Měl se živit hubou, jenže toužil po dobrodružství. Pak ho ale bylo trochu moc. Tajnosti slavných
15.02.2018
Foto: repro/muj-moderator.cz
Popisek: Eduard Hrubeš
VIDEO Pilně se učil jazyky, kázeň mu měla dodat vojenská akademie a nakonec skončil u televize. Nechat se ale zaměstnat, to prý nebylo nic pro něj. Když se tak rozhodoval, netušil, kolik úskalí mu svobodný život přinese.
Konferenciér, zpěvák, trumpetista, banjista, skladatel, režisér a scenárista, herec i rozhlasový moderátor, umělecký vedoucí Velkopopovické Kozlovky… Zkrátka takový typický český Ferda Mravenec – práce všeho druhu, který na co sáhne, to se mu určitě podaří. Netají se tím že o stálé zaměstnání nikdy nestál – někam nastoupit a vydržet tam až do důchodu, to si prý vůbec nedokázal představit. Netušil, že takový životní styl přináší i spoustu nesnází. Prošel dramatickými obdobími, kdy se musel rozhodovat, jak a čím se vlastně bude živit. „Nebo to za mě rozhodovali jiní,“ prohlásil před lety v rozhovoru pro idnes.cz Eduard Hrubeš, který na televizní obrazovce znovu naplno zazářil až po téměř třiceti letech v úspěšném zábavném pořadu Tak neváhej a toč. Na nudu si prý v životě rozhodně stěžovat nemohl.
Miláčku
(s Pavlem Landovským v roce 1971):
Měl se živit hubou
Narodil se 27. prosince 1936 v Brně, jeho otec byl operní barytonista v Janáčkově opeře. „Můj tatínek byl pořádkumilovný synek z Oldřichovic u Napajedel. Miloval přírodu, a tak vystudoval lesnickou fakultu. Na brněnské lesárně se dodnes traduje výrok profesora Tichého. Měl jsem tady jediného slušného asistenta a ten mi utekl za komediantama. Tatínek totiž začal zpívat a odešel k divadlu. I profesi operního barytonisty však bral velice svědomitě,“ prozradil Eduard Hrubeš a dodal: „Kdysi mi řekl: Synu, koukám, že na pořádnou práci nebudeš. Snaž se raději živit hubou. A tak pro mě vybral kariéru diplomata.“ Myslel to vážně, takže ze všech sil podporoval především aktivity, které rozvíjely synovo jazykové vzdělání. Posílal ho na ozdravné pobyty do Švýcarska, které po druhé světové válce organizoval Mezinárodní červený kříž pro podvyživené děti, dal ho studovat na francouzské gymnázium. Díky tomu se Eda naučil francouzsky, ve Švýcarsku pak spisovnou němčinu i kuriózní curyšský dialekt. To ale zdaleka není všechno. Díky americkým filmům mluví anglicky a umí také polsky, slovensky, rusky a latinsky. Přesto z jeho plánované dráhy diplomata nakonec sešlo.
Učarovala mu televize
Po střední škole chtěl studovat operní režii, jenže tento obor tenkrát na Janáčkově akademii múzických umění neotevřeli, a tak ho otec v roce 1955 poslal na vojenskou technickou Akademii Antonína Zápotockého v Brně. Prý v naději, že díky vojenskému drilu synek konečně zmoudří a pochopí, co je to kázeň a zodpovědnost. Přijímací zkoušky sice Eduard udělal, u lékařských prohlídek ale neprošel, a tak se přihlásil na lesnickou fakultu. Vydržel tam celé dva roky, nebylo to ale pro něj to pravé ořechové, a tak raději narukoval na povinné dva roky v uniformě. Po vojně se sice ještě na ‘lesárnu‘ vrátil s tím, že by neměl utíkat od nedokončené práce, a rok tam studoval. Jenže…
Sport je můj elixír
(s Dodo Slávikem a Velkopopovickou Kozlovkou):
Dal přednost dobrodružství
„V Brně nebyl problém od roku 1957 sledovat vídeňskou televizi. Každou chvíli uváděla převzaté západoněmecké pořady. A tehdy jsem poprvé viděl takového německého Horníčka. Jmenoval se Heinz Joachim Kullenkampff. A když jsem ho viděl, říkal jsem si, tak to je ono. Chci do televize!“ prozradil. Rozhodl se, že chce žít život, plný dobrodružství, a tak odjel stopem do Prahy. Nejdřív hledal práci mezi filmaři na Barrandově, vystudoval obor filmová a televizní publicistika na FAMU. „Byl jsem v partě, která jako první začínala studovat katedru publicistiky, do té doby byla na FAMU režie jenom hraná. V konečné fázi jsme měli být novináři, kteří odjedou někam pryč a vrátí se za dva měsíce s dokumenty, které pak zpracují. Jsem fanda do lítání a měl jsem představu, že bych založil takovou firmu, která by měla i letadlo. Když se ve světě něco semele, už tam být a posílat odtamtud reportáže. Ale školu jsem končil v roce 1967, a než jsem se rozhlédl a než jsem se pustil do absolventského filmu, tak byl zrovna rok 1968. Točil jsem akorát dva dny a třetí den nás 'osvobodili',“ zavzpomínal v rozhovoru pro rozhlas.cz.
