Perfektní filmová maminka nikdy děti nechtěla. Co kdyby se nepovedly… Tajnosti slavných
26.03.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Zdena Hadrbolcová v roce 1966, jako Anička v televizní pohádce Když se čerti rojili
Nemít děti se rozhodla dobrovolně, před kamerou jí přesto šla mateřská láska na výbornou. Velký sen měla totiž úplně jiný, splnit si ho ale nemohla. A tak si z něj udělala alespoň celoživotní ‘vedlejšák‘.
Tichá, vlídná, láskyplná, oddaná… maminka, tetička, později babička… Tu první maminku si Zdena Hadrbolcová zahrála ve dvaatřiceti letech a filmovému synkovi Vladimíru Dlouhému, kterého jí tehdy režisér Karel Kachyňa ‘přidělil‘ ve slavném dramatu Už zase skáču přes kaluže, bylo dvanáct, takže klidně jejím synem být mohl. Jenže vlastní děti tato mimořádně vzdělaná a kultivovaná dáma neměla, takže svůj talent nemohla předat další generaci. Divák si povzdychne bohužel. „Děti nemám, ale mnohokrát jsem přemýšlela, jak by se mi život změnil, kdybych je měla a ony se nepovedly,“ prohlásila kdysi v jednom rozhovoru. „Je to celoživotní úvazek a někdy, jak vidím kolem sebe, je to nejen radost, ale občas i těžké.“
S Vladimírem Dlouhým v dramatu Už zase skáču přes kaluže
Doma bylo studeno
Narodila se 13. července 1937 v Praze a dětství prožila v Holešovicích. Jméno dostala po mamince, která pracovala jako úřednice, a o osm let později do rodiny přibyl ještě mladší bratr. V dětství ale trávila většinu času u babičky, která ji vychovávala, protože doma bývalo studeno a zpravidla také poloprázdno. Tatínek František byl totiž vášnivý cyklista a kanoista, který se kvůli takové ‘malichernosti‘, jakou byla rodina, nemínil svých zálib vzdát. A tak se doma příliš nezdržoval, protože byl členem a funkcionářem různých sportovních oddílů. A maminka prý byla vůči svým potomkům velmi chladná a rezervovaná. Právě odtažité rodinné vztahy se údajně staly příčinou Zdenina dobrovolného rozhodnutí nemít nikdy děti.
Sen zůstal navždy snem
Vystudovala francouzské gymnázium a zaměřila se i na studium jazyků. Kromě francouzštiny mluví plynně anglicky a italsky, což jí později v šedesátých letech umožnilo cestovat bez problémů po Evropě. Od útlého mládí toužila stát se novinářkou, doba ale jejímu snu ani trochu nepřála. Tím spíš, že jí tatínek pořídil ‘škraloup‘ do kádrového posudku, protože si kvůli svým politickým názorům dokonce poseděl dva roky za mřížemi. Ke zkouškám na pražskou DAMU ji ale pustili, protože tam záleželo víc na talentu než na kádrovém profilu. Udělala je a sešla se v ročníku s dalšími budoucími hvězdami Libuší Švormovou, Ninou Divíškovou a Františkem Husákem. Po absolutoriu dostala angažmá v libeňském Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou, které se stalo téměř na tři desetiletí její domovskou scénou. Účinkovala ale i v Divadle na okraji, v Divadle komedie či v Rokoku. Po roce 1989 začala také hrát v Divadle na Zábradlí a v roce 2004 se stala členkou tamního souboru.
S Jiřinou Bohdalovou v komedii Ženy v ofsajdu
Maminka i potvora
Před filmovou kamerou se poprvé mihla v roce 1959 v psychologickém dramatu Jiřího Krejčíka Probuzení a od té doby si zapsala do své filmografie na sto třicet různých postav. Opravdové hlavní role se sice nikdy nedočkala, do diváckého povědomí se ale zapsala již v roce 1970 právě díky mamince v Kachyňově dramatu Už zase skáču přes kaluže, které získalo Stříbrnou mušli na Mezinárodním filmovém festivalu ve španělském San Sebastiánu. S ní Zdena odstartovala éru vlídných, mírných a milujících maminek, tetiček, chápajících učitelek, stárnoucích slečen… Také ale energických a cílevědomých manželek či mírně potutelných intrikánek, které dokázala slovy filmového publicisty Miloše Fikejze „vybavit patřičnou dávkou citové zdrženlivosti, rozmarnosti i ženského ostrovtipu“. Také si připsala na konto dvě desítky televizních seriálů, od Létajícího Čestmíra přes My všichni školou povinní či Chlapce a chlapy a Sanitku až po nekonečný projekt televize Nova Ulice, v němž ztvárňuje Růžu Habartovou od prvních epizod, natočených v roce 2005.
Jednou a dost
Vdávala se velmi mladá, vzala si svoji studentskou lásku, manželství ale dlouho nevydrželo. Pak si řekla, že jeden karambol jí úplně stačí, takže si svého přítele a partnera, dokumentaristu Jiřího Průchu, nikdy nevzala. Jejich vztah prý vydržel dlouhá léta především oboustranné tolerantnosti a možná právě i díky tomu, že si jeden na druhého nepořídili ‘papír‘. Další své životní lásky se ale Zdena nevzdala – věnovat se naplno žurnalistice jí sice osud nedopřál, přesto nepřestala psát. V šedesátých letech psávala fejetony z cest po Evropě do tehdy velmi respektovaných Literárních novin. Na kontě má i detektivní román Paraple paní Černé, ale třeba i překlad divadelní hry z angličtiny pro Divadlo Na Zábradlí. Věnovala se také pedagogické činnosti – na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU vyučovala hereckou výchovu na základě dialogického jednání.
Jako Růža Habartová v seriálu Ulice
Jak přelstila čas
Paní Zdena vypadá již dlouhá léta stejně, přestože loni oslavila osmdesátiny. Stále štíhlá, v kondici se udržovala plaváním, hrála tenis a jezdila na kole… Před dvěma lety si ale musela dát pauzu, protože ji začalo zrazovat srdce. Není divu, náročná práce v seriálových ateliérech, jejichž tempo spíš než cokoli jiného připomíná dvanáctky ve fabrice, unavuje i mnohem mladší kolegy. „Nesnáším brzké ranní vstávání na natáčení, když už musíte být v šest hodin na place! Je to hrozné, až vražedné,“ posteskla si, poté co skončila na čas v nemocnici. Bavit se o svém zdraví ale zásadně odmítá. Vzdělaná, noblesní a vždy dokonalá dáma jen otevřeně přiznává: „Samozřejmě, že ten věk pociťuji, ale co se dá dělat... A co bych si přála? Dodělat to, co jsem si předsevzala v práci, a abych ten život čestně dožila!“
Vložil: Adina Janovská