Dobrá kamarádka vytáhla kdekoho z průšvihu. Pak ale jakoby všichni ztratili paměť… Tajnosti slavných
13.04.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Jiřina Švorcová
Vždy si pevně stála za svým a převlékání kabátů se jí příčilo. Proto na ni pak kdekdo nasazoval psí hlavu, možná i ze strachu, aby nedej bože nezačala vzpomínat. A leckdo nejspíš ani netušil, jak moc kvůli druhým riskovala.
Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde – říká staré přísloví. A krásné holky to mívají paradoxně v životě dost těžké. Jedna z nejvýraznějších českých hereček by o tom bývala mohla hodně dlouho vyprávět, na to ale byla příliš hrdá. Za minulého režimu si z přesvědčení nesmrtelné ‘ženy za pultem‘ kdekdo utahoval, nebo jí dokonce nemohl přijít na jméno. A stala se vděčným terčem a hromosvodem i poté, co se společenské poměry po roce 1989 obrátily. Kdo ale Jiřinu Švorcovou znal blíž, zpravidla říkal, že to byla moc hodná ženská, která pomáhala, kde mohla. Jen zkrátka věřila něčemu, co bylo nereálné. Přesto Česká televize o ní dokonce odmítla vysílat dokument a někdejší kamarádka, která sama byla léta členkou KSČ, proti ní rozjela štvavou kampaň.
V roce 1950 jako Helenka v historickém dramatu Karla Steklého Temno
Že ji v té rašelině radši neutopili…
Narodila se 25. května 1928 v Kociánovicích u Hradce Králové, její tatínek byl stavební dělník a rolník a maminka vedla místní hostinec. Po otcově smrti se rodina se čtyřmi dětmi odstěhovala do Prahy, kde Jiřina začala nejprve studovat na učitelském ústavu. Nakonec se ale po vzoru bratra, herce Václava Švorce, přihlásila na pražskou Státní konzervatoř, která se krátce nato přejmenovala na DAMU. Žačka Ladislava Peška, Miloše Nedbala, Klementiny Rektorisové a Boženy Půlpánové působila po absolutoriu jednu sezónu na oblastní scéně v Hradci Králové, pak byla dlouhých čtyřicet let členkou pražského Divadla na Vinohradech. Ve filmu hrála hlavně v padesátých letech, přímo nezapomenutelná je v kriminálním dramatu režiséra Karla Kachyni Král Šumavy. Jako prodavačka Marie Rysová v něm nakonec zahyne při pokusu o ilegální přechod hranice v rašeliništi, a právě tato scéna jí později vysloužila komentáře typu, že tak kovanou soudružku měli tenkrát radši nechat v tom blátě utopit. Většina těch, kteří něco takového vykřikovali, ale zpravidla ani netušila, jak jsou nespravedliví.
S Miluší Zoubkovou (vpravo) v roce 1951 v představení Divadla na Vinohradech V našem pluku
Symbol normalizace
Není ale divu. Po potlačení Pražského jara v roce 1968 byla totiž považována za jednu z klíčových postav, řídících normalizaci v československé kultuře. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla předsedkyní Svazu českých dramatických umělců. Za svou práci byla v roce 1976 odměněna postem v ÚV KSČ a získala Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1967), Řád práce (1970), Stříbrnou jehlici Ligy přátelství mezi národy NDR (1970), Cenu Víta Nejedlého (1971), Zlatého krokodýla (1971), Cenu SČDU (1971), Múzu pražských filmových diváků Clio (1971), titul Zasloužilé umělkyně (1973), Cenu Československého rozhlasu (1975), Cenu Jaroslava Průchy (1978), Křišťálovou růži (1978), Řád Vítězného února (1978), Státní cenu Klementa Gottwalda (1980) za inscenaci „Matka“, Medaili J. K. Tyla (1983) a také a v roce 1984 titul národní umělkyně. Uf! Diváci ji ale většinou měli rádi, ti televizní především jako Annu Holubovou ze seriálu Žena za pultem. Díky mistrovství osvědčených autorů – scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Jaroslava Dudka – se totiž mohli s touhle ‘úplně normální, obyčejnou a přitom pěknou ženskou‘ snadno ztotožnit.
S Jiřím Valou v Kachyňově Králi Šumavy
Když mohla, pomohla
Mezi umělci měla spoustu přátel a leckomu z nich pomohla. Například Janě Brejchové k získání bytu, jiným dostala děti na školu. Mladší či s alkoholem spřátelené kolegy často tahala z průšvihů, jinak by skončili v base. „Jiřina byla vždycky charakter. Mimo to, že je to neskutečně hodná ženská, tak řadě z nás pomohla. A pokud někomu nepomohla, rozhodně neublížila,“ říkávala o ní kamarádka Helena Růžičková. „Jiřina Švorcová nikdy nikoho neudala, nikomu neublížila. To, že věřila tomu, čemu věřila, byla jiná věc. Ale lidsky a povahově to byla neskutečně hodná ženská. Naopak jiní, kteří se dělali, by vám za rohem vrazili kudlu do zad. A ti byli nejhorší,“ zavzpomínala spisovatelka a scenáristka Markéta Zinnerová, z jejíhož pera vzešel slavný seriál My, všichni školou povinní, v němž si Švorcová zahrála zástupkyni ředitelky.
