Počůrat se v kině strachy... Za tenhle talent český Hitchcock krutě zaplatil. Tajnosti slavných
11.04.2018
Foto: Facebook
Popisek: Režisér Juraj Herz
Stal se naším králem hororu a svůj smysl pro bizarnost, perverzi a fantaskní vidění dokázal rozehrát, až divákům tuhla krev v žilách. Posledního slibovaného filmu se už ale nedočkáme. Režisér Juraj Herz navždy odešel v neděli 8. dubna 2018.
Byl českým, respektive československým Hitchcockem. Když se u nás řekne horor, každému se vybaví jméno Juraj Herz. Mistr hrůzy a tajemna, která nás naučil pořádně se bát již v dětství – při sledování pohádek. Deprese, beznaděj, smutek… všechny nejtemnější i nejtragičtější city dokázal rozehrát tak mimořádně, až divákům stydla krev v žilách. Jeho hrůzy ale nebyly prvoplánové, dosahoval jich mnohem rafinovaněji – kombinací estetizace a temné grotesknosti. A sám v životě prožil tolik hrůzy, že by nejspíš udolaly několik lidských životů.
S kameramanem Stanislavem Milotou v dokumentu Zlatá šedesátá
Nepomohl ani křest
Narodil se 4. září 1934 ve slovenském Kežmaroku v židovské rodině, která během druhé světové války formálně konvertovala a nechala se pokřtít evangelickým farářem, aby se vyhnula deportaci. Juraj byl pokřtěn v roce 1943. Nakonec jim to ale stejně nepomohlo „Když jsem byl jako děcko na Slovensku, přišli nám říct, že nás zavřou. Schovali nás v jediné německé vesnici Eisdorf, sedm kilometrů od Kežmarku, teď se to jmenuje Žakovce, a nebyl tam jediný Slovák. Všichni věděli, že jsme tam schovaní, já jsem si hrál s dětmi venku. Pak nám oznámili, že se můžeme vrátit. Slovenští gardisté nás ale udali a ocitli jsme se v koncentráku,“ zavzpomínal kdysi v jednom rozhovoru. Zpočátku rodina zůstala pohromadě v Ravensbrücku, později je rozdělili, naštěstí ale všichni přežili. Matku osvobodili Britové, otce Američani a Juraje, který byl mezitím přesunut do Sachsenhausenu, Rusové.
V seriálu Fantom operety
Navždy ztracené dětství
Děsivé prožitky z koncentračního tábora znamenaly v jeho životě zlom, přehlušily veškeré vzpomínky z dětství. Sám říkával, že pak už nebyl dítě. „V Kežmarku bylo jediné kino a mě do něj pouštěli klidně na mládeži nepřístupné filmy. Jako jediného. Před vchodem stál policista, a když se ho ostatní děti ptaly, jak to, že ho pustí a je ne, on řekl: Herz může, ten už všechno prožil.“ Dramatickým událostem, které ovlivnily jeho mysl, ale neučinilo osvobození konec. „Po návratu jsme šli těm Němcům poděkovat do Eisdorfu. Všichni však byli vyhnáni a na jejich místech byli právě ti bývalí gardisté, kteří pomáhali SS a teď se stali členy komunistické strany. I proto mám svou osobní zášť a tu chci dát na vědomí.“
S Ivou Janžurovou při natáčení filmu Petrolejové lampy
Na FAMU ho nechtěli
Vystudoval fotografii na uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě, na vysněnou FAMU se ale nedostal, přestože se o to snažil. Nakonec vystudoval režii a loutkoherectví na DAMU, již od roku 1961 ale současně působil na Barrandově a hrál v divadle Semafor. V roce 1962 přišlo do kin válečné drama Zbyňka Brynycha Transport z ráje, v němž ztvárnil postavu Mylorda. Právě v něm si ho všiml Ján Kadár a nabídl mu práci pomocného režiséra při natáčení dalšího válečného dramatu Obchod na korze a současně si v něm Juraj zahrál Žida. Snímek získal jako historicky první československý film Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 1965. Vzápětí natočil Herz svůj režijní debut Sběrné surovosti. Ten se měl původně stát součástí projektu Perličky na dně, nakonec z něj byl ale vyškrtnut, přestože v něm mladý režisér prokázal mimořádný smysl pro bizarní nadsázku a morbidní zaujetí.
V roce 1971 jako Yawayoga v krimikomedii Štěpána Skalského Touha Sherlocka Holmese
Dva roky dřiny
Tak dlouho pak pracoval s Ladislavem Fuksem na scénáři filmu, který je oba proslavil. Psychologický thriller Spalovač mrtvol, v němž zazářil v hlavní roli Rudolf Hrušínský, vzdáleně připomínal Hitchcockovy grotesky a Herz v něm naplno uplatnil svůj smysl pro bizarnost, perverzi a fantaskní vidění. Film získal ve Španělsku cenu za nejlepší mužský herecký výkon, nejlepší režii a nejlepší film, byl vyhlášen filmem roku v Austrálii a posbíral ještě řadu dalších cen. Málokdo dnes ví, že po okupaci v srpnu 1968 dotočil Herz k filmu nový konec – s rozstříleným Národním muzeem, vyděšenými lidmi a tváří titulního hrdiny, který původně odešel s Němci a teď se vrací s Rusy. To samozřejmě nemohlo projít, i bez téhle provokace v závěru ale nakonec film stejně skončil na dvě desetiletí v trezoru.
