se rozhodl postavit pro svou Evu dům a za šest měsíců jeho sen opravdu stál.
S Aloisem Švehlíkem v kriminálce Pavla Háši Ukradený kaktus
Kromě Evy ztratil všechno
Parkinsonova choroba, kterou poté onemocněl, mu vzala všechno, co měl rád. Byl zvyklý na obdiv a potlesk, a najednou nemohl natáčet. Rád řídil auto, a už to nešlo. Celý život byl akční, a náhle špatně chodil. Není divu, že se dříve nenapravitelný optimista proměnil v nervózního, nedůtklivého stařečka. S postupující nemocí se stupňovala i jeho žárlivost, žárlil prý i na ženy, které z jeho života dávno zmizely. „Dokonce byly doby, když jsme byli někde v restauraci, že jsem musela sedět zády k lidem a koukat do zdi. A když nebyl příjemný, tak jsem si říkala, že mu mnoho dlužím a že musím držet krok. A že mě potřebuje,“ prozradila později paní Eva. S jeho rolí faráře nekoresponduje ani skutečnost, že na sklonku života odmítl veřejný pohřeb. Sice si sám pořídil náhrobek na pražském Vyšehradě, nechal na něj vytesat i datum svého narození. Nechtěl ale, aby si ho lidé spojovali se smutnou vzpomínkou. Jedinečný farář Otík zemřel 2. října 2004 v benešovské nemocnici, poté co se k Parkinsonově nemoci přidal zápal plic.
Vložil: Adina Janovská