V roce 1957 v divadelní inscenaci válečného románu Alexandra Fadějeva Mladá garda
Vyhrožovali Sibiří
Ne vždy to měla jednoduché. „Dneska už se tomu směju, ale byly doby, kdy jsem se zastávala kolegů či kolegyň, kteří měli tehdy distanc. A byli dva takoví, u kterých jsem byla přesvědčena, že je to opravdu zbytečné, a hodně jsem se tehdy s významným soudruhem pohádala. On se na mě podíval mezi dveřmi a řekl mi: Soudružko Švorcová, co vám chybí? Chybí vám něco? Máte kde bydlet, máte co jíst, máte co točit, máte funkci? Máte! Tak si toho važte, protože třeba na Sibiři tohle nemají…, a odešel. Pochopila jsem tehdy, co tím myslel,“ prozradila kdysi. Přesto po roce 1989 zůstala dál členkou komunistické strany, podílela se na jejích kampaních a v roce 1996 neúspěšně kandidovala do Senátu za Litoměřicko. „Když se dnes reprízují staré filmy z padesátých a šedesátých let, tam v nich hrají všichni čeští herci, kteří nyní tvrdí, jak byli ublížení a trpěli, protože to byla doba temna a já nevím čeho všeho ještě. Zkrátka žili čtyřicet let v koncentráku nebo co. Vždyť je to absurdní! Nedávno jsem se dívala na seriál Chalupáři, kteří měli vymyšlený příběh, ale ta atmosféra vymyšlená nebyla, taková tenkrát opravdu mezi lidmi panovala,“ prohlásila kdysi v rozhovoru pro deník Blesk.
Nezapomenutelná Žena za pultem
Hodili ji přes palubu
Naposledy si zahrála v Divadle na Vinohradech v inscenaci Hlasy ptáků, pak bylo svoláno herecké OF, kde se prý do ní kolegové pustili. „Museli se opravdu velice přemáhat, když se ještě před pár dny při děkovačce se mnou drželi za ruce. Hájit se, argumentovat, bylo nemožné a taky zbytečné, byla jsem náhle vyvrhel. Prostě parádní lustrační prověrka, jak vystřižená z padesátých let. Podívejte, divadlo jsem milovala a své kolegy jsem měla ráda, ale v nepřátelské atmosféře se nedá dýchat, natož hrát a mít potěšení ze spolupráce. Neměla jsem jiné východisko než dát hodinovou výpověď a jít do důchodu,“ vzpomínala s trpkostí v hlase. Velmi ji trápila nespravedlnost a křivdy, které vůči ní někteří vyvolali. Dokonce i bývalá kamarádka Jiřina Jirásková, která byla sama letitou členkou KSČ, proti ní vedla jakousi kampaň. Přitom Jiřina Švorcová jako jedna z mála ‘nepřevlékla kabát‘, na rozdíl od řady kolegů, kteří léta byli členy strany jen z prospěchářství. Někteří dokonce údajně i spolupracovali s StB, a pak se rychle ‘přebarvili‘ a začali hlasitě pět ódy na demokracii.
V roce 2010 v dokumentu režiséra Adriana Stojkova Tajemství Jiřiny Švorcové
Dokument neprošel
Když se začaly natáčet nové dokumenty o významných osobnostech naší kulturní historie, logicky v této řadě nemohla chybět ani Jiřina Švorcová. Nakonec ale z toho byla ostuda. Pořad z cyklu Po stopách hvězd, jehož režisérem byl Marek Škarpa, totiž Česká televize odmítla odvysílat a tehdejší tiskový mluvčí Ladislav Šticha to zdůvodnil tvrzením, že působí jako obhajoba její komunistické angažovanosti v době minulého režimu. „Po zhlédnutí dílu o Jiřině Švorcové jsme museli bohužel konstatovat, že tento díl zcela vybočuje z žánru. Není to ani tak o kariéře Jiřiny Švorcové, ale o samoobhajobě některých z těch, kteří v díle hovoří. O době komunistické angažovanosti se v dokumentu hovoří jako o době velkých ideálů,“ uvedl Šticha. Skvělá česká herečka zemřela 8. srpna 2011 v Léčebně dlouhodobě nemocných na Malvazinkách po dlouhodobých obtížích s oběhovým systémem. „Pomohla tolika lidem a ti dneska za to, když ji potkají, jdou raději na druhý chodník. Chce se mi z nich zvracet,“ říkávala dáma, která si nikdy nebrala servítky – její celoživotní kamarádka Helena Růžičková.
Vložil: Adina Janovská