Působili jako nejstálejší pár. Proč si ho tedy ´Janžurka´ nikdy nevzala? Tajnosti slavných
20.03.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Stanislav Remunda jako finanční úředník Groman ve slavném dramatu Juraje Herze Petrolejové lampy
Bezmezně ho milovala a dokázala leccos odpustit. Starala se, pečovala o něj… On si to prý ale tu a tam ani trošku nezasloužil. Životní partner a otec dcer milované komičky, herec Stanislav Remunda, byl prý mimo jiné nenapravitelný sukničkář. A navíc svou partnerku nikdy o ruku nepožádal.
Vystudoval herectví a jako herec také začínal, již v šedesátých letech se ale osvědčil i jako velmi talentovaný divadelní režisér. Již po dvou inscenacích si podle dramaturgyně Heleny Šimáčkové dokázal získat respekt kolegů. „Vedl nás po neprobádaných a nepopsaných cestách,“ dodala Dagmar Havlová k Remundovým neobvyklým formám zkoušek. Bylo zvláštní, že přehnaně kritický a leckdy prý až nespravedlivý byl právě ke své životní partnerce, jedinečné herečce a komičce Ivě Janžurové. Byli prý stejně zamilovaní a nerozluční jako Romeo a Julie, zatímco ale ty spojila Shakespearova fantazie, Ivu a Stanislava skutečná láska.
V roce 1957 jako poručík Zábrana v dramatu Vojtěcha Jasného Zářijové noci
Místo chleba zavoněly šminky
Narodil se 22. července 1927 v Praze, v rodině pekaře, který byl nadšeným ochotníkem, miloval divadlo a intenzivně se zajímal i o malířství. A právě tatínkovy zájmy způsobily, že místo čerstvého chleba a rohlíků Stanislavovi mnohem lákavěji zavoněly divadelní šminky. Herectví začal studovat na Státní konzervatoři v Brně pod vedením profesorů Rudolfa a Marie Walterových, pak ale přešel do Prahy k Vladimíru Hlavatému, Jiřímu Plachému a Karlu Paloušovi. Po absolvování v roce 1948 pak ještě rok studoval na DAMU, současně už ale také začínal statovat v Národním divadle a hrál na studentské školní scéně Disk. První angažmá dostal v Libni v Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou, odkud přešel v roce 1952 do Divadla na Vinohradech.
Vzor mladého sympaťáka
Již od konce čtyřicátých let se začal objevovat i na stříbrném plátně. Poprvé stanul před kamerou v roce 1947 jako jeden z mužů v davu demonstrantů v povídkovém dramatu režiséra Martina Friče Čapkovy povídky. V padesátých letech pak nabyly jeho role určitého významu, i když jsou dnes již většinou pozapomenuty. Ztvárňoval vesměs sympatické mladé muže v projektech různých žánrů, jen výjimečně se objevil i v negativní roli, například v roce 1959 jako ‘kopečkář‘ Pavel Rys ve slavném kriminálním dramatu Karla Kachyni Král Šumavy. Poté co začal působit v divadle také jako režisér, výrazně svoji spolupráci s filmem omezil. Zahrál si ale například učitele v dnes již téměř zapomenuté komedii Jana Valáška st. a Karla Kachyni z roku 1968 Naše bláznivá rodina a skvělý výkon předvedl jako finanční úředník Groman v nezapomenutelném psychologickém dramatu Juraje Herze Petrolejové lampy, v němž si zahrál se svou životní partnerkou. V sedmdesátých letech byla jeho filmová činnost omezena již jenom na ‘štěky‘ a naposledy filmoval v roce 1979 s režisérem Ivo Novákem psychologický příběh špičkového sportovce Postavení mimo hru. Od té doby už se pak věnoval výhradně jen divadlu.
V roce 1955 na jevišti pražského Divadla na Vinohradech, v hlavní roli klasického historického dramatu Friedricha Schillera Don Carlos
Životní šance
Stanislav Remunda brzy vyzrál ve skvělého charakterního herce a vynikl v dlouhé řadě rolí českého i klasického světového repertoáru. Významným mezníkem v jeho uměleckém životě se stal rok 1965, kdy mu tehdejší ředitel František Pavlíček svěřil v krátkém časovém odstupu dokonce tři režie – Kočku na rozpálené plechové střeše Tennessee Williamse, Šestou ženu Modrovousovu Maxe Christiana Feilera a klasickou tragikomedii Williama Shakespeara Troilus a Cressida. „A protože na té třetí inscenaci jsem spolupracovala už jako dramaturg, chodívala jsem na zkoušky. Často a ráda. Byla to pro mne jedinečná příležitost sledovat Stanislava Remundu přímo při práci,“ prozradila před časem v portrétu pro měsíčník Divadla na Vinohradech dramaturgyně Helena Šimáčková. Rychle si prý získal u hereckých kolegů respekt, se svou režijní koncepcí je seznamoval nejen sólově, ale i ve společné debatě, a občas některou pasáž v dobrém úmyslu sám předehrál.