S herečkou Jiřinou Šejbalovou při natáčení filmu Den pro mou lásku
Pos..t se v kině strachy
To se mu u československého diváka podařilo skutečně jako prvnímu, paradoxně v projektech, které se řadí do kategorie pohádek – Panna a netvor a Deváté srdce. Pak přišel konečně na řadu první opravdový tuzemský horor – Upír z Ferratu, v němž Herz zkombinoval hrůzu s erotikou, obojí v dávce více než štědré. I když točil dál, neunikl nesmyslným zákazům snaživých cenzorů, a tak nakonec nastalo to, co dříve nebo později muselo přijít. V roce 1987 emigroval do západního Německa, dva roky poté, co natočil film o odbojářce Jožce Jabůrkové, v němž zúročil vzpomínky na koncentrační tábor Ravensbrück. Urputní cenzoři totiž zakázali jeho bizarní taškařici s názvem Straka v hrsti. Během relativně krátké emigrace se věnoval především tvorbě televizních dokumentů a seriálů pro různé televizní společnosti v Německu, Rakousku, Francii i USA.
S druhou manželkou Terezou na Českých lvech 2009
Setkání s operou
Od počátku devadesátých let působil střídavě v České republice i v zahraničí. Natáčel filmy i dokumenty, inscenace a seriály. Setkal se dokonce i s operou - v pražském Národním divadle režíroval Straussova Růžového kavalíra, v hudebním nastudování Jiřího Kouta. Inscenace byla na repertoáru od listopadu 1996 až do poloviny roku 2000. Za filmovou tvorbu získal řadu domácích i mezinárodních ocenění včetně velkých cen na festivalech v Karlových Varech, Monte Carlu či Chicagu, byl vyznamenán Velkou cenou bavorské televize a Státní cenou Bavorska. V roce 2010 měl premiéru jeho poslední celovečerní film, válečné drama Habermannův mlýn, v němž se rozhodl otevřít jednu z nejkontroverznějších kapitol českých dějin, poválečný odsun Němců.
Při natáčení posledního filmu Habermannův mlýn
Osudové ženy
S tou první měl syna Michala, který s ním ale téměř tři desetiletí nemluvil. Nemohl mu odpustit, že opustil rodinu kvůli Tereze Pokorné. O šestadvacet let mladší herečka a tanečnice debutovala v roce 1979 před kamerou jako studentka konzervatoře ve známém poeticko-psychologickém filmu režiséra Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště, a pak se díky drobné postavě a holčičí vizáži stala oblíbenou princeznou v televizních pohádkách. Herzovi porodila dceru Annelii a prožili spolu šťastných i trpkých třiadvacet let. A pak se v roce 2009 potichoučku rozvedli. „Přiznali jsme si, že se to už mezi námi začalo uvolňovat, rozplétat, že to vedlo až k občasné vzájemné alergii. Taky že jsme si už všechno řekli,“ přiznal režisér s dvouletým zpožděním serveru proženy.cz. „Pro manželku kohokoli je otravné, když manžel ve společnosti vypráví jednu a tutéž historku, kterou ona slyší už po x-té. I když se ji snaží pokaždé nějak nově vyšperkovat. Přichází únava. Tím ale nekončí vztah, zvlášť když rodiče pojí dcera, kterou mají oba rádi.“
S třetí životní partnerkou Martinou Hudečkovou
Dál už to nešlo
Jeho třetí životní partnerkou se stala o třicet let mladší herečka Martina Hudečková, která nahradila Terezu krátce po rozvodu, během natáčení Habermannova mlýna. O třetí svatbě ale Juraj neuvažoval, říkával, že dvě stačí. Od roku 2011 se mluvilo o tom, že připravuje s Janem Drbohlavem další film, k realizaci už ale nedošlo. S přibývajícími léty se totiž pomalu začal horšit jeho zdravotní stav. Dramatický zlom nastal loni na podzim, když utrpěl mozkovou ataku. Na přelomu roku ho propustili do domácího ošetřování a od té doby o něj pečovala Martina s pomocí zdravotní sestry. Ani po třech měsících se ale jeho stav výrazně nezlepšil. „Není to jednoduché, ale bojujeme,“ prozradila Martina před pár týdny médiím. A obrat k lepšímu se už nedostavil. Legendární režisér navždy odešel v neděli 8. dubna, obklopen svými nejbližšími. Česká a slovenská kinematografie tak navždy ztratila příslušníka tvůrčí generace, jejíž výkony často představují pro následovníky nedosažitelnou metu.
Vložil: Adina Janovská