Královna swingu odešla na vrcholu slávy. Přesto sršela humorem do poslední vteřinky. Tajnosti slavných
16.03.2018
Foto: ladkakozderkova.cz
Popisek: Laďka Kozderková v roce 1969
Již v patnácti vypadala jako zralá žena s pár kilogramy navíc, mnohonásobně to ale vyvažovala krásnou tváří. Jenže čím víc rozdávala kolem sebe radost, tím náročnější úskalí musela překonávat v soukromí.
K nekorunované královně českého swingu se osud zachoval mimořádně krutě. Již od teenagerských let to sice byl pořádný kus ženské, díky kouzlu osobnosti a nádhernému hlasu ale nikoho ani nenapadlo přemýšlet, jakou že asi musí vybírat konfekční velikost. Právě fyzické proporce přinesly nezapomenutelné Laďce Kozderkové první velké životní zklamání. Odmalička totiž toužila stát se baletkou. Brzy ale bylo všem okolo i jí samotné jasné, že má mnohem větší dispozice spíš k vrhu koulí. Přesto nakonec pevně zakotvila v uměleckém světě, a nebýt železné opony, mohla se stát hvězdou světového formátu. Přezdívka česká Barbra Streisand jí rozhodně náležela právem.
Na klouzačce:
Otec dirigent udával tón. Ve všem
Narodila se 26. června 1949 v Brně v rodině, v níž rázně udával tón tatínek. A nejen ten hudební. Známý skladatel a dirigent Ladislav Kozderka se věnoval hudbě od mládí stejně jako jeho tři bratři. Nejstarší František, zaměstnanec brněnské zbrojovky, uplatňoval svůj sametový baryton jako zpěvák alespoň ve chvílích volna. Richard vystudoval brněnskou konzervatoř a stal se violistou symfonického orchestru. A nejmladší Jiří se stal sólistou opery. Laďčin otec působil léta v brněnském rozhlase jako hudební redaktor, vedl orchestr a skládal. Díky účinkování v pražském Mánesu se také seznámil se svou první ženou Helenou. V roce 1941 se jim narodila dcera Alenka, o čtyři roky později Blanka, a pak ještě nejmladší Ladislava, která mu dělala mimořádným hudebním nadáním největší radost. Již v dětství absolvovala desítky pěveckých soutěží, nikdy se nenechala rozhodit trémou a díky absolutnímu sluchu od ní nikdy nikdo neslyšel jediný falešný tón.
Jarní víra
(ze seriálu Píseň pro Rudolfa III.):
S manželem Vlastimilem Bedrnou
Nápadníky odháněla maminka
Rozhlasoví posluchači ji poprvé uslyšeli v roce 1961. Její hravá písnička Na klouzačce rychle našla své publikum, a tak přibývaly další. Jejich autorem nebyl samozřejmě nikdo jiný než tatínek. První natáčení s orchestrem Gustava Broma si Laďka užívala, zatímco z tatínka lil v režii pot proudem. Už tenkrát suverénně swingovala, takže logicky zamířila po základní škole na brněnskou konzervatoř. již v patnácti letech vypadala spíš na pětadvacet, a tak nikdy neměla nouzi o ctitele. Na natáčení v brněnském rozhlase ji dokonce musela doprovázet maminka, protože ji muzikanti brali jako dospělou a leccos si k ní prý dovolovali. Po maturitě nastoupila na brněnskou JAMU a současně dostala hned několik nabídek na vystupování s velkými orchestry. Odvážně vykročila na dráhu popové zpěvačky a počátkem roku 1968 dostala první nabídku role v muzikálu Gentlemani, v němž si poprvé vyzkoušela žánr, který se později stal její doménou.
Tak už pojď
(ze seriálu Píseň pro Rudolfa III.):
Hlídač hlídal ve dne v noci
Právě v té době se seznámila s trumpetistou Tanečního orchestru Československého rozhlasu Richardem Kubernátem. Tatínek ho znal, a tak ho požádal, aby na jeho dceru dohlédl během tříměsíčního turné po Sovětském svazu. A Richard dohlížel opravdu důsledně… Při návratu se Laďka přivítala s tatínkem a sestrami na letišti větou: „Já vás všechny tak miluju, já čekám miminko.“ V červenci 1968 si osmnáctiletá Laďka vzala svého o čtvrt století staršího ‘hlídače‘ a v únoru 1969 mu porodila dceru Ladu. Manželství ale dlouho nevydrželo, rozvedli se již počátkem sedmdesátých let kvůli Richardově příliš velké lásce k alkoholu a drogové závislosti. Počínající normalizace nebyla pro muzikál právě příznivým obdobím, a tak Laďka zakotvila v Hudebním divadle Karlín. V její práci začalo převládat herectví nad zpěvem a obstát v silné konkurenci nebylo právě snadné, takže se prosazovala jen pozvolna. Jejím jednoznačným úspěchem se stala až v roce 1973 role dohazovačky Tekly v Gogolově Ženitbě, kterou se loučil se svým publikem legendární Oldřich Nový.
Maří Magdaléna:
S Milošem Kopeckým v komedii Zdeňka Podskalského Křtiny
Oddaný kamarád z divadla
Přední místo v souboru jí zajistila postava černošky Qeenie v muzikálu Loď komediantů. Když to v písni Já zas jen jeho ráda mám ‘rozbalila‘, legendární Karel Vlach za dirigentským pultíkem uznale pokyvoval hlavou. K této roli se váže i historka, jak se po představení ještě víc načernila, ověsila korálky a náramky, přisedla do auta k Vlastimilu Bedrnovi a nechala se vozit po Praze. Byla tak věrohodná, že policisté, kteří je zastavili, prý stoprocentně uvěřili jeho tvrzení, že veze z letiště opravdovou černošku z Harlemu. Přítel a kolega, kterého poznala během krátkého působení v divadle Rokoko, se stal v roce 1974 jejím druhým manželem a v roce 1976 se jim narodila dcera Vlastimila. Kvůli rodině pak Laďka nabídky na delší zájezdy odmítala a volno trávila nejraději na chatě nedaleko hradu Okoř, kde se scházela celá rodina. Jejich společnou vášní bylo vaření, takže bylo běžné, že Míla a Laďka večer po představení začali vařit. Laďčinými specialitami byly bramboráky a sekaná, kterou pekla na každou premiéru jak ve svém hudebním divadle Karlín, tak v divadle Na Zábradlí, kde byl v angažmá její manžel.
Hello Dolly:
Techtle, nebo mechtle
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začala konečně dostávat role, odpovídající jejímu talentu, a stále častěji se objevovala i ve filmu, televizi a rozhlasu. Účinkovala i v seriálech a nezapomenutelné jsou její kreace v různých písničkových parodiích a scénkách. Přímo legendárními se staly třeba Techtle mechtle s Jiřím Lírem z roku 1978, které se s léty proměnily ve skvost české silvestrovské zábavy, jenž nikdy neomrzí. Bylo jí všude plno, do karlínského divadla jezdili diváci z celé republiky především na ni. V roce 1982 zazářila v hlaví roli muzikálu Hello, Dolly! a o rok později ztělesnila jednu z ústředních postav muzikálu Zvonokosy. Obě inscenace byly vyprodány na měsíce dopředu a z repertoáru zmizely až kvůli jejímu předčasnému odchodu.
Techtle mechtle:
Konec na vrcholu slávy
Jakoby si osud chtěl vybrat daň za mimořádný úspěch, došlápl si na ni tím nejkrutějším způsobem přímo na vrcholu slávy. V roce 1984 Laďka onemocněla rakovinou děložního čípku. Zpočátku byla léčba úspěšná, herečka neztrácela optimismus a při ozařování bavila všechny kolem. Trpké zkušenosti se zákeřnou chorobou ale poznamenaly její tvorbu, v interpretaci šansonů se začaly náhle objevovat hlubší a vážnější tóny. Písní „Já už vím“, která zazněla v televizním pořadu Abeceda K+X, se vlastně se svými diváky rozloučila. Počátkem října 1986, kdy byl pořad vysílán, už byla natrvalo v nemocnici. Ještě se několikrát nechala ‘na revers‘odvézt do divadla na představení Zvonokos, roli cikánky Izergil v připravovaném muzikálu Cikáni jdou do nebe už ale nestihla. Zemřela 17. listopadu 1986 v pouhých 37 letech. Při přípravě prvního profilového alba trvala na tom, aby si mohla mezi písničkami povídat se svým přítelem Milošem Kopeckým, vydavatelství ale dlouho váhalo nad neobvyklým formátem, až to nestihlo. Profilové album nezapomenutelné Laďky Kozderkové Já už vím vyšlo až dva roky po její smrti a Miloš Kopecký k němu napsal: „To, co se stalo, nás nesmí rozteskňovat. Řekněme si, že odjela někam k moři a že se jednou vrátí.“
Já už vím:
Vložil: Adina Janovská