Střídal Horníčka
Počátky jeho spolupráce s Československou televizí se datují letopočtem 1967, kdy začal pracovat v Armádní redakci Československé televize a uváděl tehdy s krásnou Saskií Burešovou čtrnáctideník Poštovní schránka pro vojáky základní služby. Nástup normalizace ale nevydýchal, a tak dospěl k rozhodnutí, o němž věděl, že bude bolestné. V roce 1970 vrátil v televizi všechny průkazy, mezi nimi i ten nejcennější, povolení létat na všech typech vojenských strojů. „Teprve teď začal být můj život opravdu dobrodružný. Neměl jsem peníze ani zaměstnání,“ zavzpomínal. Málokdo už dnes ví, že se po odchodu z televize mimo jiné střídal s Miroslavem Horníčkem v průvodcování legendárním Kinoautomatem, revolučním filmovým projektem, představeným na světové výstavě EXPO'67 v kanadském Montrealu. Místo natáčení dokumentů začal konferovat koncerty orchestrů Václava Hybše a Ladislava Štaidla, KTO a Komety.
Halabalašou
(s Dodo Slávikem a Velkopopovickou Kozlovkou):
Hrál na trubku i banjo
Od roku 1978 spolupracoval jako moderátor, režisér, scenárista a třetí trumpetista s kapelou Velkopopovická Kozlovkou. Stal se jejím uměleckým šéfem, skládal pro ni, zpíval, hrál na trubku a banjo. V roce 1985 se do televize vrátil a moderoval Kavárničku dříve narozených, v roce 1990 se pak vrátil i k Horníčkovu pořadu Hovory H ještě po dvaceti letech. Mimo jiné psal i scénáře pro Marii Rottrovou k jejímu divácky velmi oblíbenému pořadu Dostaveníčko pod věží. V ostravském televizním studiu déle než deset let moderoval úspěšný pořad Neváhej a toč!, který získal v roce 1997 v anketě popularity TýTý cenu nejvyšší v kategorii Pořad roku. Donedávna také spolupracoval s rozhlasem, který má velmi rád. „Rozhlas je fantastický, protože, když už nevíte, co říct, můžete pustit písničku. V televizi máte pořád obraz. Ale pravdou je, že rádio pracuje s fantazií a dá se při jeho poslechu i něco udělat. U televize ne. U ní se snad dá jenom plést, když to někdo dobře umí. Ale složitější vzor, takový copánek, už u televize neupletete. Buď se díváte na pletení anebo na televizi.“
Láska na celý život
O šest let mladší Blanku poznal již během studií na FAMU, ona tenkrát studovala kostýmní výtvarnictví. Od té chvíle se od sebe nehnuli na krok. Vzali se, narodili se jim dcera Blanka a syn Eduard a žili v harmonickém manželství sedmačtyřicet let v Praze, v domě, který si koupili a zrekonstruovali. Blanka ve své profesi sklízela úspěchy v televizi a pracovala i jako manažerka Velkopopovické Kozlovky. Vždy dobře naladěnou ženu však zcela náhle postihla mozková mrtvice, po níž oslepla a přestala chodit. Eduard za ní dvakrát denně docházel do nemocnice, poté do zařízení boromejek pro nemocné seniory. Nepřestával doufat v zázrak jejího uzdravení. „Měl jsem štěstí, že s Blankou bylo všechno krásné. Bohužel to ona odnesla, protože v podstatě dva roky pozvolna umírala,“ povzdychl si. Zatímco byl profesně na vrcholu, jeho láska bojovala o život. Svůj boj prohrála právě před čtyřmi lety. Milovanou Blanku mu nikdo nenahradí, navíc ho sužují stupňující se potíže s nohama, kterými prý trpí již od mládí. Přesto na svět nezanevřel a jeho pověstný humor ho neopouští.
Vložil: Adina Janovská