Poslíček lásky
V hereckém souboru Divadla na Vinohradech se seznámil s jedinečnou komičkou Ivou Janžurovou, kdy ale vlastně mezi nimi přeskočila jiskra, to věděli pouze oni dva. A pak ještě inspicient Antonín Samler, který prý doručoval do hereččiny šatny zamilovaná psaníčka. „Znám to z vyprávění. Pan Remunda prý požádal dědečka, aby mu pomohl seznámit se s paní Janžurovou. Bál se ji oslovit přímo,“ prozradila Blesku po smrti pana Samlera jeho vnučka Janeta. A zřejmě tím Ivě dělal opravdu radost, protože mu prý za to pekla vynikající štrúdly. V té době měli Iva i Stanislav za sebou již jednu manželskou havárii. „Je to šílené, vyprávíte, jaký k sobě máte nepřekonatelný odpor, přitom to není pravda… Přišlo mi to nejapné a tehdy jsem se rozhodla, že už to nikdy podstoupit nechci,“ přiznala ve své biografii Včera, dnes a zítra Iva.
S životní partnerkou Ivou Janžurovou v dramatu Juraje Herze Petrolejové lampy
Manželské karamboly
Iva se poprvé provdala za kameramana Jana Eisnera, kterého poznala během natáčení slavné hudební féerie scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Jaromíra Vašty Píseň pro Rudolfa. III. „Já tenkrát měla pocit, že mám nejlepší roky na to se vdát. Bylo mi šestadvacet, žádná vážná známost na obzoru,“ zavzpomínala s tím, že prý budoucí manžel vlastně využil její chvilkové rozjařenosti alkoholem. Za pouhé dva měsíce se konala velkolepá svatba na Konopišti, jenže počáteční zamilovanost vyprchala da půl roku a láska se nedostavila. A následný rozvod trval mnohem déle, protože rozvést se nebylo v šedesátých letech minulého století právě snadné. Obdobnou zkušenost měl za sebou i Stanislav Remunda. Jeho první manželkou byla herečka Blanka Vikusová. Měli spolu syna Davida a dceru Taťánu a díky tomu se také stal dědečkem známého režiséra Filipa Remundy.
Štěstí bez prstýnku
Hrůzná představa možné další trapné rozvodové tahanice Ivu opravdu tak znechutila, že se znovu vdávat odmítla. Stanislav by se prý s ní oženil velmi rád, oficiálně ji ale o ruku nikdy nepožádal, protože dobře věděl, že by se dočkal jedině odmítnutí. Jejich starší dcera Sabina se narodila 18. května 1972, mladší Theodora k ní přibyla 28. ledna 1974. Šťastní rodiče byli ve své době unikátem, protože žít takzvaně na hromádce, a navíc mít i děti, to se tenkrát jen tak někdo neodvážil. Pro vztahy, ‘neposvěcené‘ úřady, stále ještě neměla řada lidí pochopení a odsuzovala je. Iva ale byla neoblomná, i když jí to dokonce občas vyčítali i ‘soudruzi‘. Se Stanislavem prožila krásných čtyřiačtyřicet let, svatební ‘ano‘ si nikdy neřekli.
Iva o Stanislava do poslední chvíle láskyplně pečovala, a když umíral, držela svého o čtrnáct let staršího partnera za ruku
Společně na cestách
Mimořádná popularita, kterou paní Ivě vynesly projekty především z druhé poloviny šedesátých let, se jí vzápětí po nástupu normalizace vymstila. Její působení ve filmu a na televizní obrazovce bylo výrazně omezeno, a tak Stanislav vymyslel řešení. Napsal pro ni a pro sebe divadelní hru Život ve škatulce, s níž vyrazili na zájezdová představení. Po roce 1989 se tato spolupráce oficiálně proměnila v agenturní Zájezdové rodinné divadlo, v němž byl Stanislav autorem, hercem i šéfem zároveň a na představeních se postupně začaly podílet i obě dcery. „Slávek celý náš rodinný podnik řídil. Neměli jsme manažery, všechno zajistil sám. Ta jeho zdatnost bude naší famílii chybět,“ konstatovala později Iva. Některé hry byly uvedeny pod pseudonymem Jaromír Saska, on prý vymýšlel děj a zápletky, ona psala dialogy. Nejúspěšnější byla komedie Vrátíš se ke mně po kolenou, která diváky neomrzela dlouhých dvacet let.
Neukázněný pacient
Stanislav Remunda byl velice činorodý, jenže v roce 2008 mu krutě zatrhla další plány mozková příhoda. Donutila ho zvolnit životní tempo a během rekonvalescence o něj Iva obětavě pečovala. Byl to prý velice neukázněný pacient. „On si to ale v některých chvílích ani nezasloužil, nebýval na ni vždycky hodný. Trápilo ji, že si ji nechce vzít. Byl pěkné kvítko! Neměla to s ním lehké,“ prozradila později deníku Aha! jedna nejmenovaná kolegyně z Divadla na Vinohradech a nezapomenutelná Jiřina Jirásková k tomu dodala: „Byl to pěknej chlap a o ty bývá zájem, co vám mám k tomu víc říct.“ Poslední tři měsíce znamenaly pro oba partnery velmi krutou zkoušku. Stanislav Remunda trpěl velkými bolestmi, byl dezorientovaný a mnohdy prý nepoznával ani své blízké. Zemřel v pondělí 22. května 2012, a protože měl averzi k pohřbům, poslední rozloučení se konalo v úzkém rodinném kruhu. „Naše láska nekončí Stanislavovým odchodem, ale až tím mým,“ prohlásila tehdy jeho milující a milovaná partnerka, která o něm mluví jako o něžném a křehkém člověku, jenž jí byl v jakékoliv krizi pohotově nablízku.
Vložil: Adina Janovská