Jako úchylný vrah se nenápadný elegán mimořádně osvědčil. Jenže až příliš… Tajnosti slavných
19.02.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Milan Karpíšek ve své osudové roli ve filmu Černá punčocha
Jeho tvář do té doby televizní diváci téměř neznali, protože se jenom párkrát před kamerou mihl. A o to právě režisérovi šlo. Jenže představitel úchylného zabijáka se do své postavy tak vžil, že mu diváci uvěřili až příliš. Zapadl tak do filmařské ‘škatulky‘ a další filmovou roli už nikdy nedostal.
Dramatický příběh scenáristy a režiséra Otakara Fuky Černá punčocha, který nám v neděli odpoledne znovu připomněla televize, byl inspirován skutečnými kriminálními případy, k nimž došlo v severních Čechách a v Praze v osmdesátých letech minulého století. Jeho kontroverzím hrdinou je zhruba padesátiletý, nenápadný dámský modelový krejčí Miroslav Opatovský. Všeobecně známý jako slušný bezúhonný člověk, v práci mimořádně schopný, žijící ve spořádaném manželství, pěstující andulky a po večerech kondiční běh – tedy člověk, u kterého by nikdo nehledal nezvládnutelné emoce a sexuální úchylku, vedoucí až k vraždám. Když Fuka hledal hlavního představitele, pořádně se zapotil.
Osudové rozhodnutí
Fuka chtěl pokud možno neokoukanou tvář. Nejprve zkusil štěstí u Josefa Kubíčka, který ve dvacáté šesté epizodě seriálu Třicet případů majora Zemana, nazvané Studna, ztvárnil syna šíleného vraha Brůny. Ten ale odmítl, do dalšího vražedného dramatu se mu nejspíš nechtělo. A tak Fuka hledal dál, až jeho oko padlo na operního pěvce Milana Karpíška. Ten měl na kontě do té doby pouze pár ‘štěků‘, navíc povětšinou v televizních inscenacích, a tak ho představa hlavní role nadchla. V té chvíli ani nemohl tušit, že se toto rozhodnutí promění v osudové. Výkon, který podal před kamerou, byl totiž až příliš věrohodný. Sice se díky němu stal ze dne na den hvězdou, reakce lidí ho ale vzápětí doslova zdrtila. „Když zkoušel v divadle operu, stávalo se, že mu režisér řekl: Celkem dobrý, ale ten vrah ti šel líp. A vrahu na něj pokřikovali i jeho někteří kolegové,“ přiznal kdysi v jednom rozhovoru jeho kamarád, legendární Lubomír Lipský. A další filmovou roli už Karpíšek nikdy nedostal – dosadit vraždící mostrum do jiného charakteru už zkrátka nešlo.
Od opery k operetě
Milan Karpíšek se narodil 14. června 1928 v Pardubicích a pro pěveckou kariéru se prý rozhodl již v dětství. Po válce studoval zpěv soukromě, nejprve u slavného běloruského operního pěvce Michala Zabejdy, poté v Opavě u profesora Špindlera a v Ostravě u profesora Vaška. Začínal jako člen sboru opery plzeňského divadla, v roce 1947 nastoupil do angažmá ve Slezském divadle Opava již jako sólista a o čtyři roky později ‘přesídlil‘ do ostravské operety. V roce 1954 dostal nabídku z Pražského hudebního divadla Karlín, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, o pět let starší obdivovanou operetní subretou Irenou Drtinovou. V roce 1958 se pak znovu vrátil k opeře – koneckonců kdo by odolal nabídce z Národního divadla. Na jeho jevišti pak setrval až do oficiálního odchodu do důchodu.
Našel si ho Nový
První filmovou roličku mu nabídl v roce 1955 režisér Martin Frič v komedii Nechte to na mně, v níž si zahrál redaktora po boku legendárního Oldřicha Nového. Další nabídky se ale právě nehrnuly, jen tu a tam si na něj produkce vzpomněla s nějakou tou epizodní postavou. Větší příležitost dostal až po padesátce od režiséra Jiřího Krejčíka, v jehož hudebním životopisném dramatu Božská Ema ale mohl uplatnit pouze herecký talent. Zahrál si sice velkého obdivovatele a nápadníka slavné české pěvkyně Emy Destinnové, neméně úspěšného italského operního tenora Enrica Carusa, místo Karpíška ale pěvecký part nazpíval Jiří Zahradníček. Přesto Karpíškův výkon rozhodně nezapadl, a tak si na něj o pět let později vzpomněl i Miloš Forman, když připravoval natáčení svého Amadea. A pak přišel o dva roky později Fuka se svou Černou punčochou. Z Karpíškova výkonu divákům naskakovala husí kůže, filmaři i psychologové před ním smekali. Byl to obrovský úspěch, který se ovšem obrátil proti němu a jeho dalšímu účinkování před kamerou učinil definitivní konec.
Navždy šíleným vrahem
Jako zpěvák se Milan Karpíšek uplatnil v řadě televizních inscenací i zábavných pořadů, natočil řadu gramofonových desek i jiných audio nosičů a jeho hlas zněl i z rozhlasu. Nevyhnula se mu ani pedagogická činnost, již od roku 1967 učil řadu let herectví na pěveckém oddělení pražské Státní konzervatoře. Koncem osmdesátých let odešel do důchodu a pak se objevoval na jevišti již jen sporadicky. V roce 1998 mu Nadace Život umělce udělila Cenu Senior Prix a v roce 2000 vystoupil v Národním divadle naposledy jako Hauk-Šendorf v opeře Leoše Janáčka Věc Makropulos. Zemřel pouhé dva roky po svém posledním vystoupení, 15. ledna 2002 v Praze, a nálepka šíleného vraha mu zůstala až do smrti. Díky své jediné titulní filmové úloze se ale zapsal do paměti mnoha diváků natrvalo.
Vložil: Adina Janovská