Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jako úchylný vrah se nenápadný elegán mimořádně osvědčil. Jenže až příliš… Tajnosti slavných

19.02.2018
Jako úchylný vrah se nenápadný elegán mimořádně osvědčil. Jenže až příliš… Tajnosti slavných

Foto: repro/ČT

Popisek: Milan Karpíšek ve své osudové roli ve filmu Černá punčocha

Jeho tvář do té doby televizní diváci téměř neznali, protože se jenom párkrát před kamerou mihl. A o to právě režisérovi šlo. Jenže představitel úchylného zabijáka se do své postavy tak vžil, že mu diváci uvěřili až příliš. Zapadl tak do filmařské ‘škatulky‘ a další filmovou roli už nikdy nedostal.

Dramatický příběh scenáristy a režiséra Otakara Fuky Černá punčocha, který nám v neděli odpoledne znovu připomněla televize, byl inspirován skutečnými kriminálními případy, k nimž došlo v severních Čechách a v Praze v osmdesátých letech minulého století. Jeho kontroverzím hrdinou je zhruba padesátiletý, nenápadný dámský modelový krejčí Miroslav Opatovský. Všeobecně známý jako slušný bezúhonný člověk, v práci mimořádně schopný, žijící ve spořádaném manželství, pěstující andulky a po večerech kondiční běh – tedy člověk, u kterého by nikdo nehledal nezvládnutelné emoce a sexuální úchylku, vedoucí až k vraždám. Když Fuka hledal hlavního představitele, pořádně se zapotil.

Osudové rozhodnutí

Fuka chtěl pokud možno neokoukanou tvář. Nejprve zkusil štěstí u Josefa Kubíčka, který ve dvacáté šesté epizodě seriálu Třicet případů majora Zemana, nazvané Studna, ztvárnil syna šíleného vraha Brůny. Ten ale odmítl, do dalšího vražedného dramatu se mu nejspíš nechtělo. A tak Fuka hledal dál, až jeho oko padlo na operního pěvce Milana Karpíška. Ten měl na kontě do té doby pouze pár ‘štěků‘, navíc povětšinou v televizních inscenacích, a tak ho představa hlavní role nadchla. V té chvíli ani nemohl tušit, že se toto rozhodnutí promění v osudové. Výkon, který podal před kamerou, byl totiž až příliš věrohodný. Sice se díky němu stal ze dne na den hvězdou, reakce lidí ho ale vzápětí doslova zdrtila. „Když zkoušel v divadle operu, stávalo se, že mu režisér řekl: Celkem dobrý, ale ten vrah ti šel líp. A vrahu na něj pokřikovali i jeho někteří kolegové,“ přiznal kdysi v jednom rozhovoru jeho kamarád, legendární Lubomír Lipský. A další filmovou roli už Karpíšek nikdy nedostal – dosadit vraždící mostrum do jiného charakteru už zkrátka nešlo.

Od opery k operetě

Milan Karpíšek se narodil 14. června 1928 v Pardubicích a pro pěveckou kariéru se prý rozhodl již v dětství. Po válce studoval zpěv soukromě, nejprve u slavného běloruského operního pěvce Michala Zabejdy, poté v Opavě u profesora Špindlera a v Ostravě u profesora Vaška. Začínal jako člen sboru opery plzeňského divadla, v roce 1947 nastoupil do angažmá ve Slezském divadle Opava již jako sólista a o čtyři roky později ‘přesídlil‘ do ostravské operety. V roce 1954 dostal nabídku z Pražského hudebního divadla Karlín, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, o pět let starší obdivovanou operetní subretou Irenou Drtinovou. V roce 1958 se pak znovu vrátil k opeře – koneckonců kdo by odolal nabídce z Národního divadla. Na jeho jevišti pak setrval až do oficiálního odchodu do důchodu.

Našel si ho Nový

První filmovou roličku mu nabídl v roce 1955 režisér Martin Frič v komedii Nechte to na mně, v níž si zahrál redaktora po boku legendárního Oldřicha Nového. Další nabídky se ale právě nehrnuly, jen tu a tam si na něj produkce vzpomněla s nějakou tou epizodní postavou. Větší příležitost dostal až po padesátce od režiséra Jiřího Krejčíka, v jehož hudebním životopisném dramatu Božská Ema ale mohl uplatnit pouze herecký talent. Zahrál si sice velkého obdivovatele a nápadníka slavné české pěvkyně Emy Destinnové, neméně úspěšného italského operního tenora Enrica Carusa, místo Karpíška ale pěvecký part nazpíval Jiří Zahradníček. Přesto Karpíškův výkon rozhodně nezapadl, a tak si na něj o pět let později vzpomněl i Miloš Forman, když připravoval natáčení svého Amadea. A pak přišel o dva roky později Fuka se svou Černou punčochou. Z Karpíškova výkonu divákům naskakovala husí kůže, filmaři i psychologové před ním smekali. Byl to obrovský úspěch, který se ovšem obrátil proti němu a jeho dalšímu účinkování před kamerou učinil definitivní konec.

Navždy šíleným vrahem

Jako zpěvák se Milan Karpíšek uplatnil v řadě televizních inscenací i zábavných pořadů, natočil řadu gramofonových desek i jiných audio nosičů a jeho hlas zněl i z rozhlasu. Nevyhnula se mu ani pedagogická činnost, již od roku 1967 učil řadu let herectví na pěveckém oddělení pražské Státní konzervatoře. Koncem osmdesátých let odešel do důchodu a pak se objevoval na jevišti již jen sporadicky. V roce 1998 mu Nadace Život umělce udělila Cenu Senior Prix a v roce 2000 vystoupil v Národním divadle naposledy jako Hauk-Šendorf v opeře Leoše Janáčka Věc Makropulos. Zemřel pouhé dva roky po svém posledním vystoupení, 15. ledna 2002 v Praze, a nálepka šíleného vraha mu zůstala až do smrti. Díky své jediné titulní filmové úloze se ale zapsal do paměti mnoha diváků natrvalo